Hojně navštěvované africké národní parky a rezervace nabízejí dva roky po skončení pandemie stejný obrázek jako před covidem: řidiči džípů vezoucích turisty se vysílačkami domlouvají, kde lze vidět nejatraktivnější zvířata, a dělají doslova psí kusy, aby si zasloužili zpropitné za to, že osádce umožní co nejlepší fotografický záběr odpočívající rodiny lvů nebo levharta na stromě.

„Vzpomínat na Afriku“ se sice pořád dá rozhodně zajímavěji, ale najít místa, kde je hodně zvířat a málo turistů, znamená vyrazit někam mnohem dál, do méně profláknutých míst (a pravda, často si za takové luxusní osamocení náležitě připlatit).  

Třeba Botswana nabízí obojí: jak masovku v národním parku Chobe u stejnojmenné řeky, kde po ránu jedete v koloně desítek džípů, abyste stihli otevírací dobu, tak i vymazlené kempy za tisíce dolarů za osobu a noc uprostřed delty řeky Okavango, kam doletíte pouze malým letadlem. Zatímco ten první typ safari finančně zvládnou i baťůžkáři, v druhém případě můžete zaplatit taky stovky tisíc korun za týden. 

Chvála Caprivi 

Existuje ale ještě třetí cesta: prozkoumávat stejný ekosystém z druhé strany hranice, neboť na namibijské straně existují v Capriviho pásu národní parky, kde taky můžete být uprostřed hlavní sezóny v kempu jediným hostem a finančně vás to nezruinuje. Úzký, avšak nějakých pět set kilometrů dlouhý pruh země, zvaný Capriviho pás, hraničí s Angolou a Zambií na severu a Botswanou na jihu a v ničem nepřipomíná vlastní Namibii, jak ji zná většina návštěvníků. Ovšem i tady jsou vcelku příznivé namibijské ceny a kvalitní silnice a také dobrá bezpečnostní situace.

Tato oblast vznikla jako výsledek koloniálního vyjednávání císařského Německa, které chtělo propojit „Deutsch Südwestafrika“ s řekou Zambezi, aby to Němci měli blíž do „Deutsch Ostafriky“, tedy dnešní Tanzánie. Zdejší národní parky Bwabwata, Mudumu nebo Nkasa Rupara jsou málo turisticky navštěvované proto, že z Etoši, nejslavnějšího parku Namibie, jsou to dva dny cesty po sice dobré, ale zoufale nudné silnici, a od Viktoriiných vodopádů směrem na západ je to taky nějakých tři sta kilometrů, takže ani z jedné strany nehrozí turistická invaze. 

S vědomím toho, že prozrazené tajemství už není tajemství, říkám, že jsem zdaleka nejlepší pozorování zvířat ze sedmi navštívených parků v Zimbabwe, Botswaně a Namibii zažil v malém, doslova zašitém namibijském národním parku Nkasa Rupara na řece Linyanti, tvořící hranici s Botswanou. Jak se může uživit kemp, v němž pracuje čtrnáct lidí a má pro hosty pouze čtyři safari stany, to úplně nechápu, ale z verandy můžete pozorovat slony, hrochy, půltuctu druhů antilop, zebry či žirafy. Noční ukolébavku zajišťují lvi a hyeny, probouzí vás chrochtání hrochů od řeky a ráno v písku přes stanem najdete sloní šlápoty. 

Řeka Linyanti je vůbec zajímavý úkaz. Na horním toku v Angole se jmenuje Cuando, v Namibii pak Kwando, aby se na hranici s Botswanou přejmenovala na Linyanti a nakonec před soutokem se Zambezi dostala název Chobe. Pořád je to stejná řeka, na přelomu července a srpna vodnatá méně než Sázava, a ke všemu v závislosti na období deštů ve svém povodí a v povodí mnohem větší Zambezi mění směr toku. Nekecám. 

Caprivi je se svými řekami důležitým biokoridorem, kudy migrují zvířata mezi neoplocenými národními parky, domorodými chráněnými územími (conservancies) a soukromými loveckými koncesemi mezi Angolou, Zambií přes Namibii a Botswanu do Zimbabwe. Migraci a rovnoměrnějšímu rozmístění populací pořád brání veterinární oplocení, a pochopitelně i rychlý populační růst. Na soukromých koncesích a v domorodých chráněných územích je povolen regulovaný lov, ale jak již bylo řečeno, mazaní sloni vědí dobře, kde mohou přijít k úhoně, a kde jsou v bezpečí. Když německé ministerstvo životního prostředí letos vyhlásilo, že zváží zpřísnění dovozu trofejí (Němci jsou jedněmi z největších klientů lovecké safari turistiky v Africe), nabídl botswanský prezident Masisi, že klidně do Německa 20 tisíc slonů pošle.

foto Shutterstock.com

Byla to samozřejmě nadsázka, ale také faktické upozornění na neznalost poměrů. Zůstal-li na světě ráj slonů, pak je to právě oblast KAZA (Kavango-Zambezi Transfontier Conservation Area), kde jejich počet při sčítání před dvěma roky odhadli na 228 tisíc, přičemž 130 tisíc připadá na Botswanu, kde jsou zjevně přemnoženi, zatímco v Zambii a Angole jsou jich jednotky tisíc, protože jakmile přejdou hranici, už po nich jdou pytláci. Regulovaný lov, včetně toho poplatkového, je zejména v odlehlých oblastech, kam turisté na fotografickém safari nezavítají, jednou z mála možností, jak přiznat volně žijícím zvířatům podstatně vyšší ekonomickou hodnotu než jenom neselektivní pytlačení na „bushmeat“, které si nevybírá mezi ohroženým a běžným druhem, a zainteresovat místní obyvatelstvo na udržitelném využívání přírodních zdrojů.

Boma 

KAZA i se všemi problémy a omezeními je kusem Afriky, kde migrace slonů, zeber, pakoňů a dalších antilop pořád probíhá, ale co je to proti tomu, co se odehrává na pláních Jižního Súdánu. Rozhodně nejlepší zprávou končící okurkové sezóny byla ta o největší migraci kopytníků na této planetě, kde každoročně táhnou stáda antilop ze zaplavovaných bažin na Bílém Nilu v oblasti zvané Jonglei přes národní parky Bandingilo a Boma na východ až do národního parku Gambella v jihozápadní Etiopii, a zase zpátky. 

O tom, že tohle „druhé Serengeti“ existuje, se vědělo ještě před první světovou válkou, ve 30. letech minulého století pak jeden pozorovatel popisoval, jak čtyři a půl hodiny kolem jeho stanoviště procházeli kopytníci s frekvencí 20 až 30 kusů různých druhů za minutu. Tah prý trval řadu dnů, ale kam přesně zvířata jdou, neměl tehdy ve velmi obtížně dostupné oblasti bez jakékoli infrastruktury nikdo ani potuchy. Letecké sčítání z roku 1980 potvrdilo, že migrace je stále početná. Ale nikdo netušil, že tahle obrovská stáda přežila téměř čtyři desetiletí trvající občanské války v počtu, který je podle posledního sčítání z loňského roku provedeného organizací African Parks asi trojnásobkem toho, co je k vidění na pláních mezi tanzanským Serengeti a keňskou Mara Masai. Kromě sčítání se také sledovalo, kde se vyskytují stáda dobytka, lidské osídlení a také se řada druhů odchytila a opatřila obojkem. Jedna takto označená antilopa voduška bělouchá opatřená obojkem se satelitním sledováním za rok urazila dva tisíce kilometrů. 

Z českého hlediska stojí za zmínku, že se na Bílém Nilu již před první světovou válkou na několika výpravách jako průvodce loveckých výprav středoevropské šlechty (mj. saského krále Friedricha Augusta III.) pohyboval český cestovatel a lovec Bedřich Machulka, který posléze doprovázel na loveckých výpravách Adolfa Schwarzenberga ve východní Africe. Nakolik jsem studoval jeho lovecké deníky, vydané Náprstkovým muzeem, do samotné Bomy se nikdy nedostal.

Navíc je druhová sestava odlišná. Pakoně, tak hojní v Serengeti, zde vůbec nežijí a zebry nejsou nijak početné. V Bomě zcela dominuje voduška bělouchá, jichž loni napočetli asi pět milionů(!), ale buvolců tiang, gazel mongalla a bahnivců jsou rovněž statisíce. Není to nedotčená Noemova archa, která přežila posledních sto let beze změny. Oproti předchozím průzkumům se ukázalo, že zatímco migrující druhy v případě vodušek stouply, anebo jejich počty zůstaly stabilní či jen mírně klesly, tak druhy, které se nestěhují a jsou odkázány na celoroční přístup k vodě, naopak katastrofálně poklesly. Příčiny nejsou dosud známé, ale v jiných oblastech je to obvykle důsledek soupeření o vzácný přístup k napajedlům se stády dobytka. Slonů je málo, zjevně v důsledku pytláctví.

Naděje s African Parks

Zoologové a milovníci přírody mají nový svatý grál, ale hodiny tikají. Co nedokázala zničit občanská válka, to dovede udělat populační růst. Bez adekvátní ochrany by mohl být velkolepé podívané do desíti let konec, neboť pytlačení na maso se rozmáhá a tlak na zdroje roste. Naštěstí jihosúdanská vláda díky informacím, že má na svém území „celosvětovou jedničku“, a tedy i potenciální magnet pro safari turistiku, předloni angažovala pro správu obrovských, ale v podstatě „papírových“ národních parků Boma a Badingilo nejefektivnější ochranářskou organizaci svého druhu African Parks (AP). Původně jihoafrická organizace za dvacet let svého působení předvedla, co po uzavření obdobných dlouhodobých smluv v subsaharské Africe dokáže.

Do roku 2030 chtějí mít African Parks pod správou třicet národních parků v subsaharské Africe s celkovou výměrou 30 milionů hektarů. Dnes se starají o 22 milionů hektarů, na kterých ovšem žije přes půl milionu lidí, a bez jejich podpory nebo alespoň tolerance nebude fungovat vůbec nic. V zásadě to znamená, že pro místní obyvatelstvo musí existence chráněných území přinášet hmatatelné benefity, kdy jejich život bude díky parku lepší, nikoli naopak. Vycvičení velkého počtu místních domorodců na profesionální rangery, vyzbrojené a vysoce mobilní, motivované na místní poměry nadprůměrným pravidelným platem, je jedna nutná, nikoli však postačující podmínka.

Stejně důležitá je podpora ekonomického rozvoje místních komunit, výstavba škol, spolehlivých zdrojů pitné vody, ostrovních solárních systémů, které dodají první elektřinu, poskytování základní zdravotní péče, a hlavně nekonečná komunikace „po dobrém“ včetně práce kontaktních týmů – takže v podstatě jedno velké komplexní cvičení na téma sociálně-ekonomický rozvoj. Bez něj dneska dlouhodobou udržitelnost ochrany přírody zajistit nejde ani náhodou. 

Není to levná záležitost, zvlášť když proti výdajům v milionech dolarů ročně nejdou skoro žádné vlastní příjmy. Ze 22 parků spravovaných organizací je momentálně pouze jeden, který z příjmů zaplatí své provozní výdaje (Akagera ve Rwandě), protože turistika je ve většině z nich těžký oříšek: jsou na často odlehlých místech se složitou bezpečnostní situací.

Zrovna jihosúdánské parky Boma a Badingilo představují mimořádně obtížné zadání, už kvůli tomu, že je obývá 17 různých etnik, z nichž některá se vyloženě nemusí a kradou si navzájem stáda dobytka, což vyvolává krvavé konflikty. Infrastruktura v nejširším slova smyslu chybí a potrvá léta, něž se ji podaří vybudovat. African Parks ovšem může předvést reálné výsledky dvacetileté práce v terénu a umí velmi dobře fundraising – dovedly získat přísliby jdoucí do více jak stovky milionů dolarů od nadací bohatých mecenášů, hlavně z USA, ale i ze západní Evropy, a udělaly i první transakce s klimatickými offsety. A umí díky globálnímu networkingu a dobrému marketingu přilákat do turistických oblastí investory. 

Když se v Jižním Súdánu zadaří, může to dopadnout jako ve Středoafrické republice, kde dovedou po letech úsilí účinně chránit unikátní ekosystém přecházející z tropického pralesa do savany, zvaný Chinko. AP Jsou široko daleko největší zaměstnavatel a plátce daní a dokázaly přesvědčit nomádské pastevce dobytka, aby oblast o výměře 25 tisíc kilometrů čtverečních ponechaly přírodě. Zdecimované populace zoologických „špeků“ se zotavily natolik, že třeba antilop bongo je dnes v Chinku nejvíc v celé Africe. Národní park Zakouma v Čadu, kde se předtím pytlačili sloni natolik, až jich z někdejších 22 tisíc zůstalo v roce 2005 jen nějakých 450, dokázaly proměnit od roku 2010 v destinaci pro fajnšmekry, která nabízí zcela exkluzivní zážitky těm, kteří už v safari turistice něco viděli a chtějí poznat Afriku „jaká kdysi byla“.

Jestli v Jižním Súdánu někdo dokáže udržet těch čtyřiadvacet milionů kopyt v pohybu i pro další generace, pak jsou to oni.