Legenda o Frývaldovské stávce

Když psal Julius Fučík reportáž o Frývaldovské stávce, zjevoval svým čtenářům pravdu. Jasnou, revolučně strohou a nezpochybnitelnou. Tvrdil, že ji nepíše pro kapitalisty, ale pro dělníky, a připouštěl, že „je objektivní jen pro toho, kdo chápe, že objektivnost je třídní“.

Svým založením je to ale spíš pohádka než reportáž, protože v ní neexistuje nic jiného než dobro a zlo. Nelítostní četníci tak podle Fučíka stáli onoho 25. listopadu 1931 na křižovatce v Dolní Lipové „pozorně jako myslivec na čekané“, kdežto mírumilovní dělníci se blížili, „můžeme říci, důvěřivě, neboť žádná výstraha, žádná výzva k rozchodu jim dána nebyla“. Dále tvrdil, že „jediná zbraň, jíž demonstranti proti četníkům použili, byly protestní výkřiky“ a pak „náhle zazněla řada výstřelů“. Četníci prý navíc nestříleli do nohou ani nad hlavy, „nýbrž přímo mířeno do středu těla“. Výsledkem bylo osm mrtvých, přičemž nejmladší – prý náhodnou – obětí byla čtrnáctiletá Anna Luxová, která měla jít ve Fučíkových představách do nemocnice „za nemocnou matkou“.

Ve své době to byl jeden z mnoha popisů této tragédie, ovšem po únoru 1948 se stala Fučíkova reportáž kánonem, událost dostala jméno Frývaldovská stávka (podle okresního města, které se dnes jmenuje Jeseník) a celé se to balilo do často opakovaného nesmyslu o tom, jak Masaryk nechal za první republiky střílet do dělníků. Pravda je samozřejmě mnohem složitější. V Dolní Lipové (dnes Lipová-lázně) sice opravdu zemřelo osm dělníků a četníci bez diskuse zásah nezvládli, jenže zdaleka nebyli jedinými viníky. Dělníky před hlavně karabin přivedli Fučíkovi komunisté a četníkům šlo v okamžiku střelby o život: demonstranti totiž zdaleka nebyli vyzbrojeni jen „protestními výkřiky“, ale také klacky a kameny.