Trendy obojích voleb jsou podobné. V Bavorsku vyhrála CSU a v Hesensku její sesterská CDU, přičemž v obou případech obhájily svá vítězství z minula. Hesenská CDU, vedená zemským premiérem Rheinem, si dokonce polepšila o více než sedm procent hlasů a dvanáct mandátů.

Druhým vítězem obou zemských klání je Alternativa pro Německo (AfD). V Hesensku skončila na druhém a v Bavorsku na třetím místě. Vyvrátila tak mýtus, že je stranou zaostalého a frustrovaného postdederonského Východu. Nikdy jí nebyla a po předminulé neděli to máme hezky černé na bílém.

Za třetího vítěze je možné považovat bavorské Svobodné voliče (FW), kteří získali 15,8 procenta a stali se druhou nejsilnější formací zemského sněmu.

Koaliční soutěž loserů

Poraženým jsou všechny tři strany spolkové vládní koalice, které mezi sebou svedly bizarní soutěž o losera roku. Jsou jím liberálové z FDP, kteří s třemi procenty vypadli z bavorského sněmu a v tom hesenském se udrželi o jedinou desetinu procenta? Nebo je jím Scholzova sociální demokracie (SPD), která v obou zemích zaznamenala svá historicky nejhorší čísla, přičemž na pováženou je především opakovaný jednociferný výsledek v Bavorsku? Či snad oslabení Zelení, kteří budou rádi, když zůstanou součástí hesenské zemské koalice?

Všechny tři teď musejí zpytovat svědomí a hodně přemýšlet, jak dál. Kritickou situaci prožívá hlavně FDP, která se po deseti letech znovu blíží vypadnutí ze Spolkového sněmu. Podle dat z průzkumu institutu Insa si přes polovinu jejích voličů přeje předčasné volby. Ty si ostatně přejí skoro tři pětiny všech voličů. Většinově proti jsou jen sympatizanti SPD a Zelených.

Hledáním losera roku ale bilance nekončí a končit nemůže. Musíme se totiž vrátit k vítězi zemských voleb. CDU a CSU jsou velkými favority spolkových voleb. Našemu největšímu sousedovi se hospodářsky moc nedaří a výhledy do budoucna nejsou zrovna růžové. To se odráží v návratu „blbé nálady“, o níž před několika dny psal i český velvyslanec v Německu Tomáš Kafka pro deník Berliner Zeitung, a potažmo i v nepopularitě vlády. Náskok opoziční CDU/CSU se stabilně pohybuje mezi šesti a osmi procenty. Její podpora ale nepřekračuje hranici třiceti procent. Sama ví, že bez vhodných partnerů to nezvládne.

Jako kůl v plotě

A právě tady je zakopán pes. CDU/CSU dnes nemají žádného přirozeného koaličního partnera. Bavorsko, kde si vítězní křesťanští sociálové mohou v klidu zopakovat koalici s FW, je výjimkou, která jen potvrzuje pravidlo.

Už v sousedním Hesensku je situace podstatně složitější. CDU zřejmě znovu vsadí na Zelené. Rozdílné pohledy na energetiku, životní prostředí a imigraci však začínají být překážkou. A s blížícími se spolkovými volbami budou ještě větší. Spolkový lídr křesťanských demokratů Friedrich Merz přitvrzuje ve svém tažení proti vládě a koalice se Zelenými jako symbolem bezuhlíkové revoluce, jež mnoha Němcům řádně leží v žaludku, pro něj budou velkou přítěží. Limity této spolupráce koneckonců ukazují nejnovější data o náladách v největší spolkové zemi, Severním Porýní-Vestfálsku, kde černo-zelená koalice zásadně ztrácí důvěru.

Ladislav Mrklas

Pro Merze by ale bylo ještě horší, kdyby chtěl hesenský premiér Rhein spolupracovat s SPD. Velké koalice ­Angely Merkelové přinesly Německu řadu problémů, s nimiž si teď společnost ani politici nevědí rady. CDU jen těžko může demonstrovat, že opakování takové mesaliance by pro ni bylo nejlepší cestou.

Voliči tedy pěkně profackovali i CDU s CSU. Vyzvali je, aby se řádně zamyslely, jak (a možná hlavně s kým) chtějí realizovat racionálnější hospodářskou, energetickou, environmentální i evropskou, bezpečnostní, imigrační a sociální politiku.

Dvě cesty z koaličního bahna

První možnou cestou z pasti je bavorský scénář. FW jsou obdobou českých STAN. Je to síť lokálních politiků, kteří nechtějí vstupovat do tradičních ani nových stran. Od STAN se liší podstatně konzervativnějšími postoji, které souvisejí s jejich převážně venkovským elektorátem. Kromě Bavorska jsou zastoupeni v zemském sněmu Porýní-Falce a v posledních spolkových volbách získali přes 2,5 procenta. Své postavení ale postupně posilují ve všech zemích. V Hesensku teď dostali 3,5 procenta hlasů. Není tedy úplně vyloučené, že za dva roky dosáhnou na zastoupení ve Spolkovém sněmu. Šance na to, že by FW spolu s CDU/CSU dosáhli na většinu, je však nulová. Proto by potřebovali ještě jednoho partnera. Jako první se nabízí FDP, její budoucnost i síla jsou však velmi nejisté.

Zapojit Alternativu?

Matematicky mnohem lépe vychází spolupráce s AfD, která se během letošního roku pevně usídlila na druhé pozici všech volebních průzkumů a sbírá jeden zemský úspěch za druhým. O co lépe tato varianta vychází matematicky, o to méně je však pravděpodobná. AfD je médii, analytiky a společenskými vědci, neziskovkami a představiteli politického mainstreamu, včetně většiny představitelů CDU a CSU, líčena jako radikální, extremistická, krajně pravicová či přímo neonacistická formace. A to ji v Německu i skoro osmdesát let po válce diskvalifikuje ze „slušné“ společnosti.

Problém je v tom, že to velkou část německých voličů stále méně zajímá. AfD dokonce taková ostrakizovaná antiestablishmentová pozice náramně svědčí. Je hlavním oponentem všech partají zleva doprava, jedinou alternativou k nejrůznějším variantám černo-rudo-zeleno-žlutých koalic. Ve východoněmeckých zemích vede žebříčky popularity, v západních je – stejně jako celostátně – obvykle druhá. A to se rozhodně nezmění, dokud se buď Německu nezačne vést mnohem lépe a nálada se nezlepší, což je zatím v nedohlednu, nebo AfD někdo alespoň nějakou formou nevtáhne do hry. Tedy dokud ji nenechá namočit se do mocenských hrátek, nepřiřkne jí větší politickou odpovědnost, nenabídne jí prostor se obrousit, nesníží její protestní potenciál.

Jistě se teď najdou varovně vztyčené ukazováky a připomínání událostí z třicátých let, kdy si část německé demokratické elity myslela, že Hitlera umravní tím, že mu dá podíl na moci. Ano, to je dobré připomínat. Dnešní situace se však od té z doby před devadesáti lety hodně liší. Německo předně není žádnou poraženou a izolovanou zemí sraženou na kolena, nýbrž nedílnou součástí západních integračních struktur. Přes aktuální potíže je to pořád mimořádně bohatý, prosperující a sociálně soudržný stát zapojený do mezinárodního obchodu. Německé mainstreamové strany přes jistou ztrátu důvěry pořád reprezentují kolem tří čtvrtin voličů. AfD určitě není NSDAP a Tino Chrupalla dozajista není Hitler. A takto by se dalo pokračovat.

Dříve, než bude pozdě

Na druhou stranu je právě teď nejvyšší čas ve vztahu německého politického mainstreamu k AfD něco změnit. Dokud je čas a dokud Alternativa opravdu není nejsilnější formací. Pak už může být pozdě. Příklady z Rakouska, Slovenska, Polska, Itálie, Nizozemska, Dánska, Norska, Finska nebo Švédska ukazují, jak důležité je antiestablishmentové bojovníky a populisty zapojit do mocenského soukolí. Následuje totiž buď jejich umírnění a etablování v rámci systému, a/nebo jejich rozštěpení a celkové oslabení. Jiné příklady, třeba Francie nebo spolkové země jako Braniborsko, Durynsko a Sasko-Anhaltsko, pro změnu ukazují, co se může stát, když populisté zůstanou mimo „systém“ a jen čekají na svou příležitost.

Zároveň platí, že mnohá témata a akcenty, které politici AfD do německé arény přinášejí, rozhodně není možné ignorovat. Jsou totiž reálné a mnozí voliči jimi opravdu žijí. Ignorovat je znamená spoustu voličů zbytečně vhánět do spárů dezinformační scény, konspiračních teorií a protestních hnutí a to je snad vůbec největší hrozba pro úspěšný poválečný německý demokratický model. Čím dříve si toto všechno německé strany – a na prvním místě CDU/CSU – uvědomí, tím větší šanci budou mít AfD opravdu úspěšně pacifikovat.