Jestliže byly doteď veřejné finance pod velkým tlakem na šetření a systémové reformy, které by vedly ke stabilizaci deficitů a jejich rychlému snižování, nyní se vzhledem ke konfliktu na Východě tlak ještě zvýšil. Především teď už opravdu nejde odkládat rozhodnutí související se stárnutím populace „na pak“.

Vedle neustále marně omílané reformy penzí zůstávala trochu nespravedlivě na ocet diskuse o zdravotnictví, která se smrskla na vymáhání stále vyšších plateb za státní pojištěnce.

Kubkova husa

Vyšší podíl seniorů v populaci je přitom pro financování zdravotní péče zásadní. Staří lidé jednoduše konzumují více péče než mladí a mezigenerační solidarita má své hranice. Navíc pokrok přináší nové medicínské technologie, léky, pomůcky zásadně vylepšující život nemocných. Ale také zásadně zdražující péči. A tak platí, že zdravotnický systém dokáže bezezbytku utratit prakticky jakkoli nepředstavitelnou sumu. A protože nemáme pro zdravotnictví jakoukoli sumu, je populární socialistická teze, že každý občan má mít stejný přístup k té nejlepší dostupné péči, čirou fantazmagorií, která ve skutečnosti nikdy nefungovala, nefunguje a fungovat nebude.

A není to dokonce zdaleka jen o penězích. Při covidu jsme viděli, jak odlišné výsledky mají při záchraně těžce nemocných na plicních ventilacích velká pracoviště ve fakultních nemocnicích a v okrajových okreskách, kde logicky chybějí větší zkušenosti. A o tom, že bohatší a vzdělanější lidé si umějí opatřit za peníze nadstandardní péči i v našem komunisticky rovnostářském zdravotnictví, asi nikdo nepochybuje. Jen ty peníze nekončí ve zdravotnickém systému, ale často nezdaněné v soukromých kapsách. Když tento systém předstírání sociální spravedlnosti chtěla nabourat Topolánkova vláda třicetikorunovými poplatky u lékaře a zavedením legálních nadstandardů, nejvíce křičela Kubkova Česká lékařská komora. Jako ta příslovečná potrefená husa.

Všechno lze zpackat

Oficiálně máme nejnižší participaci soukromých peněz ve zdravotnictví v celé Evropě. Jestliže se současná vláda rozhoupala k zavedení zdravotního připojištění, činí něco, co mělo fungovat už dávno, tak jak funguje v mnoha jiných civilizovaných zemích. Samozřejmě že bude strašně záležet na tom, jak bude pojištění nastaveno, protože i dobrý nápad jde realizovat s katastrofálním výsledkem. Všechno lze zpackat nebo kolem toho vyvolat takový společenský konflikt, jako se povedlo u nenáviděných Julínkových reforem, které socialistická opozice po svém vítězství ve volbách s pomocí lékařských odborářů z komory úplně zbytečně rozsápala.

Ale tvářit se, že je náš systém financování zdravotnictví v pořádku a peníze na něj ve státní kase najdeme vždycky, je už opravdu neudržitelné. A připojištění na nadstandardy musejí být jen prvním krůčkem na mnohem delší cestě.