Velkou část své akademické kariéry věnoval studiu mechanismů ekonomických krizí a jejich dopadů na bankovní sektor a zprostředkovaně na celé hospodářství. Americký ekonom Ben Bernanke později zároveň jako šéf americké centrální banky Fed musel čelit jedné z nejhorších finančních krizí přímo v praxi.

To první – teoretické práce, které se zabývaly například velkou hospodářskou krizí z třicátých let 20. století – zřejmě žádný ekonom nezpochybňuje. Právě za ně Ben Bernanke získal Nobelovu cenu za ekonomii. To druhé – praktické řešení finanční krize ve Spojených státech po pádu banky Lehman Brothers v roce 2008, a hlavně jejích následků – se už ale setkává s mnohem rozporuplnějším hodnocením.

Špičkový teoretik

Ben Bernanke vystudoval v sedmdesátých letech Harvard a pokračoval doktorátem na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Už během studií se setkal se špičkovými ekonomy. Například jeho disertační práci vedl pozdější šéf izraelské centrální banky Stanley Fischer; kromě toho ale bral lekce třeba i od nobelistů Roberta Solowa nebo Petera A. Diamonda.

Jeho nejzásadnější práce vznikaly během profesorského působení na Stanfordu a Princetonu. První velký „zářez“ se mu povedl v roce 1983 prací Nepeněžní efekty finanční krize na šíření velké hospodářské krize. V ní popisoval, jak devastující účinky může na ekonomiku mít, když přijdou krachy bank.

Bernanke dospěl k závěru, že problémem nejsou „jen“ samotné otřesy finančního systému způsobené takzvanými runy na banky, tedy hromadnými výběry peněz vystrašenými klienty. Banky podle něj neslouží jen jako úschovna peněz; pro trh jsou důležité i jako zdroj informací.

Díky tomu, že při poskytování úvěrů hodnotí své klienty, poskytují investorům cenná data o firmách, jejich kondici nebo kvalitě byznys plánů. Pokud se tyto zásadní informace z trhu vytratí, poškodí to ekonomiku na dlouhá léta. Právě kvůli tomu je podle Bernankeho výzkumu klíčové pádům bank předejít, a to například systémem pojištění vkladů nebo funkcí vlády či centrální banky jako věřitele poslední instance.

Vedle této klíčové práce proslul Bernanke ale také mnoha dalšími. Za jednu z nejdůležitějších bývá označována analýza o cílování inflace. Tu ekonom sepsal v devadesátých letech; dnes je přitom tento cíl měnové politiky obecně přijímán většinou centrálních bank ve světě.

Otec kvantitativního uvolňování

Americké centrální bance šéfoval Ben Bernanke dvě funkční období – mezi lety 2006 a 2014. Šlo vlastně o logické vyústění jeho kariéry. Ani sám ekonom ale nejspíš nečekal, jak brzy po nástupu do funkce si vyzkouší recepty, které nastiňoval ve svých teoretických pracích.

Když v září roku 2008 zkolabovala americká finanční instituce Lehman Brothers, jen člověka neznalého dřívějších teoretických prací šéfa Fedu mohlo překvapit, jak Bernanke na přicházející krizi reagoval. Aby předešel řetězové reakci a runům na další finanční instituce, začal Fed ve velkém pumpovat do ekonomiky peníze.

Právě Bernankeho program kvantitativního uvolňování ekonomickou obec dodnes rozděluje. Příznivci jej chválí za to, že patrně předešel mnohem horšímu průběhu už tak hluboké finanční krize a možná zabránil hospodářské krizi podobné té z třicátých let minulého století.

Naopak odpůrci mu nemohou odpustit, že programem „tisku peněz“ vypustil džina, kterého je z dnešního pohledu téměř nemožné vrátit zpět do lahve. Politikou Fedu se postupně inspirovaly další centrální banky ve světě, jejichž bilance kvůli tomu v následujících letech mohutně nabobtnaly.

Jak těžké je odstřihnout ekonomiku od dopingu pumpování peněz, ukazuje letošní rok. Kvůli obavám ze zadrhnutí křehkého hospodářského růstu se centrální banky k ukončení kvantitativního uvolňování odhodlávaly tak dlouho, až přišla letošní krize. A ta je tou nejméně vhodnou dobou, kdy by se z poškozeného hospodářství měly „stahovat“ peníze.

Shrnuto: podle kritiků jsou dnes centrální banky i vinou Bena Bernankeho v pasti a neexistuje bezbolestná cesta, jak z ní ven.