Půlstoletí snahy singapurské politické elity udržet v chodu nepravděpodobnou syntézu britského a čínského modelu správy věcí veřejných dostalo na frak během jediného odpoledne. A co tehdy vypadalo jako zaškobrtnutí systému, se ukazuje spíš jako rána do vazu.

Desátého února oslavil sedmdesáté narozeniny premiér Lee Hsien Loong. Několikrát předtím se nechal slyšet, že je unaven a že po sedmdesátce vládnout nechce. A že tedy podle singapurského zvyku vybere nástupce. Čtete správně – hlavní (byť ne jediné) slovo má při identifikaci nového premiéra nikoli volič, a dokonce ani ne vládnoucí partaj, nýbrž premiér odstupující. Předávání moci vypadá spíš jako v Číně než jako ve fungujících demokra­ciích – hodnostáři se dokonce po čínském vzoru běžně titulují jako vůdci té či oné generace (míněno od získání samostatnosti na Británii v roce 1959; v současné době je u moci generace čtvrtá).

Jenže namísto slavného rozloučení přišlo jen suché oznámení, že výběr nového předsedy vlády se krapet protáhne. Lee tedy ve funkci zůstává (což si může dovolit, protože avizované rozhodnutí odejít bylo a je čistě věc jeho vůle), ačkoli jeho kolegové podle hongkongského listu South China Morning Post mluví dost otevřeně o tom, že osmnáct let vlády se na Leeově kondici nepěkně podepsalo. To zase známe z druhého hlavního zdroje inspirace singapurského systému, Británie. Winston Churchill strávil své druhé období v úřadu ministerského předsedy v letech 1950–1955 ze všeho nejvíce poklimbáváním. Establishment se smířil s tím, že sir Winston má druhé období za zásluhy a že to nakonec tolik nevadí, protože jeho ministři si poradí sami.

Sázka na špatného koně

Zatímco však Churchill sloužil na konci své politické kariéry v relativním klidu, Lee to štěstí nemá. Jeho hlavním úkolem za posledních pět let bylo právě vybrat vhodného nástupce. To je sice neoficiální, ale komplikovaný proces, během něhož dostává pečlivě zvolený budoucí šéf stále obtížnější úkoly, aby se nestalo, že přijde do funkce nedostatečně připraven.

Lee si takhle někdy na přelomu let 2017 a 2018 vybral muže jménem Heng Swee Keat, tehdy sedmapadesátiletého schopného úředníka. Býval šéfem tamní centrální banky (ačkoli se jí říká pro­zaicky Finanční úřad) a odnesl si regionální ocenění pro centrálního bankéře roku. Do vlády poté vešel coby ministr školství a v době, kdy se o něm začalo mluvit jako o jistém Leeově nástupci, byl ministrem financí.

Když jej Lee udělal jediným vicepremiérem (v rozporu se zvyklostmi, jež velí mít vicepremiéry dva), vypadalo to, že jeho ruka již pevně vězí ve vládním rukávě. Jenže Heng se tehdy vzpamatovával z mozkové mrtvice; podivuhodnou náhodou během několika týdnů postihla lehká mozková příhoda oba první muže singapurské exekutivy. Když se Heng vrátil, nebyl ve formě.

Na začátku listopadu 2019 se ujal slova v parlamentu. Měl rutinní úkol – rozcupovat opoziční předáky kvůli finančnímu skandálu, jenž v té době byl velkou věcí. Heng si potřeboval vylepšit reputaci, když předtím kdesi prohlásil, že „Singapur není připraven mít vůdce, který by nebyl etnický Číňan“. To je sice nejspíš pravda (etničtí Číňané tvoří tři čtvrtiny lidí se singapurským občanstvím), ale není to ten typ sdělení, který by prospíval pěknému soužití s Malajsijci a Indy, jichž je dohromady více než pětina.

Heng ten lehký úkol dokonale zmotal. Nejprve dlouze řečnil. „Neomluvili se za nedostatky, na které poukázali auditoři i soudy,“ řekl mimo jiné. „Nevypočítali nečestnosti a nepravdy, jichž se dopustili, ani neřekli, zda mají v úmyslu napravit množství křivd, které soud odhalil, a pokud ano, jak.“ To trvalo hodinu; když se pak jeden z opozičních poslanců zeptal, jestli by vicepremiér nepočkal s odsudky, než soud rozhodne, nevěděl Heng, co by odpověděl. Vyžádal si pauzu, během níž kauzu dotáhli do konce jeho kolegové. Ten den z parlamentu odcházel jako politická mrtvola; na druhý den přinesly noviny titulky o vlastním gólu, jejž si vicepremiér vstřelil.

Dva kandidáti

Loni v dubnu Heng, ač teprve čerstvý šedesátník, oznámil, že se cítí starý a raději přenechá místo mladším. To staví premiéra Leeho i celý politický Singapur do neobvyklé situace: v kabinetu jsou nyní tři nebo čtyři možní uchazeči o nejvyšší exekutivní funkci a mezi nimi se rýsují dva favorité. Jsou jimi dva muži, kteří řídí reakci singapurské vlády na pandemii: ministr financí Lawrence Wong a ministr zdravotnictví Ong Ye Kung. Proces výběru je však stále stejně neprůhledný, jako býval dříve; informace o něm mají jen ti z nejbližšího premiérova okruhu. A teď, když Lee už je jednou nohou v důchodu a řízení země se účastní jen sporadicky, ani to není jasné.

To je nepříjemná věc. Chaotické změny ve vedení a dosluhující vůdci, kteří toho již mnoho nezmůžou, byli dosud jevem spojovaným se západními demokraciemi; v Singapuru je to bezprecedentní. Kontrast mezi nepředvídatelností a „chybnými“ výsledky demokratického procesu na straně jedné a obvyklou efektivitou singapurského systému výběru vedení na straně druhé dosud vnímal mezinárodní byznys i Singapurci sami jako jednu ze silných stránek země, píše v tamním listu The Independent australský expert na specifika singapurské politiky Michael Barr.

Systému dal, jako celé zemi, vzniknout první premiér Li Kuang-jao. Kombinace postupů známých z autoritářských režimů (kromě netransparentního výběru vládců k nim patří i pouze formální udržování de facto loajální opozice vůči vládní Straně lidové akce nebo omezená svoboda slova) a rysů obvyklejších v liberálních demokra­ciích (nízká míra korupce, kvalitní práce státního úřednictva, dobrovolná ukázněnost obyvatel) se stala singapurskou specialitou, která nemá na světě obdoby.

Mocenské vakuum

Ještě v květnu 2021 zveřejnil bývalý premiér Goh Chok Tong (do funkce jej uvedl právě Li Kuang-jao, otec dnes dosluhujícího premiéra Lee Hsien Loonga) svůj životopis, v němž se chlubil, že „pečlivě spravované politické nástupnictví je charakteristickým znakem singapurské politiky od dob nezávislosti. Dalo nám to politickou předvídatelnost, stabilitu a dobré vlády.“ Země dosud funguje i v částečném mocenském vakuu. Za pandemie prošla lepšími a horšími obdobími, celkem vzato však reakce singapurské vlády patří k těm úspěšnějším. Stejně tak premiér Lee – jako jediný ze špičkových politiků jihovýchodní Asie – minulý týden odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu a nařídil bankám, aby přerušily veškerý byznys s Ruskem.

Daniel Deyl

Lee říká, že je přesvědčen, že kandidáti najdou jednomyslné řešení „nějakou dobu před příštími volbami“. Ty se mají uskutečnit až v roce 2025. Jeho předchůdce Goh popisuje chaotický mocenský transfer jako pouhou „škytavku“. Pokud však řešení jednomyslné nebude – a především, pokud z něho nevzejde dobrá vláda –, bude to spíš vypadat jako zhroucení rozhodovacích mechanismů na nejvyšší úrovni. Unikátní pokus o skloubení západních a východních politických pravidel by tak zřejmě byl nenávratně ztracen.