Ještě nedávno se mohl druhý největší region „černého“ kontinentu pochlubit docela konsolidovanou regionální organizací. Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) sdružovalo patnáct ze šestnácti zemí západní Afriky. Jen Mauritánie dala v roce 2020 přednost spolupráci s arabskými sousedy.
Z organizace nyní odcházejí Mali, Niger a Burkina Faso, jež spojují nedávné vojenské převraty. Jejich lídři vydali společné prohlášení, v němž ECOWAS obvinili, že jim nepomohlo vypořádat se s džihádisty, kteří je ohrožují už od roku 2012. Zároveň konstatovali, že ECOWAS „pod vlivem cizích mocností zrazuje své základní principy a stává se hrozbou pro členské státy a národy“.
Ve skutečnosti jde o to, že země tvořící ECOWAS mají už delší dobu tendenci rozšiřovat svou působnost z čistě ekonomické spolupráce na ovlivňování domácí politiky svých členů. V minulosti neváhaly uvalit sankce proti režimům, které se dopouštěly porušování základních lidských práv, případně proti nim vojensky zasáhnout a odstranit diktátory.
Do klatby ze strany ECOWAS se postupně dostaly všechny tři země. Někteří afričtí politici začali dokonce nahlas uvažovat o vojenském zásahu proti nigerské juntě. A to byla poslední kapka.
Vojenské vlády ale nejsou tím jediným, co Mali, Niger a Burkina Faso spojuje. Všechny tři země mají společnou francouzskou koloniální minulost a přítomnost. I po získání samostatnosti si v nich Paříž uchovala velký vliv a snažila se je maximálně vytěžit: obrazně i reálně. Únava z toho rostla každým dnem a Francie se postupně dostala do pozice největšího nepřítele.
Mali, Niger a Burkina Faso mají společný i bouřlivý demografický vývoj a s ním spojenou generační obměnu elit, jež – kromě jiného – zasáhla důstojnické sbory jejich armád. Právě mladí oficíři se zásadně odlišnými názory na směřování vlastních zemí stáli v čele vojenských převratů. Činili tak s vědomím neobyčejného zájmu všech velkých světových hráčů o region západní Afriky, který se stává jedním z hlavních geopolitických kolbišť současnosti a budoucnosti.
Své síly tu už dávno poměřují západní země (v důsledku koloniálních zkušeností často tahají za kratší konec) s Čínou, Tureckem a Ruskem, které tu zatím mají neutrální pověst. První dvě nezápadní jmenované mocnosti v této části Afriky investují a všechny tři sem dodávají vojenskou „pomoc“, včetně působení soukromých ozbrojených part typu ruských wagnerovců.
Všichni jsou si vědomi mocenského potenciálu západní Afriky. Region neustále demograficky roste, což generuje masivní poptávku po zboží, službách a technologiích. Západoafrické země poskytují dostatek pracovních sil pro zahraniční investice různého druhu. Je to oblast bohatá na nerostné suroviny.
A zároveň region, v němž nikdy nebude nouze o nejrůznější etnické, klanové a náboženské konflikty, které vyžadují pomoc při výstavbě ozbrojených sil, dodávky zbraní a vojenského materiálu. Také tu kriticky chybí klíčový předpoklad života – pitná voda.
Všechny tyto skutečnosti činí celou západní Afriku zranitelnou, a tudíž zneužitelnou pro vlastní zájmy mocností typu Ruska. Skrze humanitární krize se tu dá relativně snadno vyvolat masivní exodus, který může destabilizovat severní Afriku a následně Středomoří, potažmo celou Evropu.
Ne náhodou mnohé místní i západní zdroje označují za strůjce odchodu tří pučistických zemí z ECOWAS právě moskevského diktátora.
Situace v regionu je opravdu vážná. A pro české obecenstvo zároveň nanejvýš interesantní. Není totiž žádným tajemstvím, že západní Afrika zůstává v hledáčku naší obchodní a vojenské diplomacie. Koneckonců v jedné z dotčených zemí, v Mali, nedávno čeští vojáci v rámci mise EUTM vycvičili více než 22 tisíc tamních vojáků a více než tři stovky armádních instruktorů.
