Slovensko čekají o nadcházejícím víkendu parlamentní volby. Bývalá slovenská herečka, diplomatka, politička a pedagožka Magda Vášáryová je jedním z nejpovolanějších lidí, kteří dokážou skvěle vystihnout současnou politickou situaci i náladu voličů v zemi našich nejbližších sousedů.

Povídali jsme si nejen o volbách, šancích jednotlivých stran, Róbertu Ficovi, Michalu Šimečkovi, ale i o dědictví luďáctví a komunismu, o slovenském panslavismu či o Putinem zkorumpovaných nebo oslněných evropských politicích. A hlavně o střední Evropě a také o Česku. „Stále více se ukazuje, jak důležité pro nás i pro vás bylo právě Československo. Dnes jste pro nás jediným strategickým partnerem v celé Evropě zase vy Češi. Nikdo jiný,“ říká, a to vše přirozeně v češtině, kterou tato šarmantní dáma, jež nedávno oslavila krásné životní jubileum, stále skvěle ovládá.

O ničem. Jenom ti dva pánové chtějí být v médiích. Všechno je to naaranžované. Oni se už jednou pobili v parlamentu, dokonce jsem toho byla svědkem. Všichni to hezky nasnímali, protože novináři potřebují přesně takové věci. Všichni na to naskočí, hezky v celém světě. A oni se pak, když se zavřou dveře, smějí.

Nemyslím si, že zrovna tahle rvačka je toho součástí. Jiná věc je, že jsme se nevyrovnali s naším domácím „luďáctvím“ (dědictvím Slovenského státu, který byl satelitem Hitlerovy třetí říše, pozn. red.), naším domácím fašismem, který na Slovensku vznikl a byl velmi autonomní a autentický. A panslavistický. Měli jsme své gardisty a řadu originálních projevů. Většina z gardistů se mimochodem po roce 1945 nebo po únoru 1948 hlásila jako komunisté a spousta byla skutečně přijata.

Zároveň si nemyslím, že jsme opravdu takoví panslavisté, panrusisté, jak ukazují některé průzkumy. Ano, ta idea opravdu vznikla tady ve slovenských hlavách. Jejím předním autorem je básník Ján Kollár, dále Pavel Josef Šafařík, tedy tak ho označujete vy Češi, kteří jste si ho tak trochu přisvojili. Ale musíme si uvědomit, že tito lidé nikdy v Rusku nebyli. Na rozdíl třeba od Karla Havlíčka Borovského, který do toho Ruska jel. Ten zdánlivý panrusismus je na jedné straně slovenská intelektuální tradice, na straně druhé sen. Když teď mluvím s lidmi a oni mi říkají, že bychom měli více spolupracovat s Rusy, ptám se jich, kam jezdí v Rusku na dovolenou. Oni se pak zasmějí, protože jet na dovolenou do Ruska je prostě absurdní. Stejně reagují na otázku, zda jejich děti pracují v Rusku. Je to sen propojený s dalším podivným sentimentem, a to je antiamerikanismus. Každý Slovák má kus rodiny ve Spojených státech, a přece nemá Američany rád. Asi je to výsledek „dobré“ práce komunistické kampaně.

Vždyť vy v Česku také víte, že každé volby, které máte, jsou důležité. (směje se) Ale teď vážně. Bohužel každé volby jsou teď důležité. Podívejte se na Rakousko, abychom nemluvili jen o visegrádských zemích. Když před pár lety volili v Rakousku prezidenta, tak přece skoro vyhrál nácek. Nakonec museli opakovat volby, aby se Norbert Hofer nestal prezidentem.

Mně to připadá, že ani sto let po rozpadu stabilního tělesa, rakouské čtyřsetleté monarchie a skoro devítisetleté uherské říše, si naše národní státy nenašly své místo. Bohužel. Pravdu měl zřejmě Palacký, který v Kroměříži hovořil o tom, že můžeme rozbít Rakousko, ale pak tu bude spousta malých státečků vklíněných mezi dvě expanzivní mocnosti – silné Německo na západě a mohutné Rusko na východě. Po první světové válce vzniklo Československo, jež naštvalo Poláky i Maďary, kteří byli po celou dobu jeho meziválečné existence jeho nepřáteli. V roce 1938 Polsko s Maďarskem uzavřelo tajnou dohodu o společných hranicích. A tak bychom mohli pokračovat. Nechci to tady dále vytahovat, nebo tím dokonce strašit, jen říkám, že nesmíme být naivní. Stále více se také ukazuje, jak důležité pro nás i pro vás bylo právě Československo. Dnes jste pro nás jediným strategickým partnerem v celé Evropě zase vy Češi. Nikdo jiný. Slovensko je teď vklíněno mezi polský nacionalismus, který vždycky měl a má imperiální rysy, a maďarský nacionalismus, který se projevuje například tím, že v Maďarsku najdete už skoro jen mapy bez zakresleného Slovenska.

To by mi ještě tak nevadilo, ty mapy vidím jako daleko nebezpečnější. A na východní hranici máme válku. Vy to tak necítíte, ale my ji opravdu máme přímo za hranicemi. Válku, o níž stále nevíme, jak skončí.

A ani ne sto kilometrů za řekou Moravou máme Rakousko, jehož banky jsou plné nelegálně vyvezených ruských rublů. Ptám se, co se stane, když Unie najde nějakou legislativní kličku, jak zmrazit ruské peníze. Co udělají rakouské banky a všechny ty rakouské ski resorty a hotely, které vlastní Rusové?

A konečně tu máme západní strategickou hranici s Českou republikou, která stále váhá, jestli půjde do eurozóny, jestli se jí líbí ten či onen krok EU. Nemáme to vůbec lehké.

Poláci, konkrétně Kaczyńští, přece už před lety oživili myšlenku takzvaného Trojmoří, což je Piłsudského stará myšlenka, že Polsko bude hegemonem v prostoru mezi třemi moři – Baltem, Černým mořem a Jadranem. Jediný, kdo to přivítal, byli Rumuni. I ti ale rychle couvli, když pochopili, o co jde.

Hm, to bychom také chtěli vědět. Maďarské strany se dvakrát za sebou nedostaly do parlamentu. Podle mě je to jeden z největších problémů, které teď máme. Maďaři musejí být zastoupeni v Národní radě, roste tím jejich loajalita vůči Slovensku. A ještě lépe, když jsou i ve vládě. Proto jsem se nikdy nedivila tomu, že Béla Bugár (dlouholetý slovenský politik maďarského původu, pozn. red.) šel i do vlády s Ficem. Menšina, když má možnost být ve vládě, tam být musí. Může ovlivňovat, co bude vláda dělat. Béla Bugár to pochopil, založil Most a zachránil nás tím, že se svou stranou hlasoval pro NATO i pro EU. Stejně tak Maďaři a jejich strany hlasovali v jiných otázkách, které se týkaly naší spolupráce se Západem. Na to jsme se my prozápadní Slováci mohli spolehnout. Dneska jsou maďarští politici a voliči roztříštění mezi několik stran a většinu z nich financuje Orbán. Taky proto se Mikuláš Dzurinda pokusil znovu zapojit Most a Bugára. Ač bych mu moc přála úspěch, příliš v něj nevěřím.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Róbert Fico je kariérista. Do komunistické strany vstoupil v roce 1988. Pro mě je to důkaz, že neměl vůbec žádný politický feeling. Po roce 1989 odešel do USA. Když se vrátil, stal se sociálním demokratem, protože mu to přišlo výhodné. Podle mě má určitě solidní charisma a politický talent. Má určitý šarm, na který láká lidi. Dneska už ne společenskou smetánku, ale spíše nižší vrstvy, které moc nepřemýšlejí. Schopnost manipulovat některé lidi rozhodně neztratil.

Tady trochu odbočím. Je neštěstím pro celou zemi, že Fico nezůstal evropským sociálním demokratem. O to se pokoušeli hlavně rakouští sociální demokraté. Rakouské politické elity po roce 1989 hodně stály o to, pomoci vybudovat politickou scénu toho typu, kterou tehdy samy měly. Vytvořit silné evropské křesťanské demokraty a evropské sociální demokraty se jim bohužel nepodařilo, alespoň tedy v dlouhodobém horizontu.

Ale vrátím se k Ficovi. On byl a pořád je „tovar“ (česky zboží, pozn. red.) na pultu někde v obchodě. Dokonce je to spíše takový polotovar. Rakouští sociální demokraté měli snahu jej vychovat. A já jim tehdy strašně fandila. Ale naplnily se moje pochybnosti a nepovedlo se to.

Ano, ti si ho koupili v okamžiku, kdy zjistili, že Mečiarův čas už končí. Vsadili na Fica, který následně zaplnil prostor, jejž mohla získat skutečná evropská sociální demokracie. Hochům kolem Fica zachutnaly peníze a tím se diskvalifikovali jako sociální demokraté. Nemůžete chtít hodně peněz a být sociálními demokraty. Jako sociální demokrat můžete krást, ale opravdu jen málo.

Ale jak Schröder skončil? Ještě před pár lety, když se vrátil z Ruska, ho všichni vítali. A dneska je vyděděnec v Evropě i v Americe.

Jenže když se tři dny po odchodu z kanc­léřské funkce stanete zaměstnancem Gazpromu, není to zrovna dobrý konec.

Protože Putin pochopil, že může politiky korumpovat, a to nejen v Rakousku.

S panem Matovičem jsem seděla šest let v parlamentu. On není politik, on je politický klaun. Králové měli své šašky. Ale ti se nikdy nestali králi ani premiéry. Každý, kdo Matoviče znal, byl zděšen, že se má stát premiérem, jelikož si uvědomoval, že u toho člověka není žádný prostor pro pozitivní změnu. Funkce vždycky člověka změní, někdy k lepšímu, častěji k horšímu. I velmi dobří a morální lidé selhávají ve svých funkcích. Matovič se moc nezměnil, rozhodně se nestal politikem.

Jeho OLANO navíc není politická strana, dokonce ani politická síla. Je to, jako když pejsek s kočičkou v čapkovské pohádce pečou dort. Za vládnutí OLANO jsme tu viděli rozkládání politického systému v přímém přenosu. V parlamentním systému musí být politické strany s nějakou strukturou a organizací. OLANO však tvořilo pětičlenné předsednictvo, pak už nic, žádné další struktury, žádné regionální organizace, nic.

Nicméně já Matovičovi ještě více zazlívám jinou věc. On se vědomě trefil do neuralgického bodu slovenské společnosti. Před volbami zveřejnil nějaké video s plotem, ani nevíme, jestli opravdovým. A komentoval to tak, že je to plot bývalého ministra Ficovy vlády, který bude patřit Slovenské republice, slovenskému lidu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Slováci v moderní historii několikrát opakovali stejný vzorec. Po pozemkové reformě a zrušení šlechty za první republiky, pak za Slovenského státu a nakonec za komunismu několikrát vyrabovali cizí majetky – nejprve ty šlechtické, pak židovské a posléze i podnikatelů, sedláků a intelektuálů. A nikomu se za to nikdy nic nestalo. Nikdo nebyl potrestán a velká část majetku dodnes zůstává v rukou někoho, kdo ho kdysi ukradl nebo komu byl z politických důvodů a za zásluhy přidělen. Stříbrné příbory, koberce a obrazy jsou pořád v rukou někoho, komu nikdy neměly patřit. Tento instinkt je tu pořád a Matovič svým videem překročil hranice, které nikdy překročit neměl. Vyhrožoval politické konkurenci kriminalizací a společnost vyzval k rabování, byť zahalenému státem.

Sulíkovci se už možná něco naučili, ale tak jako tak dvakrát položili vládu. Když se k tomu chystali poprvé, s několika z nich jsem mluvila a vysvětlovala jim, že jejich hlasování proti pomoci „tlus­tým Řekům“ položí vládu (jednalo se o pomoci Řecku v době finanční krize, takzvaném fiskálním kompaktu, pozn. red.). A oni se ptali proč. Tak jsem jim říkala, aby se podívali do ústavy, že tam to stojí. Na to mi jeden z nich odpověděl otázkou: A co je ústava, Bible? Prostě svět absolutní svobody, kde se může úplně všechno.

Pro něj hlasovaly především slovenské ženy. Když jsem se někde na středním Slovensku ptala několika dívenek proč, odpověděly mi, že také chtějí otěhotnět a už nikdy nic nedělat.

Ale obecně: my zkrátka nemáme stabilní strany, lidé se rozhodují na poslední chvíli a to je s funkční parlamentní demokracií těžko slučitelná věc. My bychom potřebovali normální křesťanské demokraty, sociální demokraty a nějakou jednu či dvě liberální strany. Místo toho tu spousta lidí volí naschvál někoho, o kom vědí, že vládnout nemůže, ale že to může někomu osladit, někoho pořádně pomlátit. To je taky hlavní motivace voličů Republiky, vytmavit to těm v Bratislavě. Oni nechtějí volit ideologicky, ale s někým si to prostřednictvím politiků vyřídit. A vůbec si neuvědomují, že kaž­dá chyba v politice se opravuje daleko delší dobu, než se páchá.

Ale to vám nemusím říkat, vždyť vy máte zkušenost s Babišem, ANO a Zemanem. Mimochodem, ani u vás se nepovedlo dlouhodobě vybudovat standardní strany. A to je zase problém pro nás, nedáváte nám žádný pozitivní vzor. A my bychom ho tak potřebovali.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ani bych neřekla. Spíše stojí proti Ficovi a momentálně se stali jeho hlavním vyzyvatelem, což je tlačí ještě více do kontrapozice. A zadruhé, jsou to prakticky všechno noví lidé, kteří nemají zkušenosti s funkcemi, nebyli v exekutivě a drtivá většina ani v parlamentu. Nicméně bude důležité, aby vyhráli volby. Bez ohledu na to, kde stojí. Už jen proto, že paní prezidentka se nechala slyšet, aniž to musela takto říkat, protože ústava takovou povinnost nezná, že sestavením vlády pověří vítěze voleb. Nikdo jiný nemá šanci vyhrát.

To opravdu nevím. Jsem přesvědčena, že Fico s tím, co má za sebou a kolem sebe za lidi, pro Šimečku nebude nebezpečný, není to pro něj soupeř. Ale bojím se, co vymyslí Matovič, který se s PS pere o část hlasů, jež potřebuje, aby se zachránil v parlamentu. Navíc teprve teď se bude rozhodovat. Máme před sebou týden, bude ještě teplo, dají se pořádat setkání s lidmi. A lidé začnou přemýšlet, koho volit. Svou roli mohou hrát i televizní debaty. Sice jich všechny naše televize vysílají velké množství a pořád, takže je tu taková inflace debat, nicméně paní Čaputová vyhrála prezidentské volby v poslední televizní debatě, kde zazářila svým klidem mezi všemi těmi velkými mužskými egy.

My jsme jednoduše odsouzeni mít neuvěřitelné, široké koalice. Podívejte se na Dzurindovy koalice, hlavně tu první v roce 1998, kde se sešlo zleva doprava úplně všechno. Ale byl tu určitý cíl – nebudeme mít Mečiara a máme otevřenou cestu do Evropy.

Ano, pořád jsme na tom stejně. A v Polsku je to teď proti PiS a Kaczyńskému, něco podobného vidíme ve Slovinsku a v Chorvatsku. My to asi jinak neumíme. Masaryk říkal, že potřebujeme čtyřicet let demokracie, tedy dvě generace. Britský sociolog Ralf Dahrendorf napsal, že je třeba dokonce šedesáti let, tedy tří politických generací. A my jsme sice sto let po rozpadu monarchie, ale mezitím jsme měli dva totalitní režimy. Takže si asi ještě počkáme.

Ano, a já za to cítím určitou spoluodpovědnost. Jestli naše generace obnovitelů demokracie po roce 1989 něco neudělala dobře, bylo to to, že jsme dostatečně přesvědčivě nevysvětlili Západu, co znamená totalitní režim. Oni nevědí, co si počít se současným Ruskem. To se nám prostě nepodařilo, ač jsme to moc chtěli a byla to naše povinnost. A Rusko a Putinův totalitarismus jsou teď i jejich prokletím.

Ano, asi je v tom kus pravdy. Na druhou stranu si vezměme, že Západ měl být naším vzorem. Jak je možné, že tam dostatečně neodhadli Putina? Jak mohou být naším vzorem? A to je mnozí Středoevropané varovali. Opakovaně. Pamatuji si, jak jsem byla v Bundestagu, když se rozhodovalo o první nitce Nord Streamu. Bylo nás tam hodně, kteří jsme tehdy varovali. A oni nám říkali, to je jen byznys – „Wandel durch Handel“. Ale speciálně v Německu asi tehdy znovu zvítězila představa Friedricha Naumanna o tom, že Německo s Ruskem mají právo si rozdělit střední Evropu. Teprve dnes německý prezident Steinmeier říká, že Němci a celý Západ měli více poslouchat Poláky, Čechy, Slováky, kteří mají s Ruskem a totalitarismem své zkušenosti.

Paní prezidentka jasně řekla, že pověří vítěze voleb. Možná tím sledovala posílení Progresivního Slovenska, které vedle Směru může jako jediné zvítězit. I já budu takto uvažovat a volit PS, ačkoli jsem nikdy dříve takovou ani jinou levici nevolila. Jinak jsou možnosti prezidentky velmi omezené. Změnili jsme sice způsob volby prezidenta, ale nezměnili jsme jeho pravomoci.

Kolik máte vy Češi na svých vysokých školách slovenských studentů? Mnoho. A z nich asi půlka u vás zůstane. Slovenský brain drain je dlouhodobá tradice. Už Matej Bel (slovenský filozof a osvícenec narozený roku 1684, pozn. red.) řekl svým synům, aby nezůstali na Slovensku, ale stali se Němci. To je osud malé země uprostřed Evropy. Myslím, že to nejde zastavit. Když chcete udělat opravdu velkou kariéru, musíte pryč z provinčního prostředí.

Ne.

Rozhodně ne. Ukazují to i jeho poslední rozhovory pro zahraniční média, které jsou velice střízlivé. Vy jste pro nás strategičtí partneři, my pro vás sice méně, ale pořád taky jsme. A to si uvědomuje i Róbert Fico. 

Magdaléna Vášáryová (75)

• Vystudovala gymnázium a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Mluví plynně francouzsky, německy, anglicky, rusky, polsky, srbsky, chorvatsky a česky.

• Od šedesátých let hrála ve filmech, později i v divadle. Ztvárnila řadu nezapomenutelných rolí ve snímcích ze slovenské i české produkce (Marketa Lazarová, Radúz a Mahulena, Zbehovia a pútnici, Princ Bajaja, Rusalka, Postřižiny…).

• Po listopadu 1989 vstoupila do diplomacie, byla mimo jiné velvyslankyní v Rakousku a v Polsku a státní tajemnicí na slovenském ministerstvu zahraničí.

• V roce 1999 neúspěšně kandidovala v přímých volbách na post slovenské prezidentky. Později byla poslankyní Národní rady Slovenské republiky. Ucházela se i o funkci bratislavské primátorky.

• Dlouhé roky též působí v neziskových organizacích (nadace Via Cultura, Živena, Slovenská spoločnosť pre zahraničnú politiku).

• V současnosti dokončuje na Univerzitě Karlově doktorskou práci o střední Evropě a vyučuje na vysoké škole CEVRO Institut v Praze a v Českém Krumlově.