Jeho život je práce s informacemi. Většinou s těmi tajnými. Má všemožné bezpečnostní prověrky, a ačkoli už je zhruba patnáct let spíše bílým korporátním límečkem, duši policisty v sobě nezapře. Když vám v restauraci věší bundu na věšák, vážně (byť s úsměvem) vám řekne, že kdyby to bylo opačně, už by si pečlivě hlídal, zda mu do ní nedáváte štěnici. V jeho případě to není silácká hláška, ale životní zkušenost.

Vysoký prošedivělý padesátník Petr Brychta v devadesátých letech pracoval jako elitní vyšetřovatel u Policie ČR, kde se zabýval zejména hospodářskou trestnou činností. Později byl také pracovníkem Inspekce ministra vnitra. Podílel se na vyšetřování známých ekonomických kauz, a že jich v té době bylo. Kdyby mu člověk uměl číst myšlenky, zřejmě by se dostal k barvitému výkladu českých porevolučních dějin. Avšak konkrétními historkami z této doby i po letech v civilu Brychta šetří.

V roce 2005 každopádně ve státních službách skončil a své zkušenosti se rozhodl zúročit ve světě velkého byznysu. Na pozici bezpečnostního ředitele investiční skupiny Penta jej přijímal i nechvalně známý generál Alojz Lorenc, poslední šéf předrevoluční mocné tajné policie StB.

V rozjeté investiční skupině Marka Dospivy a Jaroslava Haščáka se Brychta staral jak o osobní bezpečnost samotných majitelů, tak o ochranu informací a o bezpečnostní situaci jednotlivých firem. Prakticky samostatnou kapitolou pak byla práce pro výrobce letadel Aero Vodochody, kterého Penta ovládla v roce 2007.

Aero bylo samo o sobě z pohledu národní bezpečnosti strategickou společností s řadou tajných výrobních programů. Pro Brychtu to byl přirozený revír, kde jeho role sílila.

Přes deset let byl členem představenstva a součástí nejužšího vedení Aera, kde řešil zejména strategické armádní obchody. Když například Aero dodalo bitevníky L-159 válkou zmítanému Iráku, byl to on, kdo měl na povel ochranu týmu, který firma spolu s letouny na vojenskou základnu Balad devadesát kilometrů severně od Bagdádu vyslala.

A military sektoru zůstal věrný dodnes. Od letošního roku je totiž generálním ředitelem společnosti LPP (někdejší Letecké přístroje Praha), kde spojil síly s ambiciózním obchodníkem s vojenským materiálem Jiřím Sauerem. Ten po odchodu ze skupiny Czechoslovak Group Michala Strnada, se kterým dodnes vede vyhrocené spory, začal pod značkou LPP budovat nový zbrojní holding. Společně s Brychtou chtějí zákazníky oslovit především sofistikovanými detekčními systémy na bázi umělé inteligence a pokročilou avionikou.

Určitě. Část kompetencí, které jsem si přinesl od policie, jsem mohl dál zdokonalovat ještě v Pentě. Tam jsem byl na manažerské pozici, kde bylo automatické, že se manažeři neustále školili a rozvíjeli. Nicméně jsem přesvědčený, že základní návyky, dovednosti jsem získal u policie.

Dělal jsem na hospodářských kauzách, kdy se pracovalo v týmu. Minimálně to bylo o tom, že operativa – kriminální policie – dodávala důkazní materiál, takže jsem řídil svým způsobem je. Ta práce každopádně prohloubila a zafixovala moje návyky, jako třeba silnou orientaci na cíl, důslednost a pracovitost.

Byl to šok, znamenalo to pro mě velkou změnu. Do Penty jsem nastoupil na pozici bezpečnostního manažera, jenže moje vnímání bezpečnosti jako bývalého státního úředníka bylo velmi rozdílné. Naučil jsem se tam opravdu hodně, následně i díky Aeru.

Penta hledala bezpečnostního manažera v řadách policie, nabídka se ke mně dostala náhodou, stoprocentní jistotu, proč padla volba na mě, dodneška nemám. Pamatuji si na první schůzku s Markem Dospivou, kdy jsem odešel z kanceláře se slovy, že nemám zapotřebí tady dělat. Kulturní šok to byl obrovský. Na druhou stranu jsem časem zjistil, že i když je Marek cholerický, tak je férový. Když ho dokážete přesvědčit – což mnohdy znamená si to tvrdě vyhádat –, tak on potom názor druhého respektuje a stojí za ním. Prostředí Penty jsem vstřebával rozhodně více než rok. Určitě mi to trvalo dlouhou dobu, jsem v tomhle rigidní.

Ano. Jeden z pohovorů byl s panem generálem. Nějakou dobu jsem byl jeho podřízeným v Čechách. Neřeším jeho historický kontext, ale co se týká bezpečnostní problematiky, byl to člověk pragmatický, systematický a extrémně náročný. Nikdo podle něj neplnil úkoly na sto procent. Od něj jsem si odnesl jednu důležitou věc. Pravidlo, které není respektované, zrušte. Protože destruuje celý systém. Za dob, kdy v Pentě byl, jsme museli pravidelně analyzovat, co funguje a co ne. Dodnes na to vzpomínám. V Pentě se také dodnes používá jeho špičkový nástroj na šifrování. U něj jsem také pochopil rozpor mezi bezpečností a uživatelským komfortem. Když chcete bezpečnost, musíte se omezit.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Aero mě dostalo do velkého světa. Umožnilo mi pohybovat se na poli obchodní diplomacie a mezinárodních vztahů. Setkávat se s ministry, předsedy senátů, sněmoven, naučilo mě, že pro obchod je důležité si předem zjistit informace o lokální kultuře. K Iráku jsem se dostal už v roce 2010, kdy se podepisoval první kontrakt. Později, kdy se projekt realizoval a my viděli, že budeme muset naše lidi poslat do válečné zóny, bylo logickým rozhodnutím lidí v Pentě, že otázky jejich bezpečnosti budu řešit já.

Upřímně jsem o té problematice v té době nevěděl vůbec nic. Ale věděl jsem, že si k sobě musím najít člověka, který bude respektovaný a bude o tom vědět všechno. Dalo mi to neskutečnou lekci pokory. Vybral jsem si člověka na doporučení a rovnou mu řekl, že o tom nic nevím, ale musím za to nést odpovědnost. Fungovalo to. Já věřil jemu, on mně. Já jsem byl na vysoké pozici a mohl věci prosadit, zároveň jsem věděl, že po mně nechce blbosti. A časem jsem se celou problematiku naučil. Tolik rovina odborná. V rovině lidské začnete po zkušenostech v Iráku nad věcmi přemýšlet jinak. Zvlášť když vám na letišti voják řekne, že vám závidí, že letíte do míru. Abyste mohl za něco takového odpovídat, potřebujete nejen znalosti, ale i kontakty. Kontakty musíte mít na obou stranách, jak tady, tak na straně irácké. Musí vás znát. Byla doba, kdy na základnu mířil útok skoro každý měsíc. Nevěděli jsme, jestli nevzít neprůstřelná auta a nezmizet. To jsou hodně nepříjemné pocity, které nevymažete.

Ne, byl to komerční tým kontraktorů a dodnes je. Já vybíral pouze velitele a on si sestavil tým. Všechno byli Češi a Slováci se zkušenostmi. Většinou šlo o lidi z URNA, ale i o vojáky a legionáře. Tým to byl dobře poskládaný. Aero i Penta umožnily tým dobře vybavit.

Spíš bych řekl, že rozšířilo. Dál jsem nesl odpovědnost za bezpečnostní problematiku celé české Penty. Ale vzhledem ke kvalifikacím a bezpečnostním prověrkám, které jsem tou dobou měl, jsem začal aktivně působit v Aeru. Pravdou je, že jsem v Aeru byl nakonec více zainteresovaný, než se původně od mé pozice v Pentě očekávalo.

Nebylo. Poté, co jsem skončil v Pentě, jsem chtěl aspoň rok pauzu. Po čtrnácti letech jsem byl opravdu vyčerpaný. Jiřího Sauera znám od roku 2007 z Aera Vodochody. Já byl členem představenstva, Jiří na pozici viceprezidenta pro nákup. V Aeru jsme k sobě cestu nějakou dobu hledali. On dokázal být i na představenstvu velice tvrdý. Ale na druhou stranu požadoval od lidí to, co sám podával, tedy stoprocentní výkon. Postupně jsem začal poznávat, že máme spoustu společného. Pak z Aera odešel, ale stále jsme se na trhu potkávali.

Dá se to tak říct. Když na začátku roku 2020 řešila společnost LPP bezpečnostní prověrku, požádali mě, jestli bych s tím nepomohl. Vzhledem k tomu, že dodnes například zodpovídám v Aeru za věci spadající do kompetence Národního bezpečnostního úřadu, mám s touto oblastí zkušenosti. To byl začátek naší spolupráce. Jiří mi následně nabídl pozici ředitele strategie a po určité době pozici generálního ředitele, na které jsem dneska.

Vidím to ve třech rovinách. Přesvědčil mě záběr firmy, její duch i nabídka vysoké manažerské pozice. Když to vezmu od konce. LPP má bezpečnostní prověrku. Musí ji tedy mít i všichni jednatelé, protože máme povolení na obchod se zbraněmi v Česku i v zahraničí. Já vždy zastával to, že pravomoc a odpovědnost musejí jít ruku v ruce. Generální ředitel bez odpovědnosti jednatele je z mého pohledu úlet. Také se chci podílet na něčem, na co si můžu fyzicky sáhnout. To mi v minulosti chybělo. Tady je produkt nádherný. Nejen ve staré mechanice, ale i v softwaru. Získala si mě i samotná kultura firmy. Oproti dnešku to byla tehdy o třicet procent menší firma. Všichni se znali. Majitel byl – a stále je – denně přítomný, je tu vidět, cítit, všichni to vědí. Dívá se na věci z určitého nadhledu. Filozoficky, hodnotově, nejsou to jen čísla v tabulkách. Jsou tu vize a způsoby, kterými se naplňují.

Dostat se na západní trhy – do Spojených států a států NATO – s našimi pokročilými systémy detekce a diagnostiky. Chceme spolupracovat s dalšími významnými firmami na trhu. Udělám všechno pro to, abychom toho dosáhli.

LPP bych rozdělil na tři hlavní nohy, na kterých jako technologická firma s vlastním vývojem a výrobou stojíme. První je letecká výroba. Jde o mechanické, elektromechanické ukazatele, otáčkoměry, horizonty. Z moderních technologií pak třeba avionika. To znamená výroba hardwaru i softwaru. Druhou nohou jsou diagnostické systémy pro pozemní vozidla, včetně čidel, periferií, zobrazení a softwaru. Tento software zasahuje do třetí oblasti, tedy cyber diagnostiky na zemi i ve vzduchu. Pak je to také recognition software, třeba unikátní rozpoznávání obličejů, věcí a pohybů, které mohou využívat jak vojenské, tak civilní složky. Pracujeme s umělou inteligencí a máme dobré výsledky.

Ano, stále většinu obratu i zisku generujeme z obchodu se zahraničními partnery. Tak to je. Věříme ale, že v budoucnu bude podíl naší vlastní výroby a vývoje na celkových číslech růst.

Obecně jsou to ozbrojené složky států, teritoria vám neřeknu. Jde o vybavení policejních a armádních složek. Třeba potápěčská výstroj nebo výstroj pro zásahové jednotky plus samozřejmě dodáváme i těžší vybavení, tedy speciálně vybavená a upravená vozidla. Snažíme se zvětšovat podíl našich vlastních řešení. Například u vozidel jsme začínali jen se základními zobrazovacími systémy, dnes tam dáváme čidla, software, který vyhodnocuje pohyby v okolí, komunikační nástroje.

Mediální obraz byl trochu zkreslený, a tendr navíc dodnes není vypsaný. Ale ano, z mého pohledu by byl důležitý, protože by nám zajistil zdroje na budoucí vývoj projektů, které zatím nevydělávají a jen polykají peníze. Dal by nám určitý klid na práci. Jsem přesvědčený, že bychom nabídli opravdu top produkt. Uvidíme, jak to s tendrem nakonec dopadne.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Za sebe můžu říct dvě věci. Česká republika je na podobné hry příliš malá a myslím si, že bude potřeba, aby se tyto vztahy brzy vyřešily. Za LPP říkám, že je to nepochopení toho, jak by měla zdravá konkurence fungovat. Když dneska firma nabude určitého rozměru, tak se často snaží všechny své konkurenty zničit silou. Nechce spolupracovat, nechce kooperovat. Nepřijde a neřekne – tohle vyrábíš efektivněji, levněji, pojďme v téhle oblasti spolupracovat. Já jen doufám, že naše produkty budou lepší.

Czechoslovak Group je zkrátka na trhu největší a zbytek trhu bych tak ostře nevyhraňoval. My máme například s Omnipolem dobré vztahy, myslím, že se umíme dohodnout.

Já jsem si to pro sebe vyřešil. A souvisí to s mými pracovními návyky. Odjakživa jsou podstatnou částí mé kvalifikace bezpečnostní prověrky. Mám druhý nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky, včetně té pro NATO. Vše, co se kolem děje, beru jako hru typickou pro zbrojní průmysl. Ale nejsem si jistý, že to tak má být. Ze své pozice na tom ale něco těžko změním. Možná jediné – LPP se tak chovat nebude. Jiřího Sauera znám od roku 2007. A já si pečlivě vybírám, s kým chci pracovat.

Zaprvé nejsem zastáncem toho, abychom si automaticky některá teritoria zakazovali. Jestli si někdo myslí, že když jeden subjekt vypadne, že se o to zmenší trh nebo obchod se zbraněmi, je naivní. Zadruhé, jestli umím vyvrátit, že jsme vázáni na cizí kapitál? Jako firma máme bezpečnostní prověrku. V bezpečnostní prověrce se zdroje ověřují, to je jedna z kolonek a předmětů šetření. Kromě toho – kdybych v tuto chvíli vyčíslil obchod s postsovětským blokem, tak to nebude ani deset procent tržeb.

To není nic tajného. Glance byla firma, kterou tu vážně založili občané Ruska. Na svoje vlastní náklady začali historicky dělat vývoj softwaru do avioniky. LPP vyhodnotilo tento směr jako příležitost a Jiří Sauer se s nimi domluvil a dnes celý podnik vlastní LPP. Všichni tři ruští vývojáři u nás zůstali jako zaměstnanci. Na jejich produktu dnes velice aktivně děláme.

Já vím, že to vypadá hrozně. Ale je to opět vytržené z kontextu. V době, kdy jsme se rozhodovali do firmy vstoupit a kdy jsme do ní vstoupili, nikoho ani nenapadlo, že by paní Černochová mohla být ministryní. My jsme do toho šli proto, že produkt firmy nám přesně zapadá do toho, čemu se chceme věnovat. Bohužel tu politickou linku už nám nikdo neodpáře a pro nás to bude mít vždy jen negativní dopady. Samozřejmě by pro nás bylo lepší, kdyby se pan Šulc na ministerstvu neangažoval.

Pokud vím, tak se Jirka Sauer snažil. Jenže František Šulc je člověk, který do politiky jde z přesvědčení, že na ministerstvu něco změní. Pro naši firmu to bude znamenat zátěž, protože pokud na ministerstvo přijde, vždycky toho bude konkurence využívat a ukazovat na nás prstem. To rozhodně neprospěje. Osobně mu v jeho snažení přeji jen úspěch, je to člověk, kterému se dá věřit.

Aero je srdcovka, buď si tu firmu zamilujete, nebo v ní nemůžete být. Na hodnocení nových majitelů je ještě brzy. Na druhou stranu si myslím, že Aero v daném čase změnu potřebovalo. Z mého pohledu nastal problém v době najmutí cizojazyčného managementu. Tam došlo k velké kulturní a sociální kolizi mezi nájemním managementem a srdcaři. To je čistě můj pohled.

Filozoficky nejsem člověk, který si myslí, že aby přežil, musí stále růst. Ale za LPP řeknu, že rosteme a porosteme. Máme velké plány ve všech našich oblastech. V obrněných autech, v softwarových řešeních. Velká očekávání máme v avionice, kde vyvíjíme řešení na míru, což umí málokdo na světě. První kontrakty se už rýsují. Byl bych také strašně rád, kdyby se podařilo získat i nevojensky orientovaný produkt. A s našimi produkty prorazit na americkém trhu. Zároveň chci, abychom byli žádaným zaměstnavatelem. 

Petr Brychta (50)

• Narodil se v Třešti na Vysočině.

• Vystudoval policejní školu v Praze a ekonomii a management na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

• Čtrnáct let pracoval u Policie ČR, později byl na Inspekci ministra vnitra.

• Jako bezpečnostní ředitel pracoval čtrnáct let pro skupinu Penta, v Aeru Vodochody i v dalších firmách ve skupině.

• Druhým rokem pracuje pro obchodníka s vojenským materiálem Jiřího Sauera, je generálním ředitelem společnosti LPP.

• Je ženatý, má dva syny, hraje hokej a na trubku, zpívá v kostelním sboru.