V podloubí domu na hlavním náměstí mexického města San Cristóbal de las Casas prodává pásky, brašny a další kožedělné výrobky postarší muž s vystouplým břichem. Na rozdíl od stovek indiánských trhovkyň a jejich dětí, kterými je obklopen, nemá na sobě pestrobarevný vyšívaný kroj, ale jen fádní šedé sako a džíny. A přesto vyčnívá z davu více než kterýkoli jiný z excentrických obyvatel tohoto multikulturního města ležícího ve větší výšce než vrchol Sněžky. S výjimkou očí a úst a navzdory polednímu vedru mu totiž obličej zakrývá hrubá pletená kukla. 

Ne, nechystá se vyloupit banku. Jde o účastníka ozbrojené revolty z počátku roku 1994, kdy se levicovým indiánským povstalcům odkazujícím se na památku zavražděného revolucionáře Emiliana Zapaty podařilo na několik dní převzít vládu nejen nad městem San Cristóbal, ale i dalšími městy a vesnicemi nejjižnějšího mexického státu Chiapas. Zapatistické vojsko národního osvobození (ELZA) se tehdy k překvapení celého světa vynořilo z džungle a vyhlásilo válku vládě, armádě i policii. 

I když se státní moci podařilo během několika dní vyhnat bojovníky zpět do pralesa a převzít nad oblastí kontrolu, minimálně mediální vítězství bylo na straně rebelů. Podle publikace Mexiko iberoamerikanisty Josefa Opatrného se jim tenkrát podařilo vyslat významný signál mexické i mezinárodní veřejnosti a upozornit na problémy, které svět v euforické éře po pádu železné opony považoval za vyřešené.

Dnes už ale podle Veroniky Římalové, která na jihu Mexika žije přes dvacet let, většinu Mexičanů revoluční ideály míjejí. „Přijela jsme do Chiapasu ne zas tak dlouho po povstání a připadalo mi, že vím o zapatistech více ze zahraničních médií než se lze dozvědět na místě. Hrozně mě to zajímalo, myslela jsem, že si o tom budu moci s někým popovídat, ale zjistila jsme, že to pro běžné Mexičany vůbec není téma,“ říká Češka původem z Prahy.

Nakonec možná jde jen o povrchní prezentaci pro turisty, alespoň opticky je však vzpomínka na rok 1994 v San Cristóbalu stále všudypřítomná. Zdi domů uliček starého města zdobí četné graffiti vyzývající k propuštění politických vězňů i zákazu konzumace alkoholu a drog, což přesně odpovídá myšlenkám abstinujících bojovníků ELZA. V krámcích města lze nakoupit nejrůznější tematické suvenýry – od triček přes politické nálepky, plakáty, praky, panenky s kuklami na hlavách a klacíkem v ruce místo samopalu až po poměrně kvalitní kávu. 

S výjimkou Berlína neznám jiné město, které by bylo politikou natolik protknuté. Všude se sbírají podpisy pod petice, demonstrace jsou na denním pořádku a mnoho obyvatel zde dává najevo svou politickou příslušnost nošením triček své favorizované strany, ať už jde o dominantní Institucionální revoluční stran (RPI), Stranu národní akce (PAN), nebo třeba o Zelené, kteří zde evidentně hrají mnohem větší roli než v Česku. Někdejšímu vůdci povstalců – „Subcomandante“ Marcosovi – se zkrátka díky promyšlenému PR podařilo z revolučního hnutí udělat součást už tak dost pestrého folklóru nejodlehlejšího, nejchudšího, ale zároveň kulturně nejzajímavějšího koutu Mexika.

Papírnictví paní Petry

San Cristóbal je zároveň město mimořádně kosmopolitní, o čemž nás přesvědčil nález českého překladu Goyových přízraků v místním antikvariátu. Také prodejen bio produktů či veganských restaurací je zde přehršel. Mnoho obchodníků navíc hlásá, že jsou součástí nějaké „cooperativo“, a že jim tedy nejde jen o maximalizaci zisku, ale také o jeho spravedlivé rozdělení mezi členy indiánských komunit, které je zásobují zbožím. 

Do této kategorie patří i umělecká papírenská dílna Taller Leñateros. Robustní zakladatelka Petra bohužel neumí anglicky, a tak se nás ujme mladý učedník Omar. Jak vysvětluje, v Taller Leñateros jim jde o zachování mizejících papírenských technik, mayské kultury a o ekologii. „Recyklujme starý papír a ručně z něj vyrábíme nový, který barvíme přírodními barvivy,“ předvádí trpělivě Omar výrobu papíru.

Hana Škrobánková

Na ten pak v Taller Leñateros tisknou staré mayské motivy promíchané s moderními; nebojí se však třeba ani docela odvážných náznaků pornografie. Výsledkem jsou originální pohlednice, plakáty, zápisníky a další papírenské zboží, ze kterého si vybíráme masku jaguára, posvátného zvířete Mayů. Bohužel, ne každé z četných dětí sotva školního věku, které v ulicích San Cristóbalu nabízejí do pozdních nočních hodin stále ty samé náramky, šátky a další textilie, to zřejmě dotáhne na papírenského mistra.

Městečko v kocovině

„Textil, textil!“ pokřikuje skupina indiánských děvčátek, která nás obklopila ihned po výstupu z minibusu „colectivo“, místní formy MHD. Mnohé z nich mají v šátku na zádech uvázaného sourozence. Nebo snad dokonce potomka, protože skutečný věk původních obyvatel je pro Evropana dost těžké odhadnout. 

Obyvatelé městečka San Lorenzo Zinacantán ležícího pár kilometrů severně od San Cristóbalu se řadí k Tzotzilům, vedle Tzeltalů nejpočetnější skupině mayských původních obyvatel obývajících okolní hory. Vedle pěstování květin prosluli tradičním purpurovým či růžovým oděvem, jehož části se zároveň jako „textil“ snaží nabídnout turistům. Nebo se aspoň nechat za poplatek vyfotit. 

Bedekry proto varují, že Zinacantán je až příliš turistický. Ve skutečnosti zde však není nic, co by měl i hodně nenáročný turista chtít vidět. Nevzhledné domy města jsou nalepené kolem obřího vybetonované náměstí, které připomíná odpadky zaneřáděné parkoviště hypermarketu. Jen místo chrámu konzumu je uprostřed kostel a menší kaple, před kterou zrovna probíhá jakýsi náboženský obřad. Genderová otázka sem na rozdíl od San Cristóbalu ještě nedorazila. Náboženské akce, jejíž účel nám uniká, se účastní výhradně muži.

Vedle kostela a kaple je jedinou opečovávanou budovou radnice a parčík s anglickým trávníkem, na kterém vyspává opilec. Překvapivý je naopak vysoký počet poměrně čistých veřejných toalet. Celkově však Zinacantán působí dost tristním dojmem a dává tušit, že skutečný život indiánů bude dost jiný, než by se mohlo zdát z romantických uliček historického koloniálního centra San Cristóbal. 

Možná jsme si však nevybrali nejvhodnější dobu k návštěvě a městečku křivdíme. Přes okno odjíždějícího colectiva pozorujme nástup početné úklidové čety pevně odhodlané skoncovat s všudypřítomným odpadem. Třeba jen Zinacantán vyspával kocovinu po jakémsi bujarém večírku a nebyl úplně fit, stejně jako ochmelka před radnicí.

Čtvrtý zánik světa

Na obranu práv původních obyvatel ovšem nevystoupili jen zapatisté. Jednou z nejproslulejších zastánkyň byla Švýcarka Gertrude Duby-Blom. Ta představuje jakýsi archetyp nejrůznějších volnomyšlenkářů z celého světa, které San Cristóbal tolik přitahuje. Ještě před druhou světovou válkou procestovala s batohem na zádech Evropu. Angažovala se v socialistických hnutích a organizacích bojujících za práva žen. Před nastupujícím národním socialismem uprchla z Evropy na jih Mexika, kde se seznámila s dánským archeologem Fransem Blomem. Toho si také později vzala a spolu založili v San Cristóbalu dokumentační centrum Na Bolom, což vedle narážky na příjmení manželů znamená v tzotzilštině jaguáří dům. 

Následující léta strávil dánsko-švýcarský pár mapováním kultury, jazyka a historie Mayů, stejně jako ochranou životního prostředí, ve kterém žijí. Pozornost věnovali především Lakadoncům obývajícím stejnojmenný deštný prales, kteří si velmi zakládali na dodržování těch nejpůvodnějších mayských tradic. Bohužel to vypadá, že Blomovi, a ani nikdo jiný, nebudou úspěšní. Lakadonců je dnes už jen pár stovek a brzy nejspíš i ti poslední z nich podlehnou civilizačnímu tlaku. „Většina indiánských kmenů nepovoluje dokonce ani sňatky s indiány z jiných skupin a kvůli tomu zanikají. To mi přišlo nepochopitelné. Pak mi však vysvětlili, že stejně nepochopitelná by pro ně byla naše snaha zabránit přirozenému zániku. Vnímají to tak, že vše, co má svůj začátek, má také svůj konec,“ říká Veronika Římalová. Když máte mytologii postavenou na tom, že svět byl už třikrát zničen a bude nevyhnutelně zničen i počtvrté, jste s blížícím se koncem tak nějak smíření.

Nicméně jejich svět snad zůstane aspoň částečně zachován v Na Bolom, což je dnes pozoruhodné místo. Kombinuje v sobě muzeum, knihovnu, prodejnu lokálních výrobků a restauraci. Disponuje vlastní botanickou zahradou, záhony s bio zeleninou a několika pokoji pro hosty. Cena je sice na chiapasské poměry o něco vyšší než průměrná, pro Čechy však i tak mimořádně příznivá a aspoň podle osobního hodnocení jde o nejlepší hotel, ve kterém jsem kdy nocoval.

Mrtvý císař a šílená císařovna

Na rozdíl od zboží prodávaného v Na Bolom indiánskými stařenami vyvstávají u nabídky stánků nalepených na místní dominikánský klášter pochybnosti, do jaké míry jsou opravdu autentické a zda náhodou nemá alespoň část z nich původ v Asii. Při proplétání se úzkými uličkami nepřehledného tržiště najednou zatarasí cestu plot z vlnitého plechu. Místní vláda zřejmě využila úbytku turistů způsobeného pandemií čínské chřipky ke generální rekonstrukci, a tak jako u mnoha jiných památek je i vchod do klášterního kostela zahrazen. 

O to více času zbývá na průzkum barokní fasády. Mezi propracovanými reliéfy a sochami svatých překvapí Středoevropana nečekaný symbol domova. Průčelí sancristobalského kostela svatého Dominika zdobí dva dvouhlaví orli s korunkou, nezpochybnitelný to znak Habsburků. V době covidových uzavírek hranic, kdy bývá i návštěva nejbližších sousedů často spojena s nepřekonatelnými překážkami, je o to paradoxnější si uvědomit, že odlehlé území na pomezí Mexika a Guatemaly kdysi patřilo stejně jako Čechy s Moravou k rozsáhlé habsburské říši, nad kterou slunce nikdy nezapadalo.

Éra Habsburků je ovšem v Mexiku na rozdíl od socialistických ideálů už opravdu definitivně pryč. Za jejím posledním dějstvím udělali ostatně krvavou čáru sami Mexičané. Když v roce 1864 protlačili Francouzi na trůn povstáními zmítaného Mexika Maxmiliána I. (bratra rakousko-uherského císaře Františka Josefa), logicky nenašel cizinci dosazený vládce mnoho příznivců. Na mexickém trůně vydržel pouhé tři roky, pak skončil před popravčí četou. Zajímavý byl však osud Maxmiliánovy manželky Charlotty. Ta se živá a zdravá vrátila do Evropy, kde se však podle oficiální verze zbláznila. Legenda nicméně tvrdí, že za to mohli mayští šamani, kteří ji údajně otrávili mimořádně zákeřným jedem.

Do Evropy se pomalu vracíme i my. A na rozdíl od císařovny nejsme otrávení ani jedem, a dokonce ani covidem. Když ale letištní taxikář po mezipřistání v mondénním karibském letovisku Cancún požaduje naprosto nehoráznou sumu za odvoz, prožíváme po týdnu stráveném v pohodovém San Cristóbalu kulturní šok. A dochází nám, že z Cancúnu – ačkoli ho od Evropy dělí celý Atlantický oceán – je mnohem blíž do Prahy než do hor Chiapasu.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.