Dnes by si dotyčný za takové chování vysloužil veřejné odsouzení a shitstorm na sociálních sítích. Přesto je namístě být k neslušnému pokřikování ­Jeana Frédérica de Waldeck (nebo také Johanna Friedricha von Waldeck) na náctiletou dívku na pařížském bulváru Champs Élysées ze dvou důvodů shovívavý. Zaprvé Waldeckovi bylo v dubnu roku 1875 už úctyhodných 109 let. A zadruhé ho pohled na mladou krásku vzrušil natolik, že se namístě svalil na zem a zemřel.

Skončil tak neobyčejně dlouhý a bohatý život malíře, cestovatele, kartografa a archeologa, ale také fabulátora a nenapravitelného lháře. Americký historik se specializací na Latinskou Ameriku Howard Cline dokonce označil Waldeckovu pařížskou smrt za jeden z mála nezpochybnitelných faktů v jeho kariéře. Ani to však není jisté. Jiné verze vyprávějí o tom, že Waldeck zaujat půvabem dívky nesledoval dopravu a přejel ho vůz.

Clineovo hodnocení je až moc příkré a některá fakta zpochybnit nelze. Waldeck byl bezesporu jedním z prvních Evropanů, kteří pronikli do hloubi mexické džungle k ruinám nejvýznamnější metropole klasické éry Mayů Palenque, kterou důkladně prozkoumal, změřil, a hlavně zakreslil. Jeho přínos pro osvětlení dějin předkolumbovských civilizací Střední Ameriky je nezpochybnitelný. Méně jednoznačné – ovšem velmi pravděpodobné – také je, že se narodil roku 1766 v Praze.

Jako Cimrman: všude byl, všechny znal

Začněme však legendou – nebo jednou z jejích verzí –, tak jak ji sám Waldeck prezentoval německému spisovateli Ludwigu Kalischovi, který pak jeho pozoruhodný životní příběh zveřejnil v populárním německém časopise Die Gartenlaube. Kalisch na tehdy 102letého staříka náhodou narazil v pařížské kavárně a ten, vedle toho, že mu představil svou mladou ženu a teprve šestnáctiletého syna, mu potvrdil i svůj pražský původ.

Archiv

Do Paříže se měl s rodiči přestěhovat ještě v dětství. Jiné zdroje uvádějí, že hlavní město Českého království opustil až na prahu dospělosti a do Francie se dostal po studiu malířství v Berlíně. V Paříži měl být nicméně podle Kalischovy verze svěřen do výchovy jakémusi nepříliš bohabojnému abbému, který mladíka s oblibou brával na návštěvy kláštera voršilek za jeho stejně málo bohabojnými obyvatelkami. Když erotická dobrodružství nezdárného syna praskla a vše odhalil otec, usoudil, že disciplíně mladíka nejlépe naučí dlouhý pobyt v daleké cizině.

V devatenácti letech se tak Waldeck vydal na svou první dalekou cestu k mysu Dobré naděje. Na jihu Afriky strávil několik let, zpět na evropský kontinent se stihl vrátit ještě před Francouzskou revolucí. Během ní se spřátelil s jejími předními představiteli v čele s Dantonem. Následné popravě „důvěrného přítele“ později osobně přihlížel, stejně jako dekapitaci Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Královnu prý před popravou i portrétoval.

Sám nicméně revoluční teror přestál bez úhony a touha po cestování ho přiměla, aby se připojil k Napoleonovu egyptskému tažení. V Egyptě také poprvé spatřil pyramidy, jejichž americké obdoby se mu později měly stát osudnými. Pohled na megastavby v Gíze ho nadchl, zároveň však inspiroval k chybné teorii, že pyramidy na obou stranách Atlantiku mají společný původ. Tu bohužel zastával po zbytek života a k nelibosti pozdějších mayologů se promítla i do výsledků jeho jinak přínosného bádání.

S francouzskými vojáky se do Evropy nevrátil. Přes východní Afriku a Madagaskar pokračoval s několika druhy do Kapského Města a dál na Mauri­cius, kde se přidal k posádce proslulého francouzského korzára a obchodníka s otroky Roberta Surcoufa. V pirátských šarvátkách utrpěl četná sečná i střelná zranění a nakonec byl zajat anglickým námořnictvem, dopraven do Anglie, ovšem na přímluvu vlivných přátel propuštěn. V Anglii pak prý Waldeck chodil rybařit s romantickými básníky lordem Byronem a Walterem Scottem. Podle jiných verzí legendy však putoval z Madagaskaru do Indie a odtud rovnou do Chile, kde se dal do služeb jiného slavného námořního velitele, britského admirála Thomase Cochranea. Z Chile to pak už neměl daleko za Mayi do džunglí Guatemaly a jižního Mexika.

Na anglickém pobytu však bude nejspíš něco pravdy. Zajímavostí je, že ve Scottově novele Starožitník se objevuje příběh německého uhlíře. Statečný, ovšem rouhavý muž dostal darem zlato od lesních démonů, žádné štěstí mu však nepřineslo a po třech letech zemřel bez ruky a bez peněz pronásledován lůzou. Dotyčný uhlíř se jmenuje Martin Waldeck.

Ve sbírkách Britského muzea se dnes nachází i série šestnácti Waldeckových kreseb. Jeho pornografické obrazy jsou dost odvážné i podle dnešních měřítek. Waldeck se inspiroval renesančním erotickým dílem I Modi, jehož originál se však už dávno ztratil a dnes existuje jen pár fragmentů. Malíř však tvrdil, že jednu zachovalou knihu objevil v klášteře v jižním Mexiku. Na jím uvedeném místě však žádný takový klášter nikdy neexistoval a jeho kresby se kouskům originálu příliš nepodobají. A stejně tak nelze s jistotou říct, zda opravdu cestoval do jižní Afriky, Egypta a Indie a přátelil se s Dantonem a Scottem nebo zda někdy sloužil na palubě korzárské lodi.

Urozený obyvatel pyramidy

Pod schodištěm pyramidy uprostřed džunglí pohlceného mayského města Palenque stanul zhruba před padesáti lety i proslulý český cestovatel a etnograf Miloslav Stingl. Velikostí se stavba ani zdaleka nerovná těm egyptským a i na mayské poměry patří spíše mezi skromnější. Přesto Stingla zajímala přinejmenším ve stejné míře jako třeba slavných chrám Nápisů, vzdálený jen pár kroků odtud.

Tam mexičtí archeologové objevili počátkem padesátých let minulého století neporušenou hrobku mayského vládce Pakala. Vedle lidských obětin obsahovala i poklady nevyčíslitelné hodnoty v čele s jadeitovou posmrtnou maskou krále, který vládl v sedmém století a z upadajícího Palenque udělal nejvýznamnější mayské centrum své doby. Bez velkého přehánění lze tak objev označit za americkou obdobu nálezu hrobky egyptského krále Tutanchamona.

Stingla však překvapila informace, na kterou krátce před cestou náhodou narazil v oběžníku o historii města vydávaném místními obyvateli. A sice že více než 120 let před objevením Pakalova hrobu prozkoumal ruiny Palenque i jeden „Čechoslovák“.

Po něm je také tato menší pyramida dnes i pojmenovaná. Jak se stavby v Palenque původně nazývaly, není známo, a tak dostaly od pozdějších archeologů jména nová. Vedle chrámu Nápisů je zde proto chrám Kříže, chrám Listového kříže, chrám Slunce či chrám Lva. Název chrám Hraběte je však i tak dost nepřesný. Že byl Waldeck hrabětem, není totiž nijak doloženo, stejně jako že by byl baronem či knížetem, jak sám v různých fázích života tvrdil. Že v trojportálové budově na vrcholu pyramidy během svého pobytu v Palenque skutečně bydlel, je však jisté.

Podle Stingla se „pražský hrabě“ do pyramidy nastěhoval v květnu 1832 a ihned začal zaznamenávat všechno, co v okolí viděl. S geometrickou přesností zakresloval rozpadající se budovy. Obkresloval tehdy ještě nerozluštěné mayské písmo a reliéfy a jako první se snažil pochopit jejich význam. Neuspěl, což je však při pohledu na psychedelické vzorce pochopitelné. Na zemi v trávě mezi dálnicemi mravenců střihačů roste i dnes bohatá úroda lysohlávek. Nelze se tak vyhnout myšlence, že dávní mayští autoři šílených obrazců nejspíš posilovali vlastní inspiraci intezivní konzumací hub. Rozluštit jejich myšlenkové pochody se podařilo až o mnoho let později a podílela se na tom řada badatelů.

Další seriózní průzkum Palenque vědeckými metodami proběhl až na přelomu 19. a 20. století a neúprosná džungle mezitím pokračovala v práci. Mnoho z toho, co viděl Waldeck, o sedmdesát let později už neexistovalo, a právě proto jsou jeho záznamy tak cenné. Především původní podoba reliéfu velekněze se dvěma jaguářími hlavami v chrámu Lva je dnes známá jen díky Waldeckově malbě, která je jeho nejproslulejším dílem.

Bohužel se i v tomto případě projevila prášilovská povaha „československého“ světoběžníka. Waldeck své kresby totiž značně „vylepšoval“, aby podpořil svou teorii o egyptském či orientálním původu amerických pyramid. Tu dokreslil in­diánům pokrývku hlavy obvyklou u indogermánských kmenů, tu dokonce slona. V Palenque strávil nakonec několik let, mimo jiné i kvůli milostnému vzplanutí k místní míšence, na jejíž krásu ještě za Stinglova pobytu místní obyvatelé vzpomínali.

Papoušci z džungle zmizeli, ruiny zůstávají

Nakonec však hrabě město opustil a vydal se na sever na poloostrov Yucatan. Tedy stejnou cestou, jakou staletí před ním opustil úrodné území kolem řeky Usumacinty mayský národ. Snad in­diány vyhnaly epidemie, snad vyčerpání přírodních zdrojů nebo cokoli jiného. Palenque zarostlo džunglí a Mayové vystavili na Yucatanu novou, vrcholnou civilizaci. Právě tehdy vznikla nejznámější a dnes hojně navštěvovaná místa jako Uxmal (ten se stal druhou zásadní Waldeckovou destinací), Tulum, Cóba, a především Chichén Itzá.

Hojně navštěvované je i Palenque, i když odlehlost místa vyžaduje přece jen komplikovanější logistiku, než je tomu u zmíněných měst, která jsou v dojezdové vzdálenosti od karibských resortů nebo přímo v nich. Není však třeba absolvovat strastiplnou patnáctihodinovou cestu „nejpomalejším“ vlakem jako Stingl. Pohodlným klimatizovaným autobusem zabere jízda z turistického Yucatanu zhruba osm hodin, trochu ji zpomalují jen četné checkpointy přísné a po zuby ozbrojené mexické policie. Při příjezdu do Palenque míjí autobus dnes už nefunkční trať a nádražíčko, na kterém před desetiletími vystupoval Stingl.

Do chrámu na vrcholu pyramidy Palenque se Waldeck nastěhoval v květnu 1832. Po pražském „hraběti“ je dnes stavba i pojmenovaná. Jan Brož

Také z pralesa toho už moc nezbylo, mezi pastvinami tvoří spíš jen ostrůvek lesa kolem samotných ruin. Na papoušky, které český etnograf pozoroval v hojném počtu, musíte mít opravdu velké štěstí, milovníky tropické fauny tak vedle mravenců uspokojí spíš škorpioni a nádherní motýli. Touhu po panenské přírodě má návštěvníkům kompenzovat alespoň krátká procházka po pralesní stezce, jejíž začátek a konec hlídá zřízenec odpočítávající příchozí a odchozí turisty. Přesto se ji vyplatí absolvovat, v nepropustném porostu lze nezřídka zahlédnout zdivo doposud neprozkoumaných mayských budov s ukrytými tajemstvími. Z celého Palenque archeologové do dnešních dní totiž odkryli asi jen pět procent.

Novodobé a nepříliš vzhledné město stejného jména pak nabízí veškerou turistickou infrastrukturu, nocovat přímo v chrámech „na Waldecka“ je samozřejmě přísně zakázáno. Sám hrabě se z Yucatanu vrátil do Paříže, už nikdy nikam nevycestoval a jen přijímal návštěvy redaktorů populárních časopisů a další zvědavce. Vydal však také své stěžejní dílo Voyage pittoresque et archéologique, vůbec první knihu o mayské archeologii.

Co dodat na závěr? Snad jen, že autor tohto článku bydlí v pražské ulici, která se za protektorátu jmenovala Zum Waldeck. Náhoda? Zcela určitě. Muž Waldeckova formátu by však na tom nejspíš vystavěl nějakou pozoruhodnou teorii. I kdyby měl do ulic pražských Vysočan domalovat slony.