Nezničí nás

Josef Kolář je hodně naštvaný, to je při rozhovoru zřejmé. Není divu, patří mezi největší zemědělce v Česku a plán vlády přesunout část zemědělských dotací k menším zemědělcům jeho podnikání citelně zasáhne. Zařadit Koláře do omílané škatulky „agrobaron“ by však byla chyba. Když se v devadesátých letech přeskupovaly majetky v tuzemském zemědělství a vznikla většina současných velkých podniků, chodil teprve na základní školu. Svou skupinu Rhea Holding budoval od nuly, dnes obhospodařuje 22 tisíc hektarů půdy, dosahuje dvoumiliardových tržeb, půlmiliardové EBITDA a sídlí ve vkusně zrekonstruovaném zámečku v Písečném v jižních Čechách, kde se renesanční architektura citlivě propojuje s moderními prvky.

Pohled na mnohé zanedbané památky míjené po cestě do příhraničního regionu prozradí, že to zdaleka není pravidlo a že regionu přítomnost velké zemědělské skupiny svědčí. Na Kolářovi je patrná také jistá sedlácká umanutost. Navzdory nepříznivým vyhlídkám hodlá dál rozšiřovat své aktuálně ztrátové chovy drůbeže a prasat, proti kterým se část místních bouří. „Spoléhám na to, že z nastupující generace se nestanou všichni vegetariáni, ale nebude jim ani lhostejné, zda řízek přijede ze vzdálenosti tří tisíc kilometrů,“ říká muž, který největší konkurenci vidí v umělém mase z laboratoří.

Máte krásné sídlo. Jak jste k němu přišli?

Jsme v pohraničí, po revoluci se tady přeskupovaly majetky. Ocitli jsme se pod obrovským tlakem rakouských zemědělců, kteří sice oficiálně nemohli kupovat půdu v Česku, ale v Dačicích na náměstí v jedné kanceláři si zakládali firmy a snažili se ji skupovat. Byli jsme pod velkým tlakem, něco jsme získali, o něco jsme přišli a kolem roku 2011 už byly karty rozdány. Jedny z nejistých pozemků, které zůstaly, patřily k zámku, ale majitelé viděli hodnotu ani ne tak v pozemcích, jako spíš v zámku samotném. Takže oni prodávali zámek, já jsem kupoval pozemky. Po čase jsme se dohodli, bylo přitom jasné, že zámek je přítěž.

A pak jste se z toho rozhodl udělat sídlo skupiny?

Skupina se zvětšovala, a tak jsme měli i větší potřeby na kancelářské pozice. Sídlili jsme v klasickém rodinném domě a už jsme se tam moc nevešli. Tak jsem přišel za manželkou s nápadem zámek opravit. Manželce se už nelíbilo ani zámek koupit, ale prosadil jsem se. Mám spíš vztah k majetku než k penězům. Byl to holý nerozum, dneska jsem ale rád, že se to povedlo. Jiná možnost by byla postavit na venkově kancelářský dům, a to mi nedávalo smysl.

Součástí skupiny je i stavební firma, která ze sta procent zaměstnává místní lidi. Když posílám na statistiku strukturu zaměstnanců, obratem nám volají zpět, zda jsme se neupsali, že nemáme žádného agenturního pracovníka. Nemáme, zaměstnáváme osmdesát řemeslníků a ti tento objekt dokázali opravit. Někdo se pak diví, že mám zámek. Ano, mám, ale je to maličký zámeček na vesnici, který byl ruina a my jsme ho zachránili a vrátili mu život. Mohl jsem si koupit vilu ve Francii, ale my pracujeme tady a chudé pohraničí se nám daří zvelebovat.

Kolik jste do opravy zámku investoval?

Byly to samozřejmě stovky milionů korun. Jednoznačně víc, než za kolik jsme to koupili. Jsou to však smysluplně vynaložené peníze a nešla na to ani koruna dotací. Když osmdesát lidí dostane mzdu, peníze zůstanou v regionu, a to je důležité. Nikam neodvádíme dividendy, co tady vyděláme, to tady upotřebíme. Nikdy v životě jsem nezprivatizoval ani metr půdy, ani jeden kus dobytka. Když se cinkalo klíči, byl jsem v páté třídě na základní škole.

Při studiích jsem si myslel, že vždycky budu zaměstnancem, protože privatizace proběhla a majetky byly rozdané. Svou budoucnost jsem viděl jako soukromý zemědělec u chalupy na třinácti hektarech, které jsem dostal od rodičů, anebo jako zaměstnanec na pozici agronoma.

Jak tedy skupina Rhea vyrostla na současnou velikost?

Kolem roku 2002 až 2005 nemělo zemědělství žádné světlé výhledy. Já jsem byl jeden z mála v okolí, kdo vystudoval zemědělskou školu, a ostatní předsedové a ředitelé podniků za mnou sami chodili, zda jejich firmu nechci koupit. Neměl jsem peníze, moji rodiče jsou dělníci, byl jsem ale ve věku, kdy je člověk odhodlaný a má chuť zariskovat. Šel jsem do banky a půjčil si první tři miliony korun. Pak další a další. Pracoval jsem spoustu hodin, rodina mě podpořila a každý rok jsme koupili takovou firmu. Tu jsme ozdravili, nastavili tam procesy, aby se dělaly selsky správně, a z toho vznikla skupina. Je za tím spousta úvěrů, ale nějaký výkon také máme a je to poctivě odpracované. A dnes slyším, že jsem ten špatný, ten, komu je třeba sebrat dotace, protože jsme velcí. Kdybych tady před lety začal rozvíjet strojírenskou fabriku a zaměstnával 500 lidí, dnes mě všichni plácají po zádech.

Jak na vás tedy dopadnou změny dotací, kdy chce vláda přesměrovat větší část peněz k malým zemědělcům do 150 hektarů?

Bude to těžká rána, která jde ruku v ruce s růstem cen energií. Kdo hospodaří jen na poli, toho zajímá cena nafty. My máme stáje a zajímá nás i cena elektřiny, plynu a nárůst mzdových prostředků. Nejsem vysmátý, když mi vezmou dotace, mám problém. Každý rok se bance zpovídám a není to legrace. Za dva měsíce to budou dva roky, co na prasatech proděláváme. Na kile vepřového je dnes deset korun ztráta. Za rok expedujeme šedesát tisíc prasat na jatka, prase má v průměru 115 kilo, to máte sedmdesát milionů ztrátu.

Tajemství zemědělské „dvoutisícovky“

Přesunutí agrárních dotací směrem k menším zemědělcům zdůvodňovala vláda až dosud tvrzením, že drobní farmáři berou při započítání všech dotací o dva tisíce korun méně na hektar než velcí

Přesunutí agrárních dotací směrem k menším zemědělcům zdůvodňovala vláda až dosud tvrzením, že drobní farmáři berou při započítání všech dotací o dva tisíce korun méně na hektar než velcí

Tu jsme dneska schopni sanovat z toho, že skupina je nějak nastavená, ale jestli nám seberou několik desítek milionů korun podpory, nevím, co s tím budu dělat. Staví nás do situace, která není záviděníhodná. Nevím, proč to dělají. Mám spolužáka, který se vyučil opravářem zemědělských strojů a dnes hospodaří na dvaceti hektarech. Nechci ho dehonestovat, ale proč je on dneska ten dobrý a já, který si to vyšel po vysokou školu, zariskoval, zaměstnal spoustu lidí, jsem špatný? Nás stejně nezničí, jsme šikovní a zase si to odpracujeme.

Možná že vláda při těchto rozhodnutích nevidí vás, ale především bývalého premiéra.

Dobře. Pana premiéra nemůžu hodnotit, nikdy jsem si ho moc nevšímal, je to můj konkurent. Podniky, které dnes vlastním, měli jeho zaměstnanci koupit pro něj. Hodili nás ale do stejného pytle. Zkuste však na mě něco najít. Jsem zalezlý v pohraničí, běhám po kravínech, po prasečácích, do Prahy skoro nejezdím. Co bych tam dělal, mám spoustu práce tady.

Připravujete projekty nových farem, vůči některým z nich se vymezuje veřejnost. Hrozí třeba, že je kvůli změně dotací nebudete nakonec realizovat?

Jeden projekt už realizujeme, je to farma chovu prasat, která bude dokončena v dubnu, tam už to nejde vzít zpět. Rádi bychom však postavili další farmy na chov hospodářských zvířat, v současnosti jde o změnu územního plánu. Půjdu za tím dál. Budeme mít teď chvíli špatné období, ale nezkrachujeme a jednou budeme odměněni. Jsem bytostně přesvědčen, že živočišná výroba k rostlinné výrobě patří.

Pěstujeme krmné plodiny a vracíme do půdy organickou hmotu, což je hnůj nebo kejda. Jako zemědělec vím, jak působí organická hmota v půdě. Nejvíce vody v krajině nezadrží rybníky, ale půda, která je ve správném fyzikálně-chemickém stavu. A to my děláme. Ministerstvo zemědělství říká, ať pěstujeme alespoň tři plodiny. Já jich mám dvanáct a nikdo mi to nemusel nařizovat. A chce mi někdo říct, že zemědělec, který je menší než já, ale nedal za třicet let na pole kotouč hnoje, je dobrý a já špatný?

Vedle zvýhodnění malých farmářů je v plánu i zastropování investičních dotací na třicet milionů korun. Může právě to výstavbu nových farem ohrozit?

Donedávna farma standardní velikosti přišla na sto až 130 milionů korun. Co se stalo s cenami stavebních prací, víme všichni. Pokud půjdu stavět farmu, třicet milionů bude nově uznatelný náklad. A při padesátiprocentní dotaci, na kterou jsme nikdy nedosáhli, se dostanu na patnáct milionů korun. Ze 130 milionů bude tedy v nejlepším případě dotace patnáct milionů. Nechci tím opovrhovat, ale může to ovlivnit rentabilitu projektu? Myslím si, že moc ne.

Soukromý zemědělec si za třicet mi­lionů korun možná vydláždí dvůr, já však za to kravín nepostavím. Nechci strašit, ale možná že potravin bude nakonec nedostatek a budou tak drahé, že si na to ekonomika sama vydělá. Kdyby se trh srovnal a my budeme mít na kile vepřového tři koruny, což zákazník ani nemusí poznat, nebudeme potřebovat žádné dotace. A to je možná to, co se stane.

Problém s nízkými cenami vepřového je letitý. V čem spočívá?

V Evropě je nadprodukce. Pokud se může vyvážet do jiných částí světa, tak to funguje. Ale v momentě, kdy se objevil africký mor prasat, dovoz evropského vepřového zakázala Čína. Přetlak se pak upotřebuje tady. Západní státy jsou silnější, agrární lobby je tam asi taky silnější, a přestože mají tamní chovatelé stejnou technologii jako my, stejnou genetiku zvířat jako my, stejnou výživu jako my a dražší pracovní sílu, vyvezou to výrazně levněji, než my vyprodukujeme. Tak si v té rovnici o jedné neznámé tu jednu neznámou snadno dopočítejte. Trh je pokřivený. My jsme ve vepřovém soběstační asi z jedné poloviny, Nizozemsko ale vyprodukuje 800 procent toho, co spotřebuje. Je to dotační politikou, ničím jiným.

Pak je tu ještě druhý důvod, a to jsou rezervy masa uskladněné po dobu několika let u Správy státních hmotných rezerv. Stát to pak pustí na trh za výrazně nižší cenu, řezníci neodolají a koupí to.

Jak často se to děje?

Poměrně běžně. Stát vykoupí do rezerv vepřové, zmrazí ho, a když se blíží expirační lhůta, za podnákladové ceny ho pustí na trh. Není to prošlé, je to totálně levné, a tak se to použije.

Třeba v Dánsku existují velká odbytová družstva, která mají větší vyjednávací sílu. Není to chyba z vaší strany, že nejste lépe organizovaní?

Odbytová družstva smysl mají. Právě ona mají na Západě asi o něco lepší komunikaci než my. My nemáme vliv na koncový článek, tedy obchodní řetězec. Myslím, že německý farmář nebo tamní svaz chovatelů prasat se s Billou nebo Kauflandem domluví snáze. Já to vidím v Rakousku, tam je ten tlak tak silný, že tam neprodáme vůbec nic. Koupí si od nás maximálně býka, chtějí mít své domácí dodavatele.

Zase se vracím k Andreji Babišovi, ale není to tím, že když si jde český zákazník koupit maso, nevidí za ním jako Rakušan svého farmáře, ale právě jednoho z nejbohatších Čechů, a je mu pak jedno, že sáhne po polském nebo jiném mase?

Nám uškodilo, že do toho vstoupila politika. Jsme konkurenti, ale zároveň na jedné lodi. Jak u mě pracují traktoristi nebo ošetřovatelky, tak i v Agrofertu pracují lidé. Můžu se považovat za člověka, který tomu rozumí, a když vidím farmy Agrofertu, musím říct, že to dělají dobře. Když slyším výtky proti Kosteleckým uzeninám, je mi smutno. Naše kuřata prodáváme do Vodňanské drůbeže. A mám pak na internetu číst, že Vodňanská kuřata se nedají jíst? Já vím, jak Vodňanské kuře vzniká. Farmáři jako my vyprodukují kuře a dodají ho firmě, která má zpracovatelský závod. Jsou to kvalitní výrobky. Vstoupila do toho ale politika, všichni se mu mstí a my to odnášíme.

Nelákalo vás někdy jít více do potravinářské výroby a místo prodávání kuřat Vodňanské drůbeži je rovnou zpracovávat?

Máme pekárnu, která je relativně malá, regionální, zaměstnává asi 25 lidí, děláme kváskový chléb, máme i spoustu ocenění. Má svoji hodnotu, ale není to na zbohatnutí. Navíc ještě pořád mám mezery v zemědělství. Abych ho mohl dělat tak, jak chci, potřebuju zvýšit stavy hospodářských zvířat. Mám lokality, kde je zatížení dobytčí jednotkou ideální, ale mám i lokality, kde jich mám pořád méně, než bych rád. V tuto chvíli bych rád vyšperkoval zemědělství tak, abych byl spokojený, a zpracování mi proto na stole ani v hlavě neleží. Musím k rodině přistupovat tak, abych z dětí udělal nastupující generaci, a když budou šikovní, zařídí si to.

Jaký je tedy ideální stav zvířat, na který se chcete dostat?

Kolem 3,5 tisíce dojnic, pěti tisíc prasnic a kolem 1,5 milionu kuřat. Uvažuju regio­nálně. To, co se kde vyrobí, se tam má i spotřebovat. Spoléhám na to, že z nastupující generace se nestanou všichni vegetariány, ale nebude jim ani lhostejné, zda řízek přijede ze vzdálenosti tří tisíc kilometrů. Moje myšlenka je, aby na našich polích naši lidé vyprodukovali rostlinnou produkci, jednotky kilometrů ji převezli do skladů, kde z ní vyrobíme krmiva, která na jednotky kilometrů převezeme na naše farmy, a z nich zase v rámci regionu maso na další zpracování.

To je můj dlouhodobý koncept a najděte mi v něm jedinou chybu. Ta může být jen v tom, zda má člověk jíst bílkovinu živočišného původu, nebo jestli to má být živočišná výroba z biologických reaktorů, které už také ve světě fungují. V tom vidím nervozitu, vývoj jde dopředu, investují do toho velké a bohaté nadnárodní firmy, které by neinvestovaly do něčeho, čemu nevěří. Ty možná považuji za konkurenci, za reálný směr, kam se společnost může vyvinout, a je tak otázka, zda o živé prase bude ještě zájem. Ten směr sleduji a občas se kolegů na poradě ptám, jestli bychom neměli místo farmy připravovat raději nějakou fabriku, kde budeme maso vyrábět ve zkumavce.

Co na to kolegové říkají?

Říkají, že ne. Převládá názor, že máme dělat to, co děláme. Toho si cením. Mně je 43 let, ve firmě na vedoucích pozicích pracují většinou lidé, kteří jsou mladší. To je neskutečný benefit. Když nemůžu a vím, že jsem pod tlakem, slýchám politické útoky, vidím aktivisty s transparenty, kteří se snaží blokovat projekty, o kterých jsem přesvědčen, že jsou dobré nejen pro nás, ale i pro společnost, kolegové mě dokážou nakopnout. Sednu pak do auta, objedu naše farmy a vidím, co jsme dokázali. Vidím, že je tam pořádek, že tam lidé pracují, dobytek je v dobré kondici a že to děláme dobře.

Je nějaká oblast, kde se vám i v současnosti daří dobře?

Snad je to ta stavební činnost, tam o zakázky není nouze. Zemědělství mi dělá vrásky, ale jenom kvůli živočišné výrobě. Rostlinná produkce funguje. Kdo má dneska jenom pole, ten se musí smát. Má minimum zaměstnanců, minimum starostí. Nám každý den kulhá nějaká kráva, rozbije se dojicí zařízení, vypne ventilace nebo řeším personální otázky. Do toho nadávají lidé, že to bude smrdět nebo to sníží hodnotu nemovitosti, pořád odrážíme útoky.

Srovnávání kyvadla

Ministr zemědělství Zdeněk Nekula chce přidat peníze malým farmářům. Těm velkým, kteří zatím spolykali většinu dotací, se to nelíbí. V českém zemědělství to vře

Ministr zemědělství Zdeněk Nekula chce přidat peníze malým farmářům. Těm velkým, kteří zatím spolykali většinu dotací, se to nelíbí. V českém zemědělství to vře

Dokonce jsou lidé, kteří se snaží přesvědčit ostatní, že hnojem zlikvidujeme spodní vody. Takže je lépe tam sypat průmyslová hnojiva? Jediné, co mi zbývá, je upnout se na naše tři děti, které se snažíme vychovávat jako slušné lidi. Doufám, že pokud už žádnou farmu nepostavím, udělají to ony.

A připravujete je na to?

Netlačíme je, abychom jim to nezprotivili. Ale myslím, že si to trochu umějí představit. Ale víte, co mi pomáhá? Aktivisté se snaží zabránit tomu, abychom na Jemnicku postavili farmu. Desetiletý kluk přišel ze školy a zeptal se, co to tam chci postavit a proč, když to tam lidé nechtějí. Spolužáci ve třídě prý říkali, že jsem strašný blbec, že to říkají jejich rodiče. A to bylo to nejlepší, co mohli udělat.

Kdybych v neděli po obědě zavolal rodinu a řekl, že jim budu vykládat, co se ve firmě děje, děti to vůbec nezajímá. Když přišly s tímto dotazem samy, tak si všechny tři sedly a hodinu jsme si povídali. Najednou jsem dostal prostor. Pokud v Jemnici farmu nakonec neudělám, ale děti k tomu přitáhnu, co je mi po jedné farmě.