Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj dal premiérovi Petru Fialovi na pravidelném sněmu konaném při brněnském veletrhu pořádnou nakládačku za škrty dotací, které firmy letos dostávaly formou odpouštění poplatků za obnovitelné zdroje a za distribuci.

Na jednu stranu lze podnikatelský svaz docela dobře chápat, protože na nákladech za energie se láme konkurenceschopnost velké většiny domácího průmyslu a my na tom v mezinárodním srovnání nejsme dvakrát dobře. A třeba v – pro nás klíčovém – Německu jsou firmy odedávna osvobozeny od poplatků za zelenou energetiku a náklady na její podporu táhnou domácnosti. Jenže tamní domácnosti jsou řádově bohatší a samy si volily zelené politiky.

Lepší to nebude

U nás je třeba průmyslníkům vzkázat, že lepší to nebude a na energetické náklady tranzice k bezemisní ekonomice budou muset přispívat nemalým dílem. Soláry a větrníky prostě vyvolávají nejen potřebu vysokých provozních dotací, ale i nutné investice do sítí či kapacitní podpory. Každý z podnikatelů si to umí spočítat. I to, že to dopadne na jeho byznys.

Kde ale byli jindy aktivní průmysloví lobbisté, když se v EU nyní již poněkolikáté zvyšoval cíl podílu výroby z oněch obnovitelných zdrojů už na 42,5 procenta v roce 2030, což samozřejmě znamená, že nepřímé náklady na distribuci a podporu těchto zdrojů ještě porostou a musí to někdo zaplatit? A ten někdo nemohou být výhradně domácnosti, protože jejich náklady na energie jsou již nyní opravdu na hranici snesitelnosti a dalšími platbami je už zatěžovat nelze.

Plkání o udržitelnosti

Místo předvídání a vysvětlování toho, co je a co už není únosné, a lobbování za racionální řešení klimatické politiky jsme ze strany průmyslníků byli jen svědky plkání o udržitelnosti a „příležitostech“, jež nám ten Green Deal přináší.

A k tomu ještě závodů v zavádění ESG standardů, které má rovněž své dopady na náklady a konkurenceschopnost firem. I nyní je mezi čerstvými požadavky na vládu rozšiřování již nedostatečné kapacity sítí pro připojení solárů. Samozřejmě včetně těch patřících průmyslovým podnikům. A vláda by se měla s účtem za tyto investice obracet na někoho jiného?

Nicméně přes všechnu kritiku je evidentní, že vláda, která se tolik chlubí svou schopností tlačit v Evropské unii naše zájmy, neudělala ohledně rovných a tržních podmínek v dotování cen energií pro podniky prakticky nic, a Němci i jiní si tak v tomto směru počínají velmi samostatně a bez ohledu na nějaká férová pravidla. I nyní se v Berlíně vede diskuse o dalším mohutném dotování cen energií pro firmy.

A my, kteří na to nemáme, se můžeme jenom dívat a čekat, až nás to semele.