Jedna z nejlepších cest, jak se domoci sypání z veřejných rozpočtů, je vyvolat u veřejnosti pocit akutního ohrožení, a zatlačit tak na politiky, aby sáhli do společného měšce. Je to nešvar, který sice existoval již dříve, ale zesílil zejména za covidu a zanechal hlubokou stopu nejen v českých rozpočtech, ale i v mentalitě národa a nemalé části podnikatelů.

Odvykání bude hodně bolet, protože před Českem stojí masívní investiční vlna, kterou sice muže různě fázovat, ale nemůže se jí vyhnout, pokud nechce fatálně zaostat a ohrozit vlastní budoucnost. „NIMBYismus“ (z anglického Not In My Back Yard), u nás velmi zdomácnělé hnutí, které se brání jakýmkoli investičním projektům, včetně těch, které jsou ve veřejném zájmu, může tuto vlnu velmi výrazně prodražit. Ale dá se s tím ledacos dělat. 

Energiewende počesku 

Pojďme si to ukázat na příkladu úskalí, která nás čekají v elektroenergetice. Zcela reálná je možnost, že k odstavení uhelných elektráren zatížených relativně nejvyššími náklady na emisní povolenky, dojde v případě relativně nízkých tržních cen elektřiny dříve, než se původně předpokládalo (2030). Z jednoho prostého důvodu: prostě se jejich provoz nevyplatí.

Přestože na to zejména Pavel Tykač, vlastník energetické společnosti Sev.en a majitelé někdejší Sokolovské uhelné naléhali, v Česku nepřichází v úvahu možnost plateb za držení těchto zdrojů v záloze. To je sice model, který si vyjednalo Německo a Polsko, nikoli však Česko. V kuloárech lze zaslechnout zmínky o politické nechuti zlepšovat uhlobaronům cash-flow, na čemž se jistě mohla podepsat i skutečnost, že načasovat vypnutí na volební rok je forma docela tvrdého politického nátlaku. 

Takže bylo nutné hledat jiný režim, a to tak, že rychle. Úprava energetického zákona, která má reálnou naději na přijetí, by Energetickému regulačnímu úřadu (ERÚ) umožňovala uložit povinnost dodávek za kompenzaci, avšak pouze v případě, že by provozovatel přenosové soustavy, státem ovládaný ČEPS, seznal, že hrozí narušení dodávek elektřiny.

ČEPS modeloval různé scénáře, co by se v případě rychlého uzavření uhelných elektráren v Česku mohlo stát, přičemž ani v „superkritickém scénáři“ ohrožení bezpečnosti dodávek nehrozí. Co se může stát a zřejmě se stane, je to, že Česko se změní z netto vývozce elektřiny v netto dovozce. 

Větrníky nechceme, ale možná pomůže Čecholes 

Zda a jak dlouho jím budeme, závisí mimo na tom, jak rychle se podaří Česku znovu nastartovat nárůst kapacit obnovitelných zdrojů spolu s překlenovacím řešením v podobě plynových elektráren, protože výstavba jaderných bloků jde daleko za horizont tohoto desetiletí. A už jsme zase u NIMBY. 

V krizovém roce 2022 se vzepjala k pokusu o zrychlení povolovacích procesů i Evropská komise, která připravila Nařízeni Rady EU 2022/2577, kterým se stanoví rámec pro urychlení zavádění energie z obnovitelných zdrojů. Důležitý je princip vyvratitelné domněnky (tzv. rebuttable assumption), že u projektů v oblasti energie z obnovitelných zdrojů existuje převažující veřejný zájem a že tyto projekty slouží veřejnému zdraví a bezpečnosti pro účely příslušných právních předpisů Unie v oblasti životního prostředí, s výjimkou případů, kdy existují jasné důkazy o tom, že dané projekty mají významné nepříznivé účinky na životní prostředí, které nelze zmírnit nebo kompenzovat. Jinak řečeno, povolovat se má rychle, čehož se chopili překvapivě energicky v Německu, a s tradičním českým zpožděním přichází zrychlené povolování i k nám.

Akcelerujme, na jádro nespoléhejme 

K výstavbě větrných parků by měly přispět „akcelerační zóny“ se zjednodušeným povolováním. Zásadní změna by měla přijít v souvislosti s Dopravním a energetickým stavebním úřadem (DESÚ), nově pro tyto účely zřízeným s účinností od ledna tohoto roku. Spadá pod ministerstvo dopravy a působí jako prvostupňový stavební úřad pro vyhrazené strategické a rozsáhlejší liniové stavby.

Konkrétně se jedná například o stavby dálnic a drah, civilní letecké stavby, velké výrobny elektřiny s výkonem nad 100 MW, stavby v areálech jaderných zařízení, stavby přenosové a přepravní soustavy a podobně. Od samospráv DESÚ přebírá nová vyvlastňovací řízení pro vyhrazené stavby, od krajských hygienických stanic potom posuzování ochrany veřejného zdraví u nově zahajovaných vyhrazených staveb. Úřad přebírá také některá řízení k vyhrazeným stavbám zahájená v loňském roce a dokončí je podle starého stavebního zákona.

Kdo hledá, najde i kreativní řešení v podobě umístění větrníků mimo katastry obcí na pozemcích spravovaných Lesy ČR. Také v tomto případě přišla inspirace z Německa, kde se výstavba větrníků uchytila třeba v lesnatém Durynsku a Bavorsku již před lety. Na pozemcích Lesů by ve spolupráci s ČEZ měly vyrůst první parky na Vysočině. Pro státní podnik může jít o vítaný zdroj příjmů poté, co obrovské výměry lesa padly za oběť kůrovcové kalamitě, a stavbu větrníků na vzniklých holinách lze vhodně propojit s obnovou porostů. Uvidíme. 

Nevládka s inteligentním pohledem 

Pozoruhodnou analýzu nedávno publikovala neziskovka Fakta o klimatu, v níž zaujala především postojem k výstavbě jaderných elektráren, který je analyticky velmi vyvážený, nebojím se říct chytrý. V podstatě dospívá k závěru, že Česko pro dekarbonizaci potřebuje kromě masivního programu energetických úspor, investic do transevropských přenosových sítí a podpory obnovitelných zdrojů, především větrných elektráren, také dva jaderné bloky. Pokud se podaří alespoň trochu zvládnout jejich výstavbu a nepřešvihnout náklady a časové rámce, může být jádro součástí řešení, jak pro Česko zajistit elektřinu z domácích zdrojů za evropsky konkurenceschopné ceny.

Nejde jen o náklady samotné výstavby – rozhodující financování má poskytnout stát prostřednictvím návratné finanční výpomoci a také mechanismus garantující cenu prostřednictví vyrovnávacího mechanismu. ČEZ si také zajistil indemnitu (slib odškodnění) v případě budoucích zásahů státu, jež by ekonomiku provozu mohly ovlivnit. Notifikaci od Komise má však Česko jen pro první blok, upozorňuje studie, a je velkou otázkou, zda se podaří takhle stavět i další bloky.

Zmíněná analýza přináší velmi rozumný pohled na transformaci elektroenergetiky, který nedává všechna vejce do jednoho košíku, a doporučuje Česku jít rychle dopředu a nechat si přitom otevřená vrátka. Možná se malé modulární reaktory stanou významnou součástí nákladově přijatelného řešení, možná se obnovitelné zdroje v jiných částech Evropy s ideálními podmínkami v podobě větru a slunce tak rozvinou, že přes přenosové sítě ultravysokého napětí bude v zájmu konkurenceschopnosti lepší elektřinu raději dovážet. To bychom pak byli s velkou sázkou na čtyři jaderné bloky zatíženi neskutečnými finančními náklady bez efektu levné elektřiny.

Před dvaceti lety vypadal projekt Desertec přivádějící pouštní elektřinu ze Sahary ze solárně-termálních a fotovoltaických elektráren vysokovoltážním podmořským kabelem přes Gibraltar jako fantastický nápad. No, pořád to je jenom nápad, jakkoli třeba v Emirátech podobné projekty už dodávají levnou a nesubvencovanou elektřinu do sítě.  

Budoucnost neznáme, ale diverzifikace rizika je každopádně zcela na místě, stejně jako fakt, že šoupat nohama už nemůžeme a vyrazit musíme teď. Koneckonců, vláda si jednoho z dodavatelů na výstavbu jaderného bloku zanedlouho vybere.