Očekávaná opora evropské elektromobility, společnost Northvolt, která měla být jedním z klíčových dodavatelů baterií pro evropské elektromobily se hroutí. Firma, která měla být odpovědí na Teslu a čínské producenty, je na trhu jaksi mimo hru. A její osud je zároveň odpovědí na čerstvě diskutované recepty exguvernéra ECB Maria Draghiho na zaostávání evropské ekonomiky za světem. Ty spočívají mimo jiné v těsnější evropské spolupráci a zalití evropského průmyslu penězi na podporu zelených energií po vzoru USA a jejich obřích subvencí. Na to si má EU půjčovat řadu let společně až 800 miliard eur ročně.

Northvolt, založený dvěma exmanažery Tesly už v roce 2016, byl totiž prvním příjemcem velké unijní finanční injekce, která měla sloužit jako protiváha americkému programu lákajícímu investory k přesunu do USA. Firma získala i evropský soukromý kapitál, jehož potřebu Draghi, který kritizuje zaostalost kontinentálních finančních trhů a jejich spoléhání na banky, které často novým projektům moc nepřejí, také zdůrazňuje. Do firmy investoval své peníze kromě jiného Volkswagen a banky také otevřely dlaň i bez dalších státních záruk. Peněz na politicky populární a podporovaný projekt bylo jako šlupek.

Ale to bylo tak všechno. Stavět se měla jedna fabrika za druhou, ale místo toho automobilky vypovídají objednávky, protože Northvolt není dost konkurenceschopný, dodává pozdě a produkty nestačí na čínskou konkurenci ani technologickou úrovní. 

Náklady jsou vysoké, což moc nepřekvapí, když jejich velmi podstatnou složkou jsou energie, a chybí kvalifikovaní lidé do vývoje. Všichni ti talentovaní startupisté prodávají své firmy do Silicon Valley. A lze dost pochybovat, že na tom nová evropská komisařka pro startupy něco změní. Takhle holt funguje ten evropský sociální stát s vysokým přerozdělováním, jenž je podle Draghiho cennou hodnotou, kterou musíme zachovat pro budoucnost. 

Ceny energií jsou už dost obehranou písničkou. Jestliže chci postavit energetiku a průmysl na zelených technologiích, jejichž výroba je značně energeticky náročná, nemohu její produkci systematicky a dramaticky zdražovat státními zásahy. Větrnou elektrárnu nepostavíte bez obrovského množství cementu a oceli, podobně je to se soláry a baterie do elektromobilů nejsou výjimkou. Ani nejhloupější referent Státní plánovací komise z Československa v době perestrojky by něco takového, jako jsou nesmírně drahé povolenky, určitě při zadání rozvíjet zelené technologie nevymyslel. 

Jistě, povolenky mají i Číňané či Američané v Kalifornii. Jejich cena je však zlomkem té evropské, funguje tam ekonomická motivace stavět nové zdroje, včetně těch emisních, a tudíž jsou tam elektřina i plyn násobně levnější. Dekarbonizace je tam pojímána jako proces nasazování nových levných technologií a nikoli jako cenově prohibitivní snižování spotřeby a alokace takto získaných zdrojů podle politických kritérií. 

Znásobení takto přidělovaných zdrojů nejen, že nepřinese vyšší konkurenceschopnost, inovace a úspěch na světových trzích, ale již tak značně zadlužené evropské země (o vlasti Itala Draghiho by se v tomto směru dalo dlouho vyprávět), ještě postrčí do hlubších problémů a zatíží je do budoucna daněmi, s jejichž celkovou výší v podobě daňové kvóty jen těžko můžeme konkurovat světovým ekonomickým centrům. Nejen USA.