Na Střeleckém ostrově v centru Prahy – a nejen tam – rodiče se svými dětmi s oblibou krmí nutrie. Neodradí je ani to, že některá z „přerostlých krys“ občas neudrží na uzdě svou nenasytnost a příležitostně se zakousne i do leckterého z dětí. Početní krmiči hlodavců se přesto rozplývají nad roztomilostí mláďátek.

Těžko si představit jejich reakci, kdyby kdosi začal náhle pálit do nutriích rodinek z brokovnice. A přesto by si titul čestného ochránce přírody zasloužil právě střelec, nikoli nadšení členové fanklubu nutrií říčních. Hlodavec je jedním z nepůvodních invazních druhů, které se Českem rychle šíří a vytlačují původní domácí živočichy. Jako takový se dostal dokonce i do připravované vyhlášky ministerstva zemědělství, která definuje nepůvodní druhy a umožňuje je celoročně „regulovat“, nikoli „lovit“, jak ještě nedávno říkal myslivecký zákon.

I změna terminologie směrem k neutrálnímu úřednickému speaku je příznakem citlivosti tématu, které budí silné emoce mezi myslivci, zemědělci, lesníky, ekology, politiky i širokou veřejností. Výsledkem je, že „regulovat“ vyhláškou se bude nakonec jen šest druhů, i když nepůvodních nájezdníků na českou přírodu je mnohonásobně víc.

Seznamy a zase seznamy

Vyhláška, která vedle nutrie jmenuje ještě norka amerického, mývala severního, psíka mývalovitého, husici nilskou a ondatru pižmovou, navazuje na nedávné schválení „invazního zákona“, jedné z posledních norem, které stihly projít současnou sestavou Poslanecké sněmovny. Bylo to doslova na poslední chvíli, protože Česku vážně hrozila žaloba ze strany Evropské komise kvůli nepřijetí unijní legislativy. Šlo především o zamezení šíření invazních druhů z takzvaného unijního seznamu, přijatého už v roce 2014.

Podle Ondřeje Charváta z tiskového oddělení ministerstva životního prostředí zákon nyní definuje, jak proti druhům ze seznamu bojovat. „V případě nově zjištěného výskytu invazního nepůvodního druhu by mělo být cílem jeho úplné odstranění předtím, než dojde k jeho uchycení a šíření, a v případě již značně rozšířených invazních nepůvodních druhů půjde o zajištění regulace tak, aby byly omezeny nepříznivé dopady a nedocházelo k jejich dalšímu šíření,“ vysvětluje Charvát s tím, že zákon nepředstavuje univerzální návod, ale spíš upravuje postup, jak účinný boj v konkrétním případě naplánovat.

Problémem unijní listiny nicméně je, že kvůli svému celoevropskému charakteru neobsahuje zdaleka všechny potenciální škůdce, kteří by mohli ohrožovat přírodu v Česku. Je tam zmíněná nutrie, stejně jako třeba psík mývalovitý, kterými se historicky zabývala i česká legislativa. Je tam i husice nilská či ondatra pižmová, které se do tuzemských předpisů dostávají nyní nově prostřednictvím uvedené ministerské vyhlášky. Chybí tam však třeba norek americký, který uprchl z kožešinových farem do volné přírody a nyní likviduje některé domácí vodní živočichy, jako třeba raka kamenáče a raka říčního.

Shutterstock.com

Unie proto ponechala státům možnost sepsat si svůj vlastní národní seznam škůdců. „Národní seznamy jsou důležité především proto, že na společném unijním seznamu invazních druhů, proti jejichž šíření jsou dobře navrhovány regulační mechanismy, jsou jen ty druhy, které způsobují problém v celé Evropě. A právě národní seznamy mají řešit specifické problémy jednotlivých členských států nebo i jen regionů,“ říká poslankyně a šéfka výboru pro životní prostředí Dana Balcarová, která vznik závazného národního seznamu prosazovala. Marně.

Akademie věd ve spolupráci s univerzitami a Agenturou ochrany přírody a krajiny (AOPK) přitom sestavila nezávazný seznam tuzemských nájezdníků už v roce 2016, a bylo tedy na čem stavět. Ten je rozdělen do tří částí, na černou, šedou a varovnou. Na černé listině je 78 rostlin a 39 živočichů, na šedém seznamu 47 rostlina 16 živočichů, na varovném 25 rostlin a 27 živočichů, přičemž černý seznam je podle míry nebezpečnosti rozdělen do dalších tří podskupin. Do nejnebezpečnější skupiny patří vedle norka a bolševníku například ještě včelí parazit kleštík zhoubný, do druhé skupiny se však probojoval třeba i poměrně obvyklý jelen sika, muflon či některé druhy ryb. Nebo kupříkladu trnovník akát.

Podle Tomáše Görnera z AOPK je dobré zaujmout vůči druhé a třetí podskupině odlišný přístup. „To znamená, že se někde druhy tolerují a jinde se omezuje jejich rozšíření. Typickým příkladem je trnovník akát – ohrožuje stepní lokality, z těchto míst bývá odstraňován. V kulturní krajině či ve městech, kde se pěstuje již dlouhou dobu, se ponechává mimo jiné jako protierozní či medonosná rostlina,“ uvádí Görner.

Lesníci i myslivci některé nájezdníky chtějí

Zodpovědná ministerstva zemědělství a životního prostředí a následně ani poslanci nicméně legislativní ukotvení českého „blacklistu“ nepodpořili, a invazní zákon tak prošel bez uvedení konkrétních viníků. Podle kritiků by byl totiž příliš represivní. Agrární resort následně vypracoval alespoň zmíněnou vyhlášku s šesti druhy, z nichž však pět je už uvedeno na unijním seznamu, a jediným oficiálním ryze českým nájezdníkem je tak norek. Toho mohou nyní myslivci celoročně usmrcovat.

Jak ve Sněmovně upozornila Balcarová, na mnoho dalších podezřelých živočichů vyhláška na rozdíl od seznamu nemyslí, na rostliny pak vůbec. Nechvalně proslulý bolševník sice unijní seznam obsahuje, podle Balcarové by však bylo třeba zaměřit se například na šťovík alpský, který figuruje ve třetí podskupině černé listiny AOPK. Ten je, jak název napovídá, v jiných evropských zemích obvyklý, nikoli však v Česku. „Na území České republiky je nepůvodní a jeho masivní rozšíření působí velké problémy třeba v Krkonošském národním parku a v CHKO Jizerské hory,“ vysvětluje Balcarová.

Jan Brož

Podle ministra životního prostředí Richarda Brabce mohou ochranáři i tak proti nepůvodním druhům zakročit, pokud vyhodnotí jejich šíření jako problematické. Lze však předpokládat, že boj proti nedefinovaným nájezdníkům bude méně intenzivní, než kdyby byli jasně uvedeni v legislativě. „Hlavním důvodem je asi to, že národní seznam tak, jak ho zpracovali vědci v roce 2016, obsahuje živočišné druhy, které jsou využívány v zemědělství, rybářství anebo o ně mají zájem myslivci, aby tady byly,“ prohlásila při projednávání ve výboru životního prostředí o důvodech odmítnutí národního seznamu Balcarová.

A tím se vracíme k problému roztomilého nutriátka. Nejen rodiny s dětmi některé nepůvodní druhy vítají. Ne všechny lze totiž jednoznačně odsoudit jako nebezpečné predátory. Mnozí v minulosti do Česka importovaní živočichové a rostliny se zde adaptovali a dnes je většinová společnost vnímá jako historickou součást tuzemské krajiny. Jiní jsou zde nově, ale žádnou domácí faunu a flóru neohrožují. A pak jsou tu dokonce takové druhy, u nichž se očekává značný chovatelský či pěstitelský potenciál. Proto se proti vzniku národního seznamu stavěly všechny zájmové asociace, ať už šlo o lesníky, rybáře, či myslivce.

Jelen paroháč

Podle vědců i zastánců národního seznamu je však dobré mít zmíněné živočichy alespoň pod kontrolou. Poslanec Jan Čižinský neúspěšně navrhoval třeba zavedení úřední kontroly nad výsadbou douglasky tisolisté. Ta se přitom na českém území vyskytuje už 150 let a zatím se nezdá, že by představovala nějaké zvláštní nebezpečí. Podle náměstka ministra zemědělství Patrika Mlynáře je podíl douglasky v českých lesích jen 0,6 procenta.

Mnozí lesníci však v severoamerické dřevině vidí komerční náhradu za kůrovcem a suchem zdecimovaný smrk, a je tak pravděpodobné, že jí bude rychle přibývat. Jaký dopad na přírodu by douglaska mohla mít při větším, komerčním pěstování, se však neví. „Nevíme, co se stane, pokud douglaska převáží. Když ji budeme sázet na holokulturách, může se stát, že si zaděláme na úplně stejný problém jako se smrkem,“ míní Čižinský.

Ještě větší rozruch vzbudil Čižinského návrh na omezení chovu jelena sika výhradně na obory. Zvěř původem z Japonska unikla do volné přírody z obor už ve třicátých letech a od té doby k ní mají myslivci poněkud ambivalentní vztah. Zatímco jedni siku vnímají jako určitou náhradu za jelena evropského a cení si ho coby trofejní zvěře, podle druhých ohrožuje právě domácího paroháče. Jelen evropský totiž nepovažuje menšího siku za konkurenci. Ten se tak může efektivně vetřít do stáda, pářit se s laněmi a udělat z jelena paroháče i v přeneseném smyslu slova. „Sika se velmi rychle šíří a efektivně narušuje genofond jelena evropského. Odhaduje se, že za dvacet let převládne,“ říká Čižinský.

Faktem je, že o sikovi se stále častěji mluví jako o přemnožené zvěři, což však platí prakticky pro veškerou vysokou. Na sociálních sítích se postupně množí záběry stád o stovkách kusů, připomínající líčení tažení buvolů ze severoamerických prérií. Podle Hnutí Duha dosáhly stavy jelenů sika 120 tisíc kusů. Jde o údaje reportované samotnými myslivci, které jsou obvykle považovány za podhodnocené. Normovaný, tedy ideální, stav uváděný úřady je přitom stanoven na méně než 1,6 tisíce kusů.

I v tomto případě však ministerstva a následně i poslanci Čižinského návrhy odmítli. Podle Mlynáře je sika přemnožen spíš lokálně a nejedná se o plošný problém. „Jelen sika je podle zákona o myslivosti už řadu desítek let jedním z běžných druhů zvěře,“ dodává mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý.

Je možné, že běžným druhem ohrožujícím tradiční dřeviny se za pár let stane třeba i douglaska. Anebo se opravdu ukáže jako efektivní náhrada za smrk, která zvýší rozmanitost tuzemských lesů, po níž mnozí dlouho volají. To však bohužel dnes nikdo netuší.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.