Když se o nějaké zemi dlouho nic nedočtete, bývá to dobrá zpráva. Znamená to, že věci jdou zhruba tak, jak by jít měly. Pokud je to navíc země zkoušená bezpočtem tragédií – dávných i ještě živých – jako Srbsko, bývá to ta nejlepší možná zpráva.

Začátek října ovšem přinesl o Srbsku několik různě důležitých zpráv. Tři z nich jsou dobré, pročež si jich nikdo nevšímá; jedna je špatná, bohužel ta nejdůležitější. Zaprvé, na konci září se Bělehrad a Priština dohodly na jakéms takéms řešení absurdního pohraničního sporu. Priština v něm požadovala, aby srbské automobily při příjezdu na kosovské území měly dočasnou kosovskou SPZ.

Byl to jeden z mnoha trablů, na které už si místní i mezinárodní aktéři zvykli. (Minulý týden zase Kosované v rozporu s rok starou dohodou vyhlásili clo na mléčné výrobky.) Dobrou zprávou v tomto případě je, že se spory daří řešit diplomaticky. Karel Schwarzenberg kdysi proslul výrokem, že se na Balkáně bude střílet, „dokud jim nedojdou náboje“; tady je náznak trendu mírně optimističtějšího.

Tučné rezervy

V druhém říjnovém týdnu pak oznámila Narodna banka Srbije, že její měnové rezervy na konci září dosáhly objemu 16,8 miliardy eur, o 1,2 miliardy více, než kolik čítaly o měsíc dříve.

A co má být, řeknete si možná, vždyť plnou banku dolarových rezerv má kde­jaký azbukový vládce. V Srbsku to není docela tak: rezervy pokryjí sedm měsíců dovozu, což je zhruba dvojnásobek povinného minima. Je to poprvé od vzniku samostatného Srbska, co se NBS může něčím takovým pochlubit. Znamená to, že si do země nacházejí cestu zahraniční peníze. Po krvavých devadesátých letech a dvou následujících desetiletích de facto ostrakizace mohou Srbové pomalu pomýšlet na postupný návrat k pozicím, jež byli zvyklí zaujímat v dobách (před)jugoslávských.

Nejdůležitější dobrá zpráva v témže duchu přišla na samém začátku října. Ministerstvo financí a lucemburská firma Clearstream tehdy společně oznámily, že posledně jmenovaný subjekt začlení Srbsko do svého globálního systému vypořádání obchodů s cennými papíry. Zdánlivě technokratický detail komplikovaného finančnického uspořádání nepřitáhl mnoho pozornosti. Ani v Bělehradu ne, protože běžný Srb pocítí důsledky jen nepřímo a rozhodně ne okamžitě, jinde v Evropě zase mohou Srbové být každému ukradení.

Světlá budoucnost

A přece to byla událost významná, protože příslušnost ke klubu trhů, na nichž Clearstream působí, posunuje Srbsko blíže k postavení země jednoznačně civilizované. Dosud je takových trhů téměř šedesát. Klientů má Clearstream asi 2500 po celém světě, a protože účet si u něho nemůžete založit vy ani já, nýbrž pouze finanční instituce, mluví se o něm jako o „bance pro banky“.

Co se tedy nyní bude dít jinak než dosud a proč je to důležité? Clearstream je sice registrován v Lucembursku, ale jeho jediným vlastníkem je Deutsche Börse Group, jíž patří i frankfurtská burza. I přes mnohokrát nadzdvihnutá obočí z posledních let je prominentní finanční subjekt z Německa jistou zárukou solidnosti. To je dobře, protože jako všude ve světě velkých peněz je reputace vším.

Clearstream slouží svým klientům jako úschovna cenných papírů a vypořádává obchodování s nimi. V srbském případě však je nejdůležitější fakt, že připojení k jeho síti podstatně zjednoduší přístup na trh dinárovým dluhopisům, jež vydává bělehradská vláda. „Podstatně zjednoduší“ přitom lze číst jako „umožní“ – v prostředí bleskurychlých transakcí na jeden enter si málokterý investor řekne, že rád nasedne do letadla a počká, než se příslušný bankovní úředník vrátí z oběda, aby si v aktovce odnesl prima bělehradský dluhopis.

Přítomnost Clearstreamu by měla „dále posílit účast zahraničního kapitálu v Srbsku i likviditu finančního trhu“, jak ministerské prohlášení citovala agentura Reuters. Měla by to zařídit právě možnost přímého vypořádání obchodů bez nutnosti osobní přítomnosti obchodníka.

Srbští finančníci by tak mohli být spokojeni. Harald Kreuzmair, šéf divize Raiffeisenbank International, která bude v Srbsku kontaktní bankou pro Clearstream, se nechal slyšet, že „my všichni věříme ve světlou budoucnost této země a jejího trhu a společně s Clearstreamem a jeho klienty půjdeme tomuto vývoji vstříc“. Tak jej citoval server intellinews.com.

Mrtvý bod

To by se poslouchalo lépe, nebýt poslední, špatné zprávy. Postarala se o ni pravidelná schůzka šéfů vlád Evropské unie na konci prvního říjnového týdne, jinak summit Evropské rady, který pořádalo sousední Slovinsko. Mimo jiné tam evropské politické špičky řešily, co s pěti zeměmi bývalé Jugoslávie (plus Albánií), které tvoří to, čemu dnes raději taktně říkají západní Balkán. Nevyřešily nic.

Daniel Deyl

Problém je v tom, že tyto země dostaly od Bruselu před více než patnácti lety příslib budoucího členství. Dnes v Unii nikdo z mocných na další rozšiřování nemá náladu, ačkoli svůj díl práce některé z řečených zemí odvedly – jako právě Srbsko nebo Severní Makedonie. Důvody jsou jasné: voliči v bohatých zemích si zkrátka nepřejí další očekávaný nápor cizinců.

Nic na tom nemění fakt, že masový exodus není žádnou jistotou. Britové se před rokem 2004 také obávali přívalu Poláků, z něhož se však nakonec stal jen mírný potůček. Stejně tak není důležité, že západní ekonomiky by levnější pracovní sílu většinou potřebovaly (to koneckonců platí i pro Středoevropany, jak víme).

Daniel Deyl

Důležité naopak je, že mnoho politiků je v pokušení vidět v hlasitém odmítání dalšího rozšiřování Unie snadnou cestu k popularitě. V živé paměti dosud je – či měl by být – francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jenž ve snaze zachránit svoji kampaň za znovuzvolení vystartoval v roce 2011 proti Turecku: že v Evropě nemá co dělat, a dokud on bude prezidentem, žádný Turek nebude v Evropě jezdit na občanku. Kampaň nezachránil, ale jeho výpad napomohl tomu, že Ankara změnila zahraniční orientaci i politický styl. Dnešní turecký sultán o žádné členství v Evropské unii neusiluje; že je to týž muž jako někdejší proevropský prezident, je vedlejší. Absence euromrkve visící před jeho nosem je pro obyvatele Turecka stejně citelná jako pro jeho zahraniční partnery.

Turecká cesta

Když Ursula von der Leyenová coby šéfka Evropské komise představovala závěrečné prohlášení slovinského summitu, činila tak s viditelnou úlevou. Proč, ptáte se? Obhájcům dalšího rozšíření Unie se do prohlášení podařilo jednou prosadit slovo rozšíření. „Evropská unie znovu potvrzuje své odhodlání stát za procesem rozšíření,“ uvádí se v něm a pak se pokračuje zhruba v duchu „až naprší a uschne“. Odpůrcům bylo i to příliš; chtěli, aby prohlášení myšlenku další expanze Unie ignorovalo docela.

Srbové – a s nimi Severomakedonci, Černohorci i Albánci a za nimi pokulhávající Bosna a Hercegovina – jsou dnes v podobné situaci jako Turci před deseti lety. Jejich domácí scéna je rozpolcena mezi proevropské a proruské vlivy; proponenti těch posledně jmenovaných dostávají evropským váháním munici zdarma.