Myslet ve velkém se naučil v USA, kde strávil patnáct let. Začalo to pohádkově. Byl jednou jeden kluk v Děčíně, vyrůstal za komunismu. V roce 1989 mu bylo jedenáct. Šel na obchodní akademii, flákal se a propadal. Nedostal se na tři vysoké, tak sebral 500 dolarů a odletěl za oceán. Neměl plán, jenom cíl. Rok se protloukal, jak se dalo. Pracoval pro boháče s alzheimerem, uklízel obchodní dům Walmart v Kentucky… A tam se na kluka po měsících dřiny usmálo štěstí. Vzali ho na Berea College, dostal čtyřmilionové stipendium a prospal 24 hodin v kuse. Ze školy šel rovnou na Wall Street a do Microsoftu. Dobře ví, že k úspěchu víc než peníze pomáhá změna myšlení.

Normálně by asi člověka štvalo, že spí na nádraží a nemá na jídlo. Vy jste se ale radoval, že můžete sbírat zkušenosti…

Věděl jsem, že to bude výborný. Že máme možnost realitu ohýbat a měnit. Všechny shity, které se mi děly, jsem bral jako další řádku eseje, kterou si píšu, abych se dostal na ty nejlepší školy. Cokoliv se mi dělo, bylo plus. Věděl jsem, že moje životní story mě prodá. Vítal jsem vše špatné. Dneska na podnikatelských kempech říkám dětem z dětských domovů: Vím, že to je blbý, že byste chtěli rodiny, ale vy máte munici, díky které se vyhrávají světové talentové soutěže. Nejde jen o talent a hlas. I já věděl, že nevyhraju jen schopnostmi, byť jsem měl skvělé výsledky. Koncept Berea College je jedinečný a nic takového u nás nefunguje. Tu školu podporují miliardáři v USA a přijímají jen lidi, kteří mají nadstandardní výsledky a jejichž rodiče mají podprůměrné příjmy. Takže nebylo těžké se tam kvalifikovat. (smích)

Co vás tam nejvíc překvapilo?

Je tam úplně jiné přemýšlení, žádná limitovaná mysl. V Americe všichni vědí, že když budou makat, dosáhnou na svůj cíl. Od narození to vidí kolem sebe. Změnit svou mysl pro mě bylo to nejtěžší. Tady mě nikdo nenaučil myslet na to, že můžu být u Gatese doma, že si v Americe můžu koupit barák, že se dostanu do vedení Microsoftu. A zničehonic jste ve škole, kam přijedou lidi z Goldman Sachs a řeknou vám: Chceš na Wall Street? Tak jo, my ti to zařídíme. To by se tady nestalo.

To bylo před třiceti lety. Umíme už světově myslet?

Tady jsme pořád limitovaní čtyřicetiletou komunistickou érou. To musí uplynout dalších padesát let. Naše děti už jsou na tom docela dobře, ale ty modely se pořád z generace na generaci předávají. Strašné. V USA neexistuje strach, za chybu se tam chválí. Když jim vyprávíte, že jste zbankrotoval, řeknou vám, že to je skvělý, že jste se tím určitě hodně naučil. Vlastně vůbec nešlo o vzdělání, ale možnost být mezi lidmi, kteří mi řekli: Jestli to chceš, tak si za tím běž.

Pořád jdete do věcí jen proto, abyste dokázal nemožné?

Rozhodně ne, proto už také nejsem v Microsoftu. To byla zlatá klec. Třináct let jsem tam věděl, že budu šťastný, jedině když budu mít vlastní firmu. Jenže ze zlaté klece se špatně odchází. Pak už toho ale bylo moc, navíc mi umřel táta, takže jsem se vrátil – a myslel si, že si ze mě tady sednou na zadek.

A sedli?

Vůbec ne. (smích) Začínal jsem úplně od začátku. Headhunter Jan Bubeník mi tehdy řekl, že jsem žolík, kterého nikdo neumí hrát. V Česku je byznys malý a dělá se přes konexe. Všichni velcí hráči tady na partnerech chtějí, aby si dělali vlastní byznys, a já nemohl zavolat generálnímu ČEZ, že jsme spolu chodili na vysokou nebo se potkali na golfu.

Celý rozhovor najdete v prvním čísle nového měsíčníku Hrot, které vyšlo 29. května a je dostupné jak v tištěné, tak digitální verzi, aby si každý našel svůj ideální způsob, jak si ho nejlépe vychutnat. Nakoupit můžete zde