Když budete chtít vidět, jak dopadají stavby, kdysi svého druhu tolik obdivované, zajeďte si na Strahov. Stadion z konce 20. let minulého století postavený pro Všesokolské slety byl svého času největší na světě, ale chátrá již desítky let, ač památkově chráněn. Tohle bývá osud „bílých slonů“, staveb postavených z prestižních důvodů, které po drtivou většinu času nenacházejí takové využití, aby zaplatily alespoň svou řádnou údržbu.
Na druhém konci Prahy stojí polyfunkční O2 arena, postavená pro domácí hokejový šampionát v roce 2004, v níž je naopak sportovních i kulturních akcí spousta.
Stačí si vyhledat dobové články, aby bylo jasné, že současnému vlastníkovi, který ji dokáže vytížit velkým množstvím akcí, může pěkně vynášet. Ale ani velmi solidní příjmy z provozu by zdaleka nestačily na to pokrýt všechny náklady, na které stavba tehdejší Sazka Arény kdysi vyšla.
Údajně měla stát nějaké dvě a půl miliardy korun, ale nakonec se vyšplhala na 7,2 miliardy. A k tomu ještě to nešťastné financování. Sazka v roce 2004, kdy byla stavba zkolaudována a sehrály se v ní zápasy hokejového mistrovství světa, vydala desetileté dluhopisy za 175 milionů eur (v tehdejším kurzu asi 5,6 miliardy korun) s kuponem 7,4 procenta.
Už o dva roky později bylo zřejmé, že je bude nutné refinancovat, tentokrát emisí za 215 milionů eur s patnáctiletou splatností a podstatně vyšším základním úročením devět procent. Ani prodloužení splatnosti nestačilo – Sazka závazky nestíhala splácet, původní věřitelé prodali svoje pohledávky Radovanu Vítkovi a bankrot Sazky a pád jejího dlouholetého šéfa Aleše Hušáka již nebyl daleko. Konkurzní správce Sazky v roce 2011 uznal dluhy za 15 miliard korun.
V konkurzu za celé impérium zaplatily firmy Karla Komárka a dnes již zesnulého Petra Kellnera 3,81 miliardy korun. V reorganizaci Bestsportu, kterou v roce 2012 předložila společnost PPF Healthcare, ovládli vysočanskou halu její věřitelé a majetek se přesunul do nově vytvořené společnosti Bestsport Arena. Nakonec se KKCG a PPF vypořádaly tak, že O2 arena připadla PPF, která se stala v listopadu 2013 vlastníkem.
Znalecký posudek poradenské firmy Ernst & Young vyčíslil pro účely reorganizace společnosti Bestsport, původně patřící – jako ostatně celá Sazka – sportovním svazům, hodnotu arény na 1,5 miliardy korun. Tedy desetinu toho, co představovaly plné náklady na její vznik včetně těch finančních.
Shrňme to: fanoušci mohou žehrat na „plzeň za sto deset“, kterou si je možné dát ve fanzónách, a ještě mnohem dražší vstupenky, ale podobné stavby se z provozu nezaplatí, ani v bohatých zemích. Velmi často se tak na jejich výstavbě nebo rozsáhlých modernizačních rekonstrukcích podílejí veřejné peníze, ať již z rozpočtů měst, nebo přímo či nepřímo od státu. Podle webu Huffington Post se tak stalo v případě 29 z 31 stadiónu NFL.
A mimochodem, právě budovaná Brno Arena ve druhém největším městě v Česku má podle realistických odhadů stát okolo šesti miliard. Odborníci navíc varují před dalším prodražováním. Hala má být slavnostně otevřena někdy v polovině roku 2026.
Jsou to účelně vynaložené prostředky? Velmi dobrá otázka, na kterou se samozřejmě daňoví poplatníci ptají. Argument pro finanční podporu takových projektů obvykle vychází z toho, že pořádání akcí v multifunkčních arénách nebo stadionech u špičkových klubů přiláká velké množství přespolních, často zahraničních návštěvníků, kteří utrácejí prostředky, které provozovatel samotného areálu nemůže inkasovat.
Typicky za hotely, obchody, restaurace, dopravní společnosti, nejrůznější na turisty zaměřená zařízení a služby. Existuje velké množství studií různé kvality a úrovně, které mají prokázat, že pořádání velkých sportovních a kulturních akcí se famózně „okotí“.
V případě využití již existujících zařízení bych tomu i věřil. Pozitivní ekonomický efekt by měl vyjít i v případě současného mistrovství světa v ledním hokeji – hotely jsou vyprodané v Praze i Ostravě. A že se tedy nebojí nasadit prémiové ceny! Jako ostatně každý, kdo má příležitost.
Jsou tací, co mají „zisky v nákladech“
Naopak v případě gigantických počinů vyžadujících ohromné přímé i vyvolané investiční náklady ten celkový kladný efekt neplatí ani náhodou. Kupříkladu olympiády jsou proslulé tím, že výrazně – a někdy i násobně – přešvihnou náklady, zatímco příjmy dovedou zklamat, nehledě na to, že návštěvníka stojí majlant.
Za posledních šedesát let byla podle americké Rady pro mezinárodní vztahy (CFR) doopravdy zisková jenom jedna olympiáda, ta letní z roku 1984 v Los Angeles, protože město bylo jediným uchazečem a Mezinárodní olympijský výbor tvrdě zmáčklo. S odřenýma ušima a malým ziskem možná prošly zimní hry v roce 2002 v Salt Lake City.
Tam, kde jde o to, se před světem předvést, na nějakém vyrovnaném účtu nesejde, Peking investoval do svých olympijských her 40 miliard dolarů, aby inkasoval 3,6 miliardy. Zimní olympiáda 2014 v ruském Soči vyšla na neskutečných 51 miliard dolarů, když původní rozpočet byl 10,3 miliardy dolarů. Ale v tomhle případě pravděpodobně vůbec nešlo o to, aby to bylo levné, protože se hrálo o „zisk v nákladech“.
