Uhelná aféra byla největším skandálem první republiky. Šlo v ní o miliony tun uhlí, tisíce železničních vagonů a provize v řádech desítek milionů korun. S jistotou víme, že byla součástí systému, pomocí kterého se – s tichým požehnáním „pětky“ i Hradu – financovaly politické strany, spousta zákulisních detailů nám ale uniká. Těžko například někdy zjistíme, kdo všechno na ministerstvu železnic parazitoval, jaká byla celková výše provizí (tak se říkalo úplatkům) a kolik se „zadřelo za nehty“ jejímu hlavnímu aktérovi – Jiřímu Stříbrnému, předákovi národních socialistů, jednomu z „mužů 28. října“ a trojnásobnému ministru železnic.

Znepokojivé zprávy o Stříbrného kšeftech prosakovaly už ve 20. letech, ovšem pokaždé se je podařilo ututlat. Horko bylo v lednu 1924, kdy se do Stříbrného kšeftů s uhlím pustil vídeňský bulvár Die Stunde (platilo ho československé ministerstvo zahraničí) a komunistické Rudé Právo. Za útoky stál Stříbrného stranický rival – ministr zahraničí Edvard Beneš, ovšem premiér Antonín Švehla nechtěl ohrozit pracně budovaný systém financování stran, a tak skandál v zárodku zadusil. Teprve když Stříbrný odešel od národních socialistů a stal se vůdcem fašizující Národní ligy, rozhodl si s ním vyřídit účty sám Masaryk.

Tu maj, donesou mu to tam do banky

V únoru 1931 se do Stříbrného ve sněmovně pustil poslanec, majitel Lidových novin – a hlavně jeden z nejbližších spojenců Hradu – Jaroslav Stránský. Jeho řeč byla plná vážných obvinění, a tak se už o měsíc později sešel sněmovní vyšetřovací výbor, který prošel stohy dokumentů, vyslechl desítky svědků a výsledkem byla stopadesátistránková závěrečná zpráva, se kterou se veřejnost seznámila v polovině června 1931.

Základem bylo klasické korupční kolečko. Když se na podzim roku 1923 sešly nabídky „oferentů“, kteří chtěli dodávat uhlí Československým státním drahám, poslal ministr železnic Stříbrný tento seznam – tzv. „plachtu“ – svému bratru Františkovi. Ten byl stejně jako Jiří národní socialista a seděl ve vedení stranou ovládané Československé družstevní banky. František Stříbrný a místopředseda banky František Stejskal si pak zvali majitele dolů a každému oznámili, že zakázku dostane, jen když zaplatí. Provize byly různé, ale v průměru těžaři za metrák hnědého uhlí odváděli 20 haléřů a za černé dvakrát tolik. Když se to sečetlo, šlo o zhruba 19 milionů korun.

Se Stříbrným to vypadalo bledě. O placení provizí promluvilo hned několik majitelů dolů a ministerští úředníci zase potvrdili, že je Stříbrný poslal s „plachtou“ za bratrem. Přímo to prý nařídil sekčnímu šéfu Černému, který následně se slovy: „Tu maj, donesou mu to tam do banky, ať si to rozdělí, jak chce, a pak to dáme ministrovi podepsat,“ pověřil pochůzkou ministerského radu Halíka. Korunním svědkem byl ale bezesporu Stejskal, kterému už v té době hrozilo vězení z tolika stran, že se rozhodl bývalé kumpány potopit a vyšetřovacímu výboru s gustem líčil, jak František Stříbrný přijímal v kanceláři majitele dolů „s diktátorským gestem“.

Velmi zcestovalé uhlí

Pár měsíců před touto „velkou uhelnou loupeží“ to trojice zkusila v malém. V srpnu 1923 vstoupily do stávky všechny uhelné doly a železnici začalo docházet uhlí. S řešením přišel Stejskal, který měl výborné kontakty na rakouské dráhy a nabídl, že uhlí koupí od nich. Vtip spočíval v tom, že Stejskal spoluvlastnil rovněž menší mutějovické doly na Kladensku, které jako jediné v Československu stávka neochromila, protože neprodávaly uhlí na domácím trhu, ale dodávaly ho rakouským drahám. Část draze nakoupeného „rakouského“ uhlí proto pocházela z mutějovických dolů, a aby se na to nepřišlo, vozily je vlaky z Kladenska do dolnorakouského městečka Göpfritz, kde se vyměnily nálepky, a uhlí – nově deklarované jako vytěžené v Anglii – se vracelo zpět do Československa. Podle znaleckého posudku kvůli tomu erár přišel o 4,7 milionu korun.

Stejskal měl svůj kšeft, ale pochopitelně to nebylo zadarmo – musel bratrům Stříbrným slíbit milionovou provizi. Výnosný obchod bylo ale třeba po pár dnech zastavit. Stávka skončila jako na potvoru příliš brzy a české dráhy z původně plánovaných 120 tisíc tun „rakouského“ uhlí odebraly jen třetinu. Bylo to mrzuté. Stříbrní stihli z provize vyinkasovat jen 200 tisíc, a navíc museli odškodnit Stejskala. Skutečně kreativní mysl se ale nezastaví před ničím, a tak ministerstvo zvýšilo dolům Pražské železářské společnosti kvótu na dodávané uhlí, většinu mimořádné provize si nechal Stejskal, ovšem zkrátka nepřišel ani František Stříbrný, který z ní obdržel 1,5 milionu korun.

Ten bere i nohama

Nepříjemně se pro Stříbrného vyvíjela i kauza týkající se nákupu dvou tisíc železničních vagonů z Německa. Československo za ně v roce 1920 zaplatilo 198 milionů marek a 26 milionů z nich tvořily provize, přičemž sedm obdržel pražský hodinář František Sichrovský. Také v tomto případě dokázal Stránský, respektive Hrad, sehnat korunního svědka. Byl jím správce československého konzulátu v Berlíně Václav Podlipský, který poslancům vyprávěl, jak si Sichrovský stěžoval, že musí velkou část své provize odevzdat „pánům na ministerstvu“ a o Stříbrném prý doslova prohlásil: „Copak ten, ten bere i nohama!“

Stříbrnému navíc v tomto případě nehrozil jen trest za korupci, ale také za křivé svědectví. Když o vagonech v říjnu 1927 napsal novinář Josef Dýma, Stříbrný ho zažaloval a dosáhl toho, že ho soud poslal na 14 dní za mříže (nakonec z toho vyklouzl s tisícikorunovou pokutou). Později se ovšem ukázalo, že Stříbrný soustavně nemluvil pravdu. Nejdřív tvrdil, že o nákupu vagonů rozhodl jiný ministr, pak se hájil tím, že jejich cena byla oproti českým čtvrtinová, a nakonec aspoň prohlašoval, že si u prodejců vagonů vymohl třicetimilionovou slevu. První tvrzení bylo úplně nesmyslné, druhé jakbysmet (ministerstvo ve skutečnosti odmítlo levnější nabídku) a ani třetí toho nemělo s pravdou moc společného – na slevě ve skutečnosti trval ministr financí Karel Engliš a nešlo o 30, ale pouze o 11,5 milionu.

Kolik z toho všeho Stříbrný opravdu měl, je ve hvězdách. Ze Stejskalových výpovědí plyne, že František Stříbrný – který svému bratrovi dělal pokladníka – vyinkasoval zhruba 16,5 milionu korun. Stříbrný ovšem rezolutně odmítal, že by kdy peníze bral pro sebe a v duchu hesla, že nejlepší obranou je útok, tvrdil, že provize plynuly do národně socialistické kasy. Šlo podle něj o zhruba 12 milionů korun a soukromě si prý přilepšili i straničtí předáci (a jeho osobní nepřátelé) – Václav Klofáč a Edvard Beneš.

Demokracie bojující

Ve sněmovně se to hezky poslouchalo, ale právníkům bylo jasné, že usvědčit Stříbrného bude obtížné. Svědkové většinou nebyli moc důvěryhodní, slovo stálo proti slovu a odposlechy tehdy ještě neexistovaly. Bylo to jasné i Masarykovi, který trval na Stříbrného odsouzení a do připravovaného procesu dnes nemyslitelným způsobem zasahoval. Z dopisu hradního kancléře Přemysla Šámala prezidentovi tak například víme, že největší starosti měl ministr spravedlnosti Alfréd Meissner s nalezením vhodného vyšetřujícího soudce a státního zástupce. Právě Masaryk také podle knihy Libora Vykoupila Jiří Stříbrný nejspíš rozhodl, aby se stíhání rozdělilo do dvou nezávislých větví. Nejdřív měl být Stříbrný odsouzen za křivé svědectví ve „vagonové“ kauze. „To může být ein zwei,“ psal Masaryk Šámalovi a dodával, „až si to odsedí, ať si porota soudí (myšleno korupci – pozn. red.), jak chce. Tím by se uklidnily strany, že nedojde také na ně.“

Jenže československá justice byla nezávislejší, než prezident předpokládal. Krajský trestní soud v Praze sice kvůli křivému svědectví vyslechl zhruba 50 svědků, ovšem Stříbrného v lednu 1932 osvobodil. Upřímně řečeno, nebylo divu. Trapně zklamal především korunní svědek Podlipský. Na většinu otázek odpovídal „nevím“, a když mu Sichrovský vmetl do tváře, že výrok „ten bere i nohama“ neříkal o Stříbrném, ale o něm samotném, Podlipský se zmohl jen na „nepamatuji se“. Nejvyšší soud pak sice rozsudek zrušil a případ přesunul do Jihlavy, jenže výsledek byl naprosto stejný. Stříbrný poté nasedl na vlak a v Praze ho triumfálně uvítali jeho příznivci. To byl definitivní konec uhelné aféry, protože korupční větev případu k soudu nikdy nedospěla.