Zatímco se středobodem našeho politického života stal celkem skromný úsporný rozpočtový balíček, dějí se kolem věci, které jeho význam výrazně přesahují. Třeba v Německu tamní úplně zelený ministr průmyslu Robert Habeck usilovně připravuje systém dotací cen energií pro průmyslové podniky, protože mu došlo, že německý průmysl se chystá zemi s nejvyššími cenami energie na světě udělat pápá a někde už s tím začal. Nějaké balíčky na podporu zelené produkce a uhlíková cla na dovoz na tom nic nemění. Nás by to mělo zajímat, protože naše ceny energií jsou zhruba stejné.

Habeckovým cílem je zajistit, aby firmy mohly napřímo využívat elektřinu z provozně levných větrných parků na severním pobřeží a v moři. To však bude chvíli trvat, a tak je třeba zavádět dotace bratru za třicet miliard eur. Na naše necelých tři čtvrtě bilionu korun. Za ty obrovské peníze by ve výsledku byly německé firmy do velké míry odstíněny od astronomických nákladů na stabilizaci a provoz velmi drahé energetické sítě.

Tennetem to nekončí

Jenže ty náklady pochopitelně nikam nezmizí. Jen společnost Tennet, provozující přenosovou soustavu v Nizozemsku a ve velké části Německa, musí během příštích deseti let investovat do sítí 110 miliard eur. Z toho šedesát procent v Německu. A Tennetem to nekončí.

Přidejte těch dalších zcela nezbytných dvacet paroplynových elektráren, které budou své investiční náklady splácet z občasné produkce, když nebude foukat. To všechno bude pochopitelně muset zaplatit spotřebitel v cenách. Když ne podniky, tak domácnosti. Německá vláda nyní vyjednává, že by přenosovou firmu převzala a ulehčila si politickou situaci v budoucnu, kdy dojde k vyrovnávání účtů.

Je to tak trochu vynalézání perpetua mobile. Musíme zachovat průmysl, aby si německý lid mohl vydělat a zaplatit drahou elektřinu, a ještě splácet dluhy, které při naší zelené revoluci naděláme tisícem různých dotací. Opravdu si pan Habeck myslí, že to tak může fungovat?

Mimochodem, náš ČEPS odhaduje náklady na investice do přenosové sítě nezbytné pro zelenou tranzici na 400 miliard korun. Ty taky nenadělí Ježíšek. České firmy si pak o německých dotacích mohou nechat leda zdát a jejich majitelé se jít podívat, kde je hlavní vypínač ve fabrice, aby – až půjdou definitivně domů – mohli zhasnout.

Naděje umírá poslední

Drastické dopady celého Green Dealu na životní náklady evropského obyvatelstva jsou měsíc po měsíci, jak jsou zveřejňována další konkrétní opatření balíčku Fit for 55, stále zřetelnější a vyvolávají neklid už i u některých klíčových politiků. A naivním podnikatelům dosud si libujícím v zelené dotační politice začíná docházet, že to nebude tak růžové.

Před pár dny Emmanuel Macron na shromáždění průmyslníků prohlásil, že by si Evropa se svými zelenými regulacemi měla dát pauzu. Vyvolal tím paniku, protože se tři roky od schválení celé Zelené dohody pro Evropu zatím jen přitvrzovalo. A hodně, a dokonce v úplně absurdní reakci na katastrofální dopady ukrajinské války na evropský trh s energiemi. Přestávka je vnímána jako hrozba, že by se vše ještě na té cestě ke světlým zítřkům mohlo zhatit. Tak si řekněme, že naděje umírá poslední. I když je už jen maličká.