Když se po posledních parlamentních volbách mezi pětikoaličními politiky „hledali“ vhodní kandidáti na ministerské posty, minimálně o jednom jménu bylo od začátku víceméně jasno: Jana Černochová (ODS) do čela ministerstva obrany mířila dlouhodobě. Připravovala se na něj nejprve jako členka a v posledním volebním období jako předsedkyně výboru pro obranu.

Nastoupila v době, která je pro armádu zcela přelomová. Nové transportéry, tanky, letadla, ale i radiolokátory a další potřebná výbava. Českou armádu čeká v následujících letech výrazná modernizace. Nejde jen o zlepšení obrany země, ale také o splnění závazku vůči Severo­atlantické alianci, podle něhož má mít Česká republika v roce 2026 bojeschopnou těžkou brigádu vybavenou moderními tanky a bojovými vozidly pěchoty. Napomoci tomu má i to, že ve státním rozpočtu budou vyčleněna dvě procenta HDP na českou obranu.

„Chceme dokázat, že peníze, které armáda skutečně potřebuje, je také schopna smysluplně vynaložit,“ říká ministryně obrany Jana Černochová, která vedle vyzbrojovacích projektů hodlá i nadále podporovat ukrajinskou armádu. „Předpokládám, že se naše dodávky zapojí do chystané ukrajinské protiofenzivy,“ dodává.

Česko dlouhodobě patří mezi nejbezpečnější země světa, nejde ovšem jen o bezpečnost, ale také o naši obranyschopnost. Jsme sice členy Severoatlantické aliance, to ale neznamená, že bychom měli rezignovat na vlastní obranyschopnost. Každá členská země má povinnost přispívat ke kolektivní obraně, což je v případě České republiky těžká brigáda, tedy bojová vozidla pěchoty, tanky. Stejně tak musíme vytvořit logistické zázemí pro naše spojence, kteří přes naše území například projíždějí, což se bez odpovídající infrastruktury neobejde. Dvě procenta HDP jsou tedy rozhodně zapotřebí. Že byla naše armáda dlouhodobě podfinancovaná, moc dobře víme. Máme mnoho projektů, které měly být realizovány už dávno.

Například bojová vozidla pěchoty, máme ale také zpoždění s radiolokátory MADR, které už zaplaťpánbůh prošly vojskovými zkouškami. V nejbližší době budeme rozhodovat také o nových tancích pro českou armádu. Stejně tak jsou ale zapotřebí relativně běžné věci jako munice, osobní zbraně, balistická ochrana pro každého vojáka.

S vrchní ředitelkou sekce ekonomické Blankou Cupákovou každý měsíc sedíme nad rozpočtem a vyhodnocujeme čerpání jednotlivých kapitol. Chceme dokázat, že peníze, které armáda skutečně potřebuje, je také schopna smysluplně vynaložit. A že nám nebudou zbývat miliardy korun jako za mých předchůdců. Myslím, že jsme to prokázali už v roce 2022, kdy nám z plánovaného rozpočtu zbyly opravdu jen drobné, a to spíš z ušetřených zakázek než z toho, že by se některé akvizice nerealizovaly. Výjimkou je Ústřední vojenská nemocnice, kde se předpokládalo využití evropských dotací, ale projektově to bohužel nebylo dostatečně připraveno.

Určitě uděláme všechno pro to, abychom přidělené peníze skutečně využili. Když už máme takovou exkluzivitu, že nám prostředky vláda nebo parlament nekrátí, nemůžeme si dovolit peníze někde držet a neutratit. Mimochodem, o tom také je schválený zákon: o dvou procentech HDP na obranu státu a transparentním financování velkých strategických projektů. Chceme, aby se akvizice plánovaly dlouhodobě. A když už se na seznam strategických zakázek dostanou, aby se opravdu ve stanoveném termínu realizovaly. Aby se armádě nestávalo to, co dříve: chtěli jste sice dvacet čtyři kusů, ale dostanete jich jenom dvanáct, protože na víc nejsou peníze. Když už od armády požadujeme, aby věděla, co přesně chce, nemůžeme pak do strategických záležitostí, jako je Koncepce výstavby Armády České republiky, zasahovat tím, že řekneme, že tolik toho vlastně nepotřebuje. Politik musí mít respekt k armádnímu doporučení a získat na to dostatek peněz.

Na radiolokátory MADR armáda čekala dlouhé roky. Když jsem nastoupila na ministerstvo, byla tato zakázka ve stavu, kdy tato zařízení neprošla vojskovými zkouškami. Naštěstí se to už ale podařilo vyřešit, takže radiolokátory můžeme začít zavádět do české armády. To je ostatně dobrá zpráva i pro izraelského výrobce, protože Česká republika byla jakousi pilotní zemí. A pokud bude ­implementace nakonec úspěšná, mají Izraelci velkou naději, že by se mohli uchytit i v jiných aliančních zemích.

Možná o tom jednou napíšu knihu, jak dlouho česká armáda čekala na nová vozidla. Už jsme totiž začali druhou dekádu. A klobouk dolů před armádními techniky, že jsou stále schopni udržovat stará vozidla v provozu. To, že armáda potřebuje nová BVP, se poprvé objevilo v Bílé knize o obraně tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) v roce 2011. Od té doby se dělaly určité kroky k pořízení nových BVP, i když nebyly vždycky úplně šťastné. Ale žádný z mých předchůdců neučinil zásadní rozhodnutí, které jsem teď musela udělat až já. Bylo tady sice výběrové řízení na nová vozidla, ale nebylo dobře zprocesované. Když jsem nastoupila v prosinci 2021 na ministerstvo obrany, zjistila jsem, že byly zrušeny nabídky, ale nebyli vyloučeni uchazeči. Napřed jsme se tedy od právníků museli dozvědět, jaký existuje další postup, abychom se nedostali do potíží se zákonem, aby po nás někdo nepožadoval náhradu škody nebo aby nás nesankcionoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, případně evropské instituce.

Právníky jsme ale museli vysoutěžit, což zase zabralo nějakou dobu. V květnu 2022 jsme měli z právního pohledu jasno. V červnu jsem navrhla vládě, že se chceme domluvit na pořízení BVP formou vláda–vláda se švédským kabinetem a jejich státní organizací. Pomohli nám Slováci, kteří v tu dobu finišovali svůj nákup bojových vozidel pěchoty. My jsme se mohli připojit k jejich žádosti, mohli jsme vyjednávat společně o některých parametrech včetně ceny. Jsem opravdu nesmírně vděčná svému slovenskému ministerskému protějšku Jaroslavu Naďovi (OĽaNO), že nám to umožnil, protože nám to opravdu hodně pomohlo.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Od léta probíhají se švédskou stranou velmi tvrdá vyjednávání, která se teď blíží do finále, a výsledek chci posléze předložit vládě. Součástí dokumentu budou všechny parametry, cena, termíny dodávek nebo to, jak to bude s licencemi, abychom alespoň nějaká BVP měli v roce 2026, kdy má být podle našeho závazku vůči NATO bojeschopná už zmiňovaná těžká brigáda. Je to opravdu běh na dlouhou trať a za těch čtrnáct měsíců, co jsem ministryní obrany, neuplyne týden, kdy bych bojová vozidla pěchoty neřešila. Věřím ale, že se všechno podaří dotáhnout do konce a česká armáda postupně dostane nová vozidla CV90.

Samozřejmě. Když jsme měli například zasedání vlády v Jeseníku, navštívila jsem přerovskou Meoptu, kde jsem jednala o nových BVP s panem majitelem. Řekl mi, že ví, že s nimi v tomto projektu počítáme, že jeho firma je připravena a těší se na spolupráci. Pravda ale je, že ne každý z českého průmyslu získá, co si v minulosti představoval. Hájím český stát, současně chci pomáhat českému průmyslu, ale musí to být v určité rovnováze. Nechci například dopustit, aby se vybrané akvizice v budoucnu nezvykle předražovaly.

Do října mám předložit vládě návrh, jak dál postupovat. Kabinet zatím rozhodl jen to, že jako s prvním z potenciálních uchazečů máme jednat se Spojenými státy. Jednání jsou opět velmi tvrdá, dlouhá, spousta věcí stále zůstává nedořešena. Jakmile budeme mít všechny potřebné informace včetně ceny, předložím je vládě. K tomu, abych mohla rozhodnout, potřebuji všechny relevantní údaje včetně požadavků na úpravu infrastruktury či nákladů na provoz nových letounů – nemůžeme si pořídit „drahou hračku“, která pak bude stát v hangáru. V létě budeme mít všechno po kupě. Až o této zakázce bude vláda rozhodovat, chtěla bych oslovit také opoziční strany v parlamentu, abych je se všemi parametry a informacemi seznámila. Nové letouny budou totiž závazkem i pro budoucí rozpočty.

Musíme vzít v úvahu především to, že v roce 2030 bude s největší pravděpodobností v našem regionu létat 600 moderních amerických letounů. Všechny země kolem nás s výjimkou Švédska a Maďarska mají F-16 nebo F-35 nebo na ně přecházejí. Velký výběr tedy nemáme.

Buď zůstaneme u letounů JAS-39 Gripen, anebo chceme nejmodernější, pátou generaci a připojíme se k ostatním zemím, které mají F-35, případně F-16. Ráda bych také připomněla, že infrastrukturu pro F-35 budeme stejně muset připravit, protože musíme našim spojencům umožnit přistávat s těmito letouny na našich základnách.

Je to tak. Pokud ale naše armáda nechce přijít o schopnost střežení vzdušného prostoru, a to nejen našeho, ale i dalších aliančních zemí, potřebujeme nejmodernější stroje. Ostatně naši piloti vždy patřili k těm nejlepším a musíme se také dívat do budoucna: pokud se chceme dostat na stav třiceti tisíc vojáků a deseti tisíc členů aktivní zálohy, musíme mladým klukům a holkám nabídnout špičkovou techniku, která je přesvědčí, aby šli sloužit do armády.

Netvrdím, že to nejsou dobré stroje, ale je to čtyřapůltá generace, F-35 jsou ještě výš. Ano, moderní technika je drahá. Letouny jsou drahé, bojová vozidla pěchoty jsou drahá, tanky jsou drahé.

Takzvaná DCA smlouva nezakládá žádnou americkou základnu v České republice. Ani o ničem takovém nejednáme. Pobyt jakýchkoli zahraničních vojáků musí pokaždé schválit obě komory parlamentu v souladu s ústavou. Smlouva jen umožňuje a zjednodušuje některé procesy a navazuje na staré smlouvy. Na současném stavu se nic nemění. Česká republika byla poslední zemí NATO ve střední a východní Evropě, která tuto dohodu neměla. Ráda bych připomněla, že Američané Evropě vždycky pomáhali. A také to, jak se dnes Spojené státy chovají vůči Ukrajině a dalším zemím, ukazuje, že takového spojence potřebujeme. Jsem ráda, že jsem součástí vlády, která má historicky nejlepší vztahy s USA. Něco takového tady bylo jen krátce po listopadové revoluci. Jsou to oboustranně výhodné a rovnoprávné vztahy, nejsme pod žádným americkým diktátem, jak někdo tvrdí.

Sovětské tanky skutečně byly lehčí, což ale bylo na úkor bezpečí posádky. Pancéřování nebylo tak silné. Samozřejmě jsme si v rámci průzkumu trhu zjišťovali, jaké jsou v případě nových tanků možnosti. A německé leopardy jsou pořád lehčí než americké tanky Abrams. Na ty by už tuzemská infrastruktura nestačila vůbec. Z tanků, které tuzemská infrastruktura ještě zvládne, i když se třeba někde bude muset upravovat, leopardy patřičné normy ještě splňují. Opět připravíme podrobnou zprávu pro vládu i parlament, které stroje nakonec doporučíme a proč. Ale možností není mnoho a určitě budeme vyjednávat i s německou stranou.

Musíme, protože je to i v našem zájmu. Tím, že pomáháme Ukrajině, pomáháme i sami sobě. Myslím, že i většina veřejnosti vnímá, jak blízko se konflikt odehrává, a že je i naší morální povinností a povinností slušné společnosti pomoci zemi, která je bezprecedentním způsobem napadena, kde každý den umírají ženy a děti. Nemůžeme to nechat bez odezvy.

Naše pomoc ale samozřejmě nemůže oslabit naši armádu nebo nás připravit o obranný ­materiál, který používáme k výcviku nebo ho máme v mobilizačních zásobách. Když něco posíláme na Ukrajinu, s náčelníkem generálního štábu, generálem Karlem Řehkou, velmi pečlivě zvažujeme, jestli to nemůže ohrozit naši obranyschopnost. A tak jsme mohli například poslat na Ukrajinu naše starší vrtulníky, protože jsme věděli, že brzy dorazí nové ze Spojených států.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Generál Řehka udělal revizi všech skladů a stále ještě něco posílat můžeme. Pomáháme ale i jinými prostředky než jen technikou. Nedávno jsme například vyslali tým Vojenské policie, který bude spolupracovat na vyšetřování válečných zločinů na Ukrajině. Další významnou formou pomoci, která je velice kladně hodnocena, je výcvik ukrajinských vojáků ve vojenském prostoru Libavá. Už jsme zvládli třetí turnus, v létě by měla dorazit další skupina.

Průběžně si zjišťujeme, co od nás na Ukrajině ještě jezdí, létá a střílí, a takové využívané vojenské techniky je stále ještě hodně. Předpokládám tedy, že se naše dodávky do protiofenzivy zapojí. Současně si myslím, že ukrajinská strana určitě nebude prozrazovat, jaké zbraně a další vojenský materiál a kde nasazuje a nasadí.

Nedávno jsem na sociální síti četla, že stále jezdí. Iniciativa Dárek pro Putina navíc nadále funguje, sbírají se další peníze, což mi připadá naprosto fenomenální. Klobouk dolů!

Nejsem vojenský stratég, navíc jde o velmi složitou otázku. Zprávy, které mám z veřejných a také neveřejných zdrojů, ukazují, že při očekávané ukrajinské ofenzivě šance na vítězství je. O tom, do jaké míry se to může týkat celého území, nechci spekulovat.

Doufám, že ano. V tomto duchu jsme jednali už loni v listopadu při naší návštěvě Kyjeva. Pro Českou republiku byl dohodnut region Dnipro. Věřím tomu, že naše firmy se do obnovy zapojí, že to bude jakási „odměna“, i když naše pomoc Ukrajině byla od počátku ruské invaze nezištná.

Myslím, že je to bezpodmínečně nutné. Na Ukrajině se nezpochybnitelně a neustále odehrávají válečné zločiny. To není možné tolerovat, není možné, aby to skončilo bez trestu. Když jsem naposledy navštívila Ukrajinu, zastavila jsem se také v Irpini a Buče a poklonila se památce obětí ruské agrese. Když stojíte u masových hrobů, musíte se ptát, jak je možné, že se někdo v současnosti může chovat tak brutálně. Ti zabití lidé nikomu nic neudělali, nepřáli si žádnou válku. To, jak se ruští okupanti chovají k civilnímu obyvatelstvu, připomíná řádění nacistů za druhé světové války. 

Jana Černochová (49)

• V roce 1999 získala bakalářský titul na Vysoké škole aplikovaného práva a roku 2011 dokončila magisterský obor mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě Praha.

• Od roku 1997 je členkou ODS.

• V letech 1998 až 2006 byla místostarostkou Prahy 2, mezi roky 2006 a 2021 starostkou druhého pražského obvodu.

• Od roku 2010 je poslankyní, členkou bezpečnostního výboru, výboru pro obranu a zahraničního výboru.

• V letech 2017 až 2021 byla předsedkyní výboru pro obranu a předsedkyní podvýboru pro válečné veterány.

• Dne 17. prosince 2021 byla jmenována ministryní obrany ČR.