„Na současných maturitách vidím řadu negativ. Vadí mi například to, že ty dva nebo tři dny maturitních zkoušek v životě rozhodují o všem. To není pro maturanty dobrá motivace, protože všechen tlak se soustřeďuje jen na těch pár dní závěrečného ročníku studia. Mým cílem je, aby byli studenti více motivováni k tomu, věnovat se přípravě na maturitu během celého studia,“ řekl ministr Petr Gazdík týdeníku Hrot, když představoval svou vizi maturitních zkoušek.
Ty by nově bylo možné složit kdykoli během studia i života. Oslabí se státní část, kdy jednotné didaktické testy připravované státní organizací Cermat nahradí zkoušení komisí ve škole. A maturity by nově měly dvojí verzi: jednu pro ty, kdo chtějí studovat na vysoké škole, a druhou pro ty, kterým pro život stačí opravdu jen závěrečná zkouška oborového typu.
Nové maturity by tedy měly být flexibilnější. Budou více ověřovat, nakolik člověk umí reagovat a obhajovat. O úroveň znalostí půjde až v další řadě. Jde to ruku v ruce se strategií dalšího vývoje školství, kdy chceme snížit objem učiva a více se věnovat tomu, co ve vzdělávacích plánech nakonec zbude.
Je zajímavé sledovat, kam nás politici bez ohledu na politickou stranu a vládní politické ukotvení směrují. Maturita je krásným příkladem. Co ministr, to nějaká změna. A jen málokdy nějak koncepčně, promyšleně.
Když pak jako novinář voláte desítce ředitelů škol a nic dobrého na Gazdíkově reformě nespatřuje ani jeden z nich, značí to závažný problém. A to ten, že se na ministerstvu zase vymýšlí něco bez těch, kterých se to nejvíce týká.
Asi by úplně stačilo, kdyby ministr Gazdík naplno řekl, co je jeho cílem. Pokud totiž složíme jednotlivé dílky skládačky do sebe (zkouška kdykoli, bez státního sjednocujícího prvku, s velmi vágními podmínkami splnění, snížení úrovně maturity umožněním nějaké její soft verze), uvidíme výsledek. Tím je zkouška neobjektivní, marginalizovaná. Taková, aby na ni dosáhl skoro každý.
Je však třeba uvědomit si, že kýžený výsledek – dosahovat v mezinárodním srovnání velkého množství lidí s maturitou, případně s vysokoškolským vzděláním apod. – o vzdělanosti toho kterého státu nevypovídá takřka nic. V případě, kdy si maturit nevážíme (a svědčí o tom chování posledních ministrů školství), pak není namístě otázka, jak je reformovat. Ale zdali je vůbec ve vzdělávacím systému chceme.