Když před pár dny pronesl premiér Petr Fiala v nějakém rozhovoru větu, že „platí náš úmysl v rámci posilování energetické bezpečnosti získat větší kontrolu nad energetickou infrastrukturou“, spustily se opět vášnivé debaty o zestátnění ČEZ a konci drahé elektřiny. Andrej Babiš dokola vykřikuje, že navrhoval vykoupit minoritní akcionáře našeho energetického gigantu už dávno, a minoritní akcionáři se navzájem straší, jak se je stát při tom výkupu chystá vzít na hůl.

Bližší informace o způsobu uvažování vlády přitom nejsou k dispozici, což je dobře, protože jde o silnou kurzotvornou informaci a tu mají dostat všichni najednou, až bude hotová.

Vykoupit jen část ČEZ

Můžeme tedy uvažovat sami a předpokládat, že i stát ví, co chce a co k tomu potřebuje. Aby domácnosti mohly elektřinu kupovat za rozumné ceny, musí jí být dost. Zatím jí v Česku produkujeme více, než spotřebujeme, ale už za dva tři roky to podle výhledu má být jinak, protože se začnou uzavírat uhelné elektrárny a jiné řiditelné zdroje se kvůli klimatické politice a nestabilnímu trhu v privátním sektoru stavět nedají. Stát tak potřebuje získat od společnosti ČEZ její výrobní část. Celou, jen bez zelených zdrojů.

Vykupovat celý ČEZ od minoritářů minimálně za 200 miliard se z tohoto pohledu jeví zcela zbytečné. Mohl by pak sice nařídit prodej levné elektřiny, ale tím by jen nejcennější firmu v zemi devastoval po vzoru České pošty, a posilovat výrobní část, aby udržel v provozu potřebné výrobní kapacity, by musel dotacemi a státními zárukami z kapes daňových poplatníků, a to přes velké střety o pravidla státní pomoci v Evropské unii.

Optimální je proto odkoupit od ČEZ výrobu za jeho vlastní akcie, ty pak zrušit a udržet si pozici silného akcionáře i ve zbytkové firmě dál obchodované na burze.

A stoprocentně držet elektrárny, které budou dohromady generovat cashflow potřebné pro stavbu nových jaderných bloků i pro investice k prodloužení životnosti elektráren, které by jinak byly odstaveny na nezbytně nutnou dobu.

Dlouhodobé kontrakty

Aby to vše fungovalo, potřebuje stát ještě také státního obchodníka, který nemá sloužit k tomu, že draho nakoupí od elektráren a levně prodá spotřebitelům, ale k tomu, že s jeho elektrárnami uzavře dlouhodobé kontrakty na deset patnáct let místo dosud praktikovaných krátkodobých na dva až tři roky podle toho, s čím se obchoduje na burze.

Bez toho nelze rozhodovat o investicích s tak dlouhou návratností, jaká je v energetice. A to potřebují i soukromí vlastníci elektráren. Jen tak lze udržet dostatek zdrojů v síti. Dovážet totiž nebude odkud.

Je to celé právně i ekonomicky mnohem složitější operace, než jak ji popisujeme, ale jejím výsledkem by měla být energetická bezpečnost země před nečekanými výpadky, které nám hrozily v posledním roce, a je to asi nejzásadnější ekonomická operace, jakou bude tato vláda za dobu svého mandátu řešit.

Levnou elektřinu to však nezařídí, protože s rostoucím podílem solárů a větrníků bude prudce zdražovat udržování stability v síti, což jako každé politické a ideologicky založené rozhodnutí má svou cenu, kterou lidé prostě zaplatí, jakkoli proti tomu protestují.