Maďarský premiér Viktor Orbán je vděčným námětem politických diskusí v Česku. Zřejmě se ale vůbec nezlobí, právě naopak. Přání předsedkyně Poslanecké sněmovny, aby jej maďarští voliči ve volbách sesadili stejně jako Češi Babiše, otevírá spoustu otázek. Některé si rozhodně zaslouží komentář.
Parlamentní diplomacie?
Nejprve trochu formálně. Má se předsedkyně parlamentní komory pouštět do komentování politiky ve spojenecké zemi? Spíše nemá.
O poslancích i celých parlamentech se často hovoří jako o důležitých aktérech zahraniční politiky. Parlamentní diplomacie má jistě svůj význam, protože dává šanci opozičním zákonodárcům vyjádřit své názory a ukázat, že spektrum je širší než oficiální vládní postoje, a tak alespoň trochu spoluvytvářet zahraniční politiku.
Jenže to není tento případ, protože tady do zahraniční politiky zabrousila šéfka komory. Nejenom v anglosaských zemích existuje dobrá tradice, že šéf parlamentní komory, takzvaný spíkr, je politickým neutrálem, moderátorem a mediátorem, zkrátka kompromisní figurou, která vyjadřuje obecnou vůli. A proto se málokdy zapojuje do hlubších politických diskusí. Notabene takových, jež otevírají prostor pro různice v samotné vládě. A to je přesně tento případ.
Pokud teď paní předsedkyně dostane, či už dostala, vyčiněno od premiéra Fialy, což se pravděpodobně stalo, aniž to někdo troubil do médií, nemůže se vůbec divit. Za zahraniční politiku je opravdu odpovědná vláda – a nejvíce její předseda. V případě pětikoaliční vlády to platí pětinásobně, protože jinak se právě na takových drobcích úplně rozdrobí.
Orbán a/versus Babiš
Je srovnání Orbána s Babišem namístě? V některých ohledech asi ano. Oba jsou nepochybně populističtí a autoritářští lídři. Oba zpochybňují některé důležité atributy liberální demokracie, Orbán dokonce samotný tento fenomén. Oba politici mají velké problémy s částí evropské politické elity. Jenže je tu i řada zásadních punktů, které hovoří proti takovému srovnání – třeba těchto pět:
- Zatímco Andrej Babiš pochází z prominentní komunistické rodiny, sám byl členem strany a existuje důvodné podezření, že byl agentem StB, Orbán se od mládí zapojil do opozice vůči komunistickému režimu. Jím spoluzaložený Svaz mladých demokratů (Fidesz) patřil k důležitým symbolům politické změny, a to ve chvíli, kdy situace ještě zdaleka nebyla rozhodnutá.
- Babišův vstup do politiky přišel ve chvíli, kdy se začaly přivírat státní a evropské penězovody do jeho podnikatelského impéria. A on je tam šel zase otevřít, ačkoli politikou ostentativně pohrdá. Orbán oproti tomu politikou žije více než třicet let, zažil vzlety i pády. Přinejmenším původně do ní nešel kvůli prospěchu a rozhodně by ji nedehonestoval tak jako český expremiér.
- ANO bylo založeno jako „dceřinka“ Agrofertu – jako vyvrcholení oligarchizace české společnosti, potažmo politiky. Je stranou typu firmy vlastněné svým zakladatelem, majitelem, mecenášem a vůdcem v jedné osobě – bez ideového základu, bez programu a bez jasného politického cíle, zato s obrovskou dávkou agresivity vůči celému politickému systému. Tedy v mnoha ohledech antisystémovou stranou! Orbánův Fidesz přes změnu profilu stále zůstal otevřenou stranou s vnitřními demokratickými mechanismy. A hlavně s čitelnou ideologií, která ANO schází.
- Orbán dokázal celkem čtyřikrát vyhrát volby a sestavit vládu. Také ovšem několikrát odešel poražen a pak působil v opozici. Když získal ústavní většinu, inicioval vznik nové ústavy. Ta je sice odrazem jeho národních a konzervativních idejí, ale pořád je to ústava demokratického státu se systémem brzd a protivah. Orbánovy útoky na nezávislost (veřejnoprávních) médií jsou určitě odsouzeníhodné. Ale ruku na srdce, kde se to neděje, a to často pod pláštíkem politické korektnosti? Koupit významná média a pak vstoupit do politiky, jako to udělal Babiš (a byl by to tak býval provozoval až doteď, kdyby mu to zákonodárci alespoň trochu nezatrhli), to je vskutku jiná, hodně „východní“ káva. O tom, co by Babiš dělal v případě, že by držel ústavní většinu, radši ani nepřemýšlet.
- Maďarský premiér podruhé a nadlouho ovládl politiku v situaci totálního ekonomického a politického rozvratu způsobeného socialistickými (a liberálními) vládami. Tuto situaci ustál a zemi stabilizoval. Navíc jako jeden z mála dokázal rázně reagovat na vrcholící imigrační krizi z doby před pár lety. Jemu a tehdejšímu rakouskému ministrovi zahraničí Sebastianu Kurzovi vděčí Evropa za uzavření důležité cesty, což přispělo k uklidnění situace. Co však reálně stojí za Babišovým vládnutím kromě obřího deficitu a izolace Česka v Evropě a ve světě?
Podoba na hony vzdálená
Nejvíce kontroverzní na celém výroku Markéty Pekarové Adamové je ovšem analogie maďarské situace s českou. Především ve smyslu, že hodná maďarská opozice má teď porazit zlého diktátora, stejně jako to loni udělala ta česká.
Roztříštěnost maďarské opozice je jistě jedním z důvodů, proč Orbán tak přesvědčivě vyhrává volby. Není to však zdaleka jen otázka osobních ambicí nebo neschopnosti se dohodnout. Je to odraz názorové roztříštěnosti maďarské společnosti. Proti Orbánovu národně-konzervativnímu bloku dosud stáli katastrofálním vládnutím zdiskreditovaní socialisté, hned několik znesvářených uskupení zelených a různé malé liberální formace. Ti všichni by se ještě dokázali sjednotit a taky se jim to v minulosti částečně podařilo. Jenže to zdaleka nestačí.
Nejsilnější opoziční stranou je drahně let uskupení se zkratkou Jobbik (jinak Hnutí za lepší Maďarsko). A v něm je ta potíž. Ještě před pár lety bylo líčeno jako extremistická, nacionálně-xenofobní, až rasistická formace s kontakty například na francouzskou Národní frontu, jejíž stoupenci stáli za mnoha veřejnými virvály včetně násilných protestů. Jobbik také v minulosti založil paramilitární organizaci Maďarská garda, která se „proslavila“ především svými pochody skrze obce s významnou romskou menšinou, výtržnostmi a trestním stíháním svých členů.
Jobbik před pár lety prošel účelovou změnou, díky které se stal „normální“ a akceptovatelnou stranou a pevnou součástí protiorbánovské jednotné fronty. Jestliže předsedkyně Sněmovny hovoří o „vzdálené podobě“ se situací u nás, především uráží obě opoziční protibabišovské koalice, včetně své vlastní – tedy Spolu. Proti maďarskému duhovému slepenci socialistů, různých liberálů, zelených a (bývalých) ultranacionalistů byla koalice ODS, TOP 09 a KDU-ČSL naprosto jednotnou a programově koherentní partou. A především koalicí bez extremistů!
Protiorbánovská koalice s názvem „Společně pro Maďarsko“ má v dubnových volbách určitou šanci Viktora Orbána porazit. Volební modely svědčí o tuhém boji o každý jeden mandát, protože ten může opravdu rozhodnout, neboť maďarský volební systém je mixem většinové volby v jednomandátových obvodech a hlasování pro kandidátky v rámci poměrného zastoupení.
Momentálně však přese všechny události zůstává Orbán hlavním favoritem.
Dvakrát měř a jednou…
Jestliže si naše české pětikoaliční vládnutí líčíme jako obtížné, pak to případné maďarské „duhové“ a cca devítikoaliční se jeví jako prakticky nemožné. V jistém ohledu je ho možné připodobnit k tomu slovenskému, jehož praktickým důsledkem je už teď zpětná legitimizace Roberta Fica a jeho vládnutí.
Inu, s analogiemi je potřeba zacházet nanejvýš opatrně. Pokud navíc hodnotíme situaci ve spojenecké zemi, přičemž jsme sami teprve na startu a nevíme dne ani hodiny, platí to dvojnásob.
