Mají to slovenští politici v genech? ptá se Pavel Kosatík

Pavel Kosatík je zkušený a uznávaný český publicista. Ve svých četných knihách sledoval životy významných českých intelektuálů, umělců či politiků. V knize Slovenské století (Torst, 2021) svůj zájem rozšířil o Slovensko: v chronologickém pořadí převyprávěl životopisy nejvýznamnějších politicky činných Slováků 20. století, přičemž se zaměřoval na zásadní okamžiky jejich životů, které osudově určovaly běh slovenských dějin. Zpravidla vykresluje, z jakého pocházeli prostředí, kam se ubíral jejich politický vývoj a jak se utvářelo jejich základní mentální nastavení.

Podobnou metodou pokračuje i v knize Slovensko 30 let poté, která sleduje vývoj našich východních sousedů za uplynulých třicet let samostatnosti. V knize opět nacházíme portréty předních politiků. Například první slovenské premiérky Ivety Radičové, která poznala, že politika je „mnohem surovějším řemeslem, než si intelektuálové většinou představují“, a i v důsledku tohoto otřesu „ztratila vůli vládnout“. Nebo nedávného premiéra Igora Matoviče, dle Kosatíka člověka, „který se celý život snažil být vtipný, a často úspěšně“, až „nevystihl okamžik, kdy začal být trapný“.

Černočerný Fico

Je zřejmé, že psát o událostech, jichž jsme sami svědci, a o lidech, které třeba i osobně známe, nelze bez projevů osobních sympatií či antipatií. Kosatík se ale tentokrát místy mění v pamfletistu, například když kreslí černočerný obraz expremiéra Roberta Fica, obsahující dosti absolutistická tvrzení: „Je v politice nikoli kvůli té či oné představě budoucnosti, kterou by si přál ještě uskutečnit, ale pro moc samu. Nemůže bez ní být, protože nic jiného kromě moci v životě nemá, už třicet let. Nemá vztahy, ty skutečné, ve kterých nejde o to, zobchodovat vždycky něco za něco. Má jenom ty výměnné obchody, od kterých se vždycky odvozovala jeho vlastní cena.“

Případně na sebe přijímá roli hagiografa, když velebí současnou slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou, z níž podle něj „vyzařuje klidná a přirozená vnitřní síla, která jako by ji všemi těmi zápasy, kterými se musí proplétat, nepatrně nadnášela… Má prostě auru člověka, jemuž se daří být sám sebou“. Občas Kosatík dokonce zní jako aktivista, který by si to snad šel i ručně vyřídit s jejími protivníky: „Pro hodně žen je dobrým životním vzorem. Potřebovala by ve slovenské politice víc slušnějších mužských partnerů. Nebo aspoň švýcarskou gardu, která by seřezala do jitrnic každého, kdo by ji chtěl vystavit případným svým dalším odporným sprostotám.“

Ne že by přitom autor protivníky Čaputové jen haněl, kupříkladu krajně pravicového Mariana Kotlebu se dokonce snaží svým způsobem pochopit, ale jeho pokus vyznívá rozpačitě: „Není vyloučeno, že Kotleba sám svůj program pokládá za pozitivní. V tom, kdyby v ničem jiném, se liší od Hitlera, jemuž byla destrukce obsahem i cílem všeho. Kotleba na rozdíl od nacistického vůdce asi doopravdy sní o lepším světě.“ To je dost pochybné tvrzení: Hitler měl také svoji vizi světa, kterou sám vnímal jako pozitivní. O destrukci začalo německému diktátorovi jít až tehdy, když pochopil, že se jeho vize nesplní.

Feudální reflexy

I když má Kosatík na slovenské politické scéně svoje oblíbence, celkově nemá o tamních politicích vysoké mínění: „Typický slovenský politik je plný emocí, nejčastěji oněch hněvivých, ve všech ostatních účastnících politického života vidí hlavně nepřátele a pokouší se je zničit. O svých vnitřních psychických stavech skoro bez přestávky informuje média a veřejnost, jako by věřil, že se tímto způsobem dovolá nějaké účinné podpory a spravedlnosti.“

Takové soudy nám mohou připadat příliš tvrdé a přehnaně generalizující. Ale kupříkladu významný slovenský sociolog Michal Vašečka přiznává, že když se podívá na Vladimíra Mečiara, Jána Slotu, Fica či Matoviče, citovaný výrok by podepsal. I když existují výjimky: podle Vašečky Slovensko má i svoji autenticky evropskou a západní tvář, „někdy paradoxně až velmi evropskou – když jste na okraji a víte, v čem žijete, velmi se snažíte“. Podle Vašečky jsou ale v menšině, i proto, že „veľká časť slovenskej populácie nechce žiť v slobodnej spoločnosti, autoritársky režim im vlastne vyhovoval a už viac ako 30 rokov ho privolávajú späť“.

Jinde Kosatík dosti paušálně píše, že „Maďarsko bylo vždy říší bytostně konzervativní… Stará rustikální mentalita přežívá i ve světě utvářeném dnes úplně jiným způsobem a nedovoluje zřejmě, aby se v genetické výbavě maďarského národa víc prosazovaly i demokratické prvky“. Existují antidemokratické tradice, ale nikoli geny, i když možná šlo ze strany Kosatíka jen o metaforu. Hungaristka Marta Pató k tomu dodává, že maďarský historik a politický filozof István Bibó používal pojem „feudální reflexy“, které jsou právě zažité spíše socializací a výchovou.

Král Slováků

Vedle těchto trochu ošemetných pasáží o „typických politicích“ a „národních“ genech ale v knize najdeme i autorovy obecnější úvahy například o tom, kterak Slováci konstruují svoji vybájenou minulost. K tomu, že před Bratislavským hradem stojí od roku 2010 jezdecká socha velkomoravského vládce Svatopluka s označením „Král starých Slováků“, autor právem podotýká, že to nemá moc velkou logiku. Respektive že podle podobného uvažování by v každém dnešním hlavním městě jedenácti zemí, kam zasahovala Velkomoravská říše, od Berlína po Bukurešť, „mohla být vztyčena táž socha, vždy s označením příslušného dnešního národa, u každé z jedenácti soch jiného“.

Uvažuje i nad tím, jestli je skutečně pravidlem, že si každý národ a stát střední Evropy musí odžít svou iluzivní periodu, kdy sní o sobě samém jako o národu s holubičí povahou a jako o mostu mezi Východem a Západem. Nebo naznačuje, jak by mohly vypadat slovenské dějiny, pokud by nebyly vyprávěny jako dějiny národa, ale jako dějiny určitého prostoru. Škoda že podobných snad až hravě „macurovských“ či „třeštíkovských“ kapitol není v knize více, takto v ní totiž místy převládá autorův aktivismus a angažovanost.

Není jistě úkolem recenzenta určovat autorovi, jaký text měl napsat. A tato kniha zjevně neměla být slovenským protějškem k Českému snění. Připomíná, že vnímání našeho nejbližšího východního souseda je pro Čechy nadále důležité, protože se tím můžeme se Slováky vzájemně obohacovat a doplňovat. Jak napsal Ludvík Vaculík, „Čech povyrostlý o kus Slováka bude vyšším člověkem“. A proto je důležité důkladné poznání nedávné slovenské minulosti. Hlavním poselstvím či zamýšlenou funkcí Kosatíkovy knihy je ale téměř zoufalý apel: „Teď je ta pravá a možná ideální chvíle, kdy demokrati na Slovensku potřebují naši pomoc a solidaritu. Maximální možnou.“ Pokud knihu budeme chápat takto „funkčně“, je její až agitační tón namístě. 

Proč komunistický režim u nás padl tak rychle a přechod k novému režimu byl celkem plynulý? A jak k tomu může pomoci studium alžírského etnika Kabylů? Tato témata se scházejí ve slavném souboru esejí Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce, který sociolog Ivo Možný publikoval poprvé v roce 1991 a letos vychází znovu.

Možný v knize navazuje na vlivné teze sociologa Pierra Bourdieua, jenž tvrdil, že sociální postavení se u Kabylů nezakládá ani na kompetenci, ani ne přímo na majetku, ale na rozsahu jejich klientely a na jejich ritualizované prestiži.

A podobně tomu podle Možného bylo i v komunistickém Československu: záleželo na postavení v hierarchii a na systému osobních konexí. Revoluce tedy přišla hlavně proto, aby se i syn mocného a bohatého stranického aparátčíka, který se po roce 1989 rychle zbavil své stranické legitimace, mohl veřejně chlubit svým mercedesem, tvrdí Možný provokativně.

Václav Havel je nejvýznamnější českou osobností druhé poloviny 20. století, ale přibývá mladých lidí, kteří ho nezažili a u kterých povědomí o něm nutně slábne nebo u nich vůbec neexistuje. Asi i proto spisovatel Martin Vopěnka sepsal jeho stručný životopis, který současně přehledně a srozumitelně vykládá nedávné dějiny naší země.

Kniha není psána černobíle: nechybí v ní zmínky o Havlových nevěrách a nezdravém životním stylu. Pro přemýšlivější mládež (i dospělé) může být kniha jistě velmi užitečná. Přináší poznání toho, že i velikáni dějin měli svoje chyby a slabosti; že žádný historický triumf nebývá definitivní; a že boj za všelidské hodnoty má smysl, i když se zdá předem prohraný a marný. 

Autor je spolupracovníkem redakce