Německo muselo šlápnout na rozpočtovou brzdu. A hodně to bolí
Dotace na nákup elektromobilů skončily o rok dřív, solárníci dostanou nižší dotace a zemědělci už stihli – kvůli zdražování zelené nafty – zablokovat Berlín traktory.
Německý kancléř Olaf Scholz | foto photocosmos1 / Shutterstock.com
Když si v Česku někdo stěžuje na obtíže provázející vládnutí v těchto složitých časech, měl by se podívat do sousedního Německa. Pravda, tam má „semaforová“ koalice pouze tři strany (sociální demokraty SPD, svobodné demokraty FDP a zelené) s odlišnými prioritami a nepřekročitelnými červenými liniemi. Ale kromě opozice má vláda za zády ještě Spolkový ústavní soud a obdobu Nejvyššího kontrolního úřadu. Oba hodně přísné.
V polovině listopadu Spolkový ústavní soud v Karlsruhe dospěl k závěru, že nevyčerpané peníze ze zvláštních fondů, zřízených v době pandemie, nelze využít na jiné účely – například na subvence cen energií pro průmysl a domácnosti. Německá legislativa sice umožňuje dočasně opustit pravidla rozpočtové odpovědnosti předepisující maximálně přípustné schodky veřejných rozpočtů, ale pouze za mimořádných okolností. A ty bývají mimo kontrolu vlády a vyžadují použití mimořádných a dočasných opatření na příjmové i výdajové straně. (V rámci „pandemické výjimky“ se tak třeba poskytla mimořádná veřejná podpora letecké společnosti Lufthansa i cestovním kancelářím, refinancoval se dluh národní rozvojové banky KfW a mohly se zavést stropy na ceny plynu a elektřiny pro firmy a domácnosti.)
Dohromady ústavní soud spolkové vládě zakázal použít šedesát miliard eur. Ty vláda nejen převelela na jiné užití, ale započítávala do deficitu v letech, kdy byly (za velmi výhodných podmínek) na trzích vypůjčeny, nikoli do letošního a příštího roku, kdy měly být utraceny. Což je retroaktivní finta, kterou soud rovněž nedovolil.
Samotná úroveň veřejného dluhu k HDP je v Německu s letošními 65,5 procenta (jen) o nějakých dvacet procentních bodů vyšší než v Česku. A schodek veřejných rozpočtů na příští rok byl v původním návrhu spolkového ministerstva financí (vedeného Christianem Lindnerem za FDP) se svými dvěma procenty a půlprocentním meziročním zlepšením dokonce o fous příznivější než český.
Jenže Německo chce prosazovat fiskální disciplínu v zemích, které ji mají mnohem méně v krvi (namátkou Itálie, ale i Francie). Proto musí jít příkladem, a to ve vlastním zájmu.
Jednak je finančními trhy vnímáno jako etalon dobrého dlužníka s nejvyšším, „tříáčkovým“ ratingem, a tedy s nejnižšími úrokovými náklady: právě proto, že jeho pravidla jsou přísná, jejich dodržování má kdo „pískat“ a jsou do mrtě respektována. A jednak kvůli „socializaci“ dluhů v rámci eurozóny, tedy zapojení Německa jako nejsilnější ekonomiky do financování společného „evropského dluhu“. To Němci většinově pochopitelně vnímají jako „sahání do vlastní peněženky“, protože eurozóna není fiskální federací; a tím méně to platí pro EU.
Domácí úkoly se musejí dodržovat
Tím je také řečeno, že když Ústavní soud deklaruje porušení „dluhové brzdy“, není z hlediska německých zájmů úplně chytré navrhovat, abychom si „holt pravidla dluhové brzdy ještě o rok rozvolnili“, což se stalo (kvůli covidu) už třikrát a současná koalice to udělala pro rok 2023 počtvrté. Příští rok vypadá jako „nový, anemický normál“, ale stejně to sociální demokraty a zelené s jejich nákladnými představami o budoucnosti napadlo znovu.
Spolkové vládě proto nezbylo než sáhnout k rozpočtovým škrtům ve výši sedmnáct miliard eur (ústavní soud zakázal vládě použít celkem šedesát miliard eur; sedmnáct miliard z nich hodlala vláda utratit příští rok). To představuje 3,7 procenta ze čtyřsetpadesátimiliardového spolkového rozpočtu.
Prohnilý a bolavý kompromis
Dokonce i v tomto rozsahu škrty bolí, když nechcete zvyšovat daně, což kategoricky odmítá FDP, nebo významně sahat na sociální výdaje, drahé sociálním demokratům, popřípadě omezit klíčové projekty související s naplňováním klimatických cílů, na nichž trvají zelení.
V praxi koaliční kompromis znamená třeba to, že státní dráhy Deutsche Bahn dostanou peníze na svůj rozvoj z privatizačních výnosů z rozprodeje jiných majetkových účastí. Dotace na nákup elektromobilů skončí dřív, než se plánovalo, a nižší dotace dostanou i solárníci. Letecký petrolej na domácích linkách bude kromě toho zatížen dodatečnými poplatky, stejně jako plasty a fosilní paliva.
Krácení úlev na zelené naftě neprodleně přivolalo do Berlína k Braniborské bráně traktory protestujících zemědělců. A bude to pokračovat.
Odhad dopadů rozpočtových úprav, které by podle analytiků Commerzbank mohly ubrat půl procenta z ekonomického růstu v příštím roce, je možná přehnaný. Asi je ale možné souhlasit se slovy respektovaného šéfa ekonomického think-tanku DIW Marcela Fratzschera, který kompromis označil za „shnilý“ s tím, že se jím „pouze odsouvají problémy do budoucna“. Asi tak.
Němcům se nesmějme, jsme na tom hůř
„Schadenfreude“ sice nemá dokonalý ekvivalent v angličtině, ale čeština jej ve „škodolibosti“ má. A to nejpitomější je něčemu takovému propadnout. Namátkou bychom mohli roztrušovat: na rozdíl od Němců výrazná většina českého národa souhlasí s jádrem, které nevypínáme a chceme ho rozvíjet. Národ ale ani náhodou netuší, co bude energetická soběstačnost – zajištěná výstavbou nových jaderných bloků – znamenat pro naše peněženky.
Jenže už někdy v příštím roce nám bude muset vláda toto tajemství sdělit, aniž by měla dohodu s opozicí. Co se stane, až budeme to číslo znát a bude hnusně vysoké? Co se stane, až se dozvíme plnou ekonomickou cenu jízdného na vysokorychlostní železnici? A jak budeme reagovat na přenesení plných ekonomických nákladů za dostavbu dálnic na jejich uživatele?
Předjímám odpověď: ne, ne a ne. Opozice řekne totéž. A co uděláme pak? Also, Schadenfreude, unsere Tschechische Freunde?
