Dánským vědcům se podařilo nalézt a přečíst fragmenty dosud nejstarší DNA na světě. Pocházejí ze severovýchodního cípu Grónska (konkrétně z tamní geologické formace zvané Kap København) a jsou staré zhruba dva miliony let.

Na severu Grónska tehdy bylo daleko tepleji než dnes, místo lišejníků tam rostly smíšené severské lesy, jimiž bloumali dávní příbuzní dnešních slonů – mastodonti. Plyne to ze studie, kterou ve středu publikoval prestižní vědecký časopis Nature.

Dosud nejstarší objevenou DNA byly až donedávna milion let staré zlomky mamutího genomu ze Sibiře, které loni popsal švédský genetik Love Dalén. 

Environmentální DNA

O celý milion let starší grónské vzorky odpočívaly od roku 2006 v jednom Kodaňském mrazáku, do něhož je uložil dánský paleogenetik Eske Willerslev. Na severovýchodě Grónska (82 stupňů severní šířky) tehdy pátral po pozůstatcích dávného lidského osídlení a vzorky odebral ze zhruba sto metrů silného nánosu zmrzlého bahna a písku, který se zformoval přibližně před dvěma miliony let.

Jeho tým se nyní do starých vzorků pustil a mimořádně pracnou metodou z nich „vydestiloval“ fragmenty dávné environmentální DNA (genetická informace, kterou uvolňují živé organismy do svého okolí). Bohatost životních forem, které se díky tomu po dvou milionech let znovu objevily na světle božím, je překvapivá. „Nikdo takový ekosystém v severním Grónsku oné doby nečekal,“ řekl Willerslev webu časopisu Nature.

Dnes se dá na severu Grónska setkat jen s lišejníky, několika málo kvetoucími rostlinami a pak se zakrslými, poléhavými vrbami či břízami. Před dvěma miliony let bylo ale klima teplejší, a na vysokém severu dokonce mnohem teplejší než dnes (podle Nature byla průměrná roční teplota o jedenáct až devatenáct stupňů vyšší).

Na severu Grónska tak rostly topoly, smrky, tisy, hlohy či túje. A v těchto severských smíšených lesích se pohybovali sobi, hlodavci podobní dnešním lumíkům, jacísi příbuzní dnešních zajíců (polární zajíc žije v Grónsku i dnes), husy a kupodivu i obrovští chobotnatci – mastodonti.