Jsme s Lasvitem teprve na deseti procentech toho, kde nás jednou vidím, říká po sedmnácti letech budování firmy její majitel. „Čeká nás ještě spousta příležitostí,“ věří Leon a Lucie Jakimičovi. Mluvíme spolu o rodině, byznysu, českém umu, nutnosti chválit se a umět se prodat. Také o „dream“ zakázkách, zárodcích wellness a medical byznysu. Chuti dát se dohromady s investorem. A posunout libereckou lásku a světlo zase o něco dál.

Jsme v Praze. V Holešovicích. Ve čtvrti, která se díky katastrofálním povodním v roce 2002 stala novou trendy čtvrtí. Z ruin se často rodí něco nového, něco lepšího. Ostatně, „co je bez chvění, není pevné“, jak jsem si kdysi přečetl u básníka Vladimíra Holana. Jsme těsně pod střechou. Na půdě. Interiér odhaluje krokve, vaznice, kleštiny – řemeslo a um stavby krovů chrání a nechává vyniknout skleněným instalacím od Lasvitu. Stojíme u police, kde jsou vystavené skleněné trofeje pro vítěze prestižního závodu Tour de France. Firma Lasvit Leona a Lucie Jakimičových je pravidelně připravuje. Může jich být klidně tisíc variant, zdůrazňuje Leon.

„Češi jsou mistři brusu, protože na rozdíl od Italů musejí pracovat jinak. Italské sklo má jinou kompozici, obsahuje víc sody, a dá se tak delší dobu tvarovat za tepla, než ztvrdne. České sklo je víc křišťálové, takže i třpytivější, ale má méně sody a za tepla ho lze tvarovat jen do určité míry. A potom se musí dekorovat za studena. To se dá dělat brusem nebo malbou. Jak v malbě, tak v brusu jsou Češi prostě nejlepší na světě – a vždycky byli. My to teď jen nějakým moderním způsobem interpretujeme a znovu dostáváme do povědomí světové veřejnosti, že Češi jsou mistři skla a designu.“

To bude zásadní téma rozhovoru. Um, ale taky to, jak jej dokázat prodat. Protože i mistr sklář musí jíst. A že je co prodávat! „Skláři jsou v dobrém slova smyslu v podstatě masochisti – dělají vedle pecí, kde je 1400 stupňů, vstávají v půl páté ráno, v půl šesté už jsou na sklárně. Nejenže je tam vedro a strašně se potí, ale taky musejí dávat pozor, aby jim sklo nekáplo na nohu. Když se vytáhne z pece, má pořád 800 stupňů! Pokud by se to stalo, žhavé sklo projede chodidlem jako ve filmu Vetřelec. Musíte být vážně hrozně šikovní.“

Celý rozhovor najdete v letním čísle magazínu Hrot, které vyšlo 26. června. Předplatit si ho můžete zde.