Podle Svazu pekařů a cukrářů je třeba kvůli válce na Ukrajině omezit vývoz pšenice z Česka. Nedostatek komodity na arabských a afrických trzích vyvolaný ruskou invazí vede k prudkému zdražení. Zatímco v březnu loňského roku stála tuna pšenice 5,5 tisíce korun, nyní je to až 11,5 tisíce. Podle pekařů proto hrozí, že chléb bude stát brzy šedesát korun, tedy dvojnásobek současné ceny.
Ceny základní potraviny v Česku jsou přitom dlouhodobě neudržitelně nízké, což se negativně projevuje především na kvalitě většinového sortimentu. Cena rohlíku se léta prakticky nehnula a růst začala až v posledních měsících v souvislosti se zdražováním energií a dalších vstupů. S chlebem je to podobné. Opačným extrémem je řemeslný chléb za sto korun, což je však minoritní záležitost vysokopříjmových skupin.
Je to dáno obchodní politikou řetězců, které příliš nízkou cenou lákají konzumenty k nákupu dalšího zboží. Svaz pekařů coby zájmové sdružení se v komentování cen pouští na nebezpečné území a riskuje opletačky s antimonopolním úřadem. Navzdory tomu pekaři na nízké ceny pečiva v Česku dlouhodobě upozorňují a po letech stagnace je zdravá korekce ceny skutečně namístě.
Volání po omezení vývozu pšenice je však tah úplně opačným směrem a představuje snahu o umělé udržení ceny vstupů. To je nesmysl hned z několika důvodů.
Vyvážíme pšenici, dovážíme mouku
Česko je v produkci pšenice a obilovin dlouhodobě přebytkové. U pšenice se soběstačnost pohybovala v minulých letech kolem 180 procent. Pozoruhodné však je, že totéž už neplatí pro pšeničnou mouku. Podle dat Českého statistického úřadu byla v mouce země v roce 2020 soběstačná jen ze 71 procent.
Je to dlouhodobý nešvar tuzemského zpracovatelského průmyslu, který se týká také třeba trhu se dřevem či mlékem. Těch republika také produkuje nadbytek, na zpracování je však ve velkém vyváží ven a dováží zpět ve formě palubek či sýra.
Uškudlené zásoby pšenice bychom si tedy mohli leda tak vymlátit a umlít doma ve stodole, pokud mezi Čechy ještě existují pamětníci, kteří potřebnou kompetencí disponují. Snaha státu by měla směřovat k posílení domácího zpracování, což je však dlouhodobou záležitostí, kterou nelze vyřešit během týdnů v případě vypuknutí válečného konfliktu.
Zdiskreditované Maďarsko jako vzor?
Další věcí je, že i jiné státy by mohly přijít s podobným řešením rostoucích nákladů a omezit vývoz komodit, kterých se nám v Česku naopak nedostává. K tomu už nesolidární, zdiskreditované vlády skutečně přistoupily. Válka značně omezila i světovou produkci slunečnicových semen, jejichž je Ukrajina největším pěstitelem.
Obrovské množství oleje přitom Česko dováží z Maďarska, které zavedlo bariéry nejen pro vývoz pšenice, ale právě i slunečnicových semen. Dodejme, že olej se využívá nejen ke smažení, ale jde i o důležitou surovinu právě při výrobě pečiva.
Domácí chovatelé vepřů by jistě zaplesali, kdyby se najednou zastavily dodávky masa ze Španělska či Nizozemska. Otázka je, zda by zaplesal i spotřebitel, kdyby v Česku najednou chyběla polovina vepřového a jeho cena raketově vzrostla.
Chléb za šedesát korun se v této souvislosti může jevit jako poměrně stravitelné sousto. Čeští spotřebitelé si kvůli velikášskému komplexu Vladimira Putina připlatí za plyn, pohonné hmoty a mnoho dalších potřeb. Mezi nimi bude i pečivo. Snaha bojovat proti zdražování dalším nacionálně ochranářským omezením covidem a válkou už tak dost nalomeného přeshraničního obchodu je však to nejhloupější z hloupých řešení.
