Když psal Julius Fučík reportáž o Frývaldovské stávce, zjevoval svým čtenářům pravdu. Jasnou, revolučně strohou a nezpochybnitelnou. Tvrdil, že ji nepíše pro kapitalisty, ale pro dělníky, a připouštěl, že „je objektivní jen pro toho, kdo chápe, že objektivnost je třídní“.

Svým založením je to ale spíš pohádka než reportáž, protože v ní neexistuje nic jiného než dobro a zlo. Nelítostní četníci tak podle Fučíka stáli onoho 25. listopadu 1931 na křižovatce v Dolní Lipové „pozorně jako myslivec na čekané“, kdežto mírumilovní dělníci se blížili, „můžeme říci, důvěřivě, neboť žádná výstraha, žádná výzva k rozchodu jim dána nebyla“. Dále tvrdil, že „jediná zbraň, jíž demonstranti proti četníkům použili, byly protestní výkřiky“ a pak „náhle zazněla řada výstřelů“. Četníci prý navíc nestříleli do nohou ani nad hlavy, „nýbrž přímo mířeno do středu těla“. Výsledkem bylo osm mrtvých, přičemž nejmladší – prý náhodnou – obětí byla čtrnáctiletá Anna Luxová, která měla jít ve Fučíkových představách do nemocnice „za nemocnou matkou“.

Ve své době to byl jeden z mnoha popisů této tragédie, ovšem po únoru 1948 se stala Fučíkova reportáž kánonem, událost dostala jméno Frývaldovská stávka (podle okresního města, které se dnes jmenuje Jeseník) a celé se to balilo do často opakovaného nesmyslu o tom, jak Masaryk nechal za první republiky střílet do dělníků. Pravda je samozřejmě mnohem složitější. V Dolní Lipové (dnes Lipová-lázně) sice opravdu zemřelo osm dělníků a četníci bez diskuse zásah nezvládli, jenže zdaleka nebyli jedinými viníky. Dělníky před hlavně karabin přivedli Fučíkovi komunisté a četníkům šlo v okamžiku střelby o život: demonstranti totiž zdaleka nebyli vyzbrojeni jen „protestními výkřiky“, ale také klacky a kameny.

První vyhrání…

Ani s odstupem času se ale nemění nic na tom, že se dělníci měli za velké hospodářské krize proč bouřit. Ještě v roce 1929 mělo Československo 42 tisíc registrovaných nezaměstnaných, ovšem roku 1931, kdy střední Evropu krize naplno zasáhla, to bylo najednou 291 tisíc, přičemž reálně šlo spíš o půl milionu lidí. Krize navíc zdaleka nejhůř dopadla na Sudety (svaz německého průmyslu odhadoval, že na pohraničí připadalo šedesát procent nezaměstnaných) a týkalo se to i prakticky čistě německého okresu Jeseník.

Největšími zaměstnavateli na Jesenicku byly kamenolomy a vápenky, a když je krize připravila o zahraniční odbytiště, bylo zle. Podle knihy Martina Buchlovského Historický obraz tzv. Frývaldovské stávky ohlásilo na podzim 1931 hned několik podniků snížení platů o deset až patnáct procent. Postižení dělníci kvůli tomu uspořádali 10. listopadu zakázanou demonstraci, vstoupili do stávky a – na celé čáře zvítězili. Četníci proti nim nijak nezasáhli a majitelé lomů o pár dní později kapitulovali a platy zase zvedli. Jenže krize trvala dál a majitelé neměli šanci těžbu udržet. „Firma Gessler a spol. byla nucena dát všem svým zaměstnancům ve Vápenné výpověď. Firma Rössner z Vidnavy propustila čtyřicet procent svých zaměstnanců a firma Franke z Černé Vody oznámila, že mzda bude snížena, a kdo nepřistoupí na dané podmínky, může si práci hledat jinde,“ hlásil 21. listopadu zemskému prezidiu jesenický (frývaldovský) okresní hejtman Walter Jakubowski a dodával, že „všechny firmy nakonec oznámily, že bude práce v kamenolomech zastavena pravděpodobně do února 1932“.

Rudo-hnědá koalice

Postižení dělníci to sotva mohli chápat jinak než jako ohrožení vlastní existence, nedávno se jim navíc podařilo zaměstnavatele porazit, a tak byla jejich volba jasná. V neděli 22. listopadu se zástupci zhruba čtyřiceti podniků z širokého okolí dohodli, že ve středu uspořádají protestní „Hungermarsch“ (hladový pochod) do Jeseníku. Předlistopadoví historici připisovali veškeré zásluhy na jeho organizaci komunistické straně a jejím Rudým odborům, jenže ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo. Komunisté pod vedením Gottwalda a jeho „karlínských kluků“ chápali (ve skutečnosti to tak chápala Moskva), že krize je skvělá příležitost; KSČ se proto programově zaměřila na místa, kde se spory mezi dělníky a zaměstnavateli vyhrotily. Klíčovou roli během Frývaldovské stávky tak skutečně sehráli dva komunističtí poslanci – Kurt Babel a Alfred Hadek, ovšem na přípravě protestů se podílely i jiné odborové centrály a minulý režim taktně zamlčel nepohodlný fakt, že hned tři z osmi později zastřelených demonstrantů měli stranickou legitimaci hitlerovské DNSAP.

Archiv

Hejtman Jakubowski měl zřejmě na zmíněné schůzce svého špeha, protože „nahoru“ hlásil, že 25. listopadu zamíří do Jeseníku „Hungermarsch“, zúčastní se ho ženy i děti, a tvrdil, že „soustředěním četnictva z okresu učinil potřebná opatření k zamezení této akci“. To byla sice pravda, protože den před pochodem dorazilo do Jeseníku 85 četníků a pomoci měli i vojáci, jenže Jakubowski – a to byla jeho největší chyba – se rozhodl demonstranty zastavit už před městem a četníky nesmyslně rozdělil.

Hungermarsch

Hladový pochod směřoval do Jeseníku dvěma proudy, ovšem ten severovýchodní od Supíkovic nás nezajímá, protože se ho četníkům podařilo zastavit. Zaměřme se proto na ten druhý, který měl do města dorazit ze severozápadu. Už ve čtvrt na devět ráno se ve Vápenné sešly tři stovky lidí, kterým se postavilo do cesty 23 četníků pod vedením nadporučíka Oldřicha Jirkovského. Když dav ignoroval výzvy k rozchodu, četníci ho rozehnali obušky. Demonstranti se následně rozdělili do skupinek, četníky obešli a lesními pěšinkami postupovali dál. Jirkovský si poté telefonicky najal autobus – ovšem vešlo se do něj jen patnáct lidí – a demonstranty předjel. K dalšímu střetu došlo u osady Na Pomezí. Demonstranti se znovu srazili dohromady, a zrovna když je komunistický poslanec Babel vyzýval k tomu, aby do Jeseníku pronikli za každou cenu, „i kdyby se vám snad pokusili bránit“, dorazili četníci. Jediným výsledkem ovšem bylo, že se dělníci opět rozdělili a kordon obešli.

Jirkovský zase nasedl do autobusu, a když se na silnici proplétal hloučky demonstrantů, vymlátili mu všechna skla. Potřetí a naposledy se pokusil průvod, v němž už v té chvíli pochodovalo 700 až 800 lidí, zastavit na křižovatce v Lipové. Četníci postavili dvojitý kordon asi 25 metrů od křižovatky a čelo průvodu, do kterého organizátoři postavili ženy a děti, se na ně – postrkováno dopředu zadními řadami – začalo tlačit. Za kordonem četníků stál údajně poslanec Hadek, který demonstranty gesty vybízel k postupu. Jirkovský dav opět vyzval k rozchodu, ovšem v tu chvíli nebylo kam. „Nemohl jsem mu rozumět, ale myslel jsem si, že nás vyzval, abychom se rozešli. To ale bylo nemožné, protože jsem se nacházel v takové tlačenici, že jsem se vůbec nemohl pohnout,“ vypověděl později dělník Johann Hackenberg.

Stalo se přesně to, co se stát nikdy nemělo. Proti sobě stál zoufalý, předchozími údery obušků rozběsněný dav, který se po cestě ozbrojil klacky a kameny, a patnáct vyděšených četníků.

Naprogramovaná tragédie

Na četníky začaly, jak píše Buchlovský na základě studia archivních dokumentů, pršet kameny, dopředu se drali muži s klacky a ženy je navíc oslepovaly solí. „Pojednou jsme ucítili všichni v očích děsné pálení. Komunistické ženy házely plné hrsti, sůl s paprykou a pepřem,“ popsal střet jeden z četníků v dopise. Žádný z četníků neutrpěl vyloženě těžké zranění. Jirkovského však zasáhly do hlavy dva kameny – první do levé tváře, druhý do pravého spánku – tak, až mu podklesly nohy a jeden z podřízených ho musel vtáhnout za kordon. Podobně na tom byl strážmistr Grygar. Prakticky všichni četníci utrpěli nějaké zranění, devět jich mělo poškozené helmy, přičemž strážmistr Dundr ji měl proraženou na čtyřech místech. A přesně v té chvíli se ozval povel ke střelbě, byť Jirkovský později popíral, že by ho vydal.

Co následovalo, už víme. Šest dělníků zemřelo na místě, další dva v nemocnici. Těžce raněných bylo dvanáct, lehce raněných minimálně osmnáct. Nejmladšími oběťmi byli osmnáctiletý nezaměstnaný tesař Rudolf Hauke a Fučíkem zmiňovaná čtrnáctiletá Anna Luxová, která však – coby zaměstnankyně firmy Lamel – rozhodně nebyla náhodnou kolemjdoucí, ale jednou z demonstrantek.

Brzy poté se rozjelo vyšetřování, ale nic z toho nebylo. Babela a Hadeka ochránila před trestem podle Buchlovského poslanecká imunita a divizní soud v Olomouci pro změnu v únoru příštího roku očistil střílející četníky, když rozhodl, že „použili zbraně až v kritickém okamžiku a jednali přesně podle platných služebních předpisů“. Masaryk byl prý tragickou střelbou pobouřen a pozval si kvůli tomu na Hrad ministra vnitra Juraje Slávika. Co přesně mu řekl, nevíme, podle prezidentova tajemníka Antonína Schenka však „ostře odsoudil takovou praxi a žádal opatření, která by podobným případům zamezila“.

Kdo je obětoval?

Reakce na „krveprolití v Dolní Lipové“ byly různé. Klement Gottwald ještě toho dne hřímal ve Sněmovně, že znovu „tekla dělnická krev“, vyzýval komunisty, aby vyšli „jako jeden muž na ulice“, a dodával: „Pryč s vládou hladu, nezaměstnanosti!“ Střelbu do dělníků jednoznačně a en bloc odsoudily tehdy vlivné levicové elity. Svůj podpis pod různé protesty připojili třeba Vladislav Vančura, F. X. Šalda, Marie Majerová, Ivan Olbracht či Karel Teige; Vítězslav Nezval sepsal báseň „Frývaldov“ a Osvobozené divadlo sehrálo pro nezaměstnané z Jesenicka benefiční představení.

Nekomunistické noviny sice tragédii nijak nezlehčovaly, ale viníka viděly jinde. Agrárnický Venkov psal o obětech „komunistického zločinu ve Frývaldově“, národnědemokratické Národní listy o krvi komunistickými „štváči svedených dělníků“ a prohradní Lidové noviny sice mínily, že „statisíce nezaměstnaných jsou ranou ve tváři toho, čemu se říká pokrok a organisace světa“, ale zároveň se ptaly: „Jak máme nazvat to, vede-li někdo lidi ozbrojené holemi proti nabitým puškám? Kdo zabil těch osm mrtvých? Kdo je chtěl obětovat?“

Archiv

Po roce 1948 se už žádné otázky nekladly. K třicátému výročí vyrostl na místě tragédie pomník vyzdobený výňatkem z Gottwaldova smutečního projevu, který pronesl při pohřbu zastřelených: „Pomstíme Vás. Nedopřejeme si dříve pokoje, dokud nebude skolen Váš vrah, kapitalistický systém!“

Každý si o Gottwaldovi může myslet, co chce, ale v tomto se bohužel nemýlil.

Střílející demokracie

Frývaldovská stávka nebyla jediným případem, kdy četníci stříleli během velké hospodářské krize do dělníků.

Dnes již zemřelý historik Zdeněk Kárník napsal – bohužel bez jakýchkoli dalších podrobností –, že četníci zastřelili celkem třicet lidí a sto jich zranili. Všechny tyto tragédie měly (samozřejmě kromě krize a bídy) něco společného: bezradnost četníků tváří v tvář agresivním demonstrantům a osobní angažmá komunistických předáků. KSČ zároveň dovedla těchto tragédií dokonale využít a její heslo „střílející demokracie“ se široce ujalo.

Zřejmě poprvé se střílelo 20. dubna 1930. Komsomol (Komunistický svaz mládeže) tehdy zorganizoval v Kosoři „Rudé letnice“ a mládežníci pod vedením pozdějšího poúnorového ministra informací Václava Kopeckého táhli na Radotín. Do cesty se jim postavil kordon četníků a při následné střelbě bylo zraněno pět dívek ve věku třináct až 24 let.

Duchcovský viadukt

Od rána 4. února 1931 protestovalo na severu Čech dvacet tisíc dělníků a nezaměstnaných. Jeden z menších průvodů (150 až 500 lidí) vyrazil pod vedením komunistického senátora, odboráře a rváče Petra Stránského do Duchcova a u tamního viaduktu se mu do cesty postavilo jedenáct četníků. Stránský nejenže nerespektoval příkaz k rozchodu, ale v čele průvodu vyrazil s voláním „Jen skrz! Nur durch!“ proti četníkům a začal se s jejich velitelem tahat o pušku. Několik dalších demonstrantů se přidalo, chvíli nato třeskly výstřely a na dlažbě zůstali ležet čtyři mrtví.

Postup četníků úřady schválily, naopak Stránskému nepomohla ani senátorská imunita a soud ho poslal na rok za mříže. Dodejme, že v roce 1950 Realistické divadlo nastudovalo hru ­Duchcovský viadukt.

Košúty a Chust

Hodně na pováženou byla střelba do protestujících dělníků v západoslovenských Košútech. Proti sobě tam 25. května 1931 stálo asi 150 dělníků a třicet četníků. Scénář byl opět stejný. Dav vedený komunistickým poslancem a poúnorovým velvyslancem v Maďarsku Štefanem Majorem se pustil do rvačky s četníky (šest jich bylo lehce zraněno kameny, jeden křivákem) a ti následně zastřelili tři demonstranty a pět jich těžce zranili. Většina z nich byla střelena zezadu, a tedy nejspíš na útěku. Major za organizaci nepovoleného protestu dostal šestnáct měsíců vězení.

O dva měsíce později (20. července) se na seznam „střílející demokracie“ přidala také Podkarpatská Rus. Stávkující kopáči, kteří v Chustu regulovali řeku Chustici, nejdřív vyrazili jednomu ze stávkokazů kamenem oko a následně stráž jednoho z nich zastřelila. Nepřekvapí, že demonstranty vedl komunistický senátor Ivan Lokota.

Další zbyteční mrtví

V listopadu následovala, jak už víme, střelba v Lipové a mrtví nechyběli ani napřesrok. Dva dělníky zastřelili četníci za severočeské Velké mostecké stávky (23. březen až 19. duben 1932). Během Rosicko-oslavanské stávky (listopad 1932 až únor 1933) pro změnu stávkující horníci plaňkami z plotu umlátili a nechali zmrznout stávkokaza Josefa Ševčíka.