Představte si, že máte firmu, která do ekonomicky propojené skupiny rozpůjčovala údajně sedm miliard korun, a přitom neplatí svému největšímu věřiteli s dvoumiliardovou pohledávkou. Pokud by ona skupina byla zdravá, nebyl by problém peníze vrátit a dluh zaplatit.
Jenže my hovoříme o někdejší Nové huti, přejmenované na ArcelorMittal a nakonec na Liberty Ostrava, a.s. Posledně jmenovaná požádala těsně před loňskými vánočními svátky o moratorium. Nikoli podle insolvenčního zákona, ale podle nového – teprve loni přijatého – zákona o preventivní restrukturalizaci, takže ji moratorium mimo jiné tři měsíce chrání před prohlášením úpadku. A to je dost podstatný rozdíl.
V rámci řečeného moratoria se Liberty chtěla dohodnout s oním největším věřitelem, což by otevíralo cestu k restrukturalizaci a obnovení provozu.
Tento čtvrtek to totiž budou už dva měsíce, co Liberty stojí, protože nemá přístup k energiím ani k technickým plynům a dluží i jiným subjektům. Skoro všichni zaměstnanci jsou celou tu dobu doma – sice s plným platem, ale s velmi nejasnou perspektivou. Tento čtvrtek budou chtít na demonstraci vědět, co s nimi bude, a nepřekvapivě požádají vládu o intervenci. Ta ovšem v podstatě nemá na Liberty, jejího vlastníka GFG Alliance, potažmo na konečného majitele – britského podnikatele Sandžíva Guptu – žádné páky.
Kdo je má, je soud. Ten na 28.února nařídil jednání, aby se ukázalo, zda Liberty není v platební neschopnosti. Pakliže ano, čeká firmu insolvence. A pan Gupta může přijít o kontrolu, potenciálně o celou Liberty Ostrava. Ale nepředbíhejme.
Smutné konce mazaného nápadu
Oním největším věřitelem a dodavatelem kritických vstupů, bez nichž (skoro) nic v Liberty nejede, je společnost Tameh Czech, která nepřerušila dodávky pro nic za nic, ale proto, že za ně dostávala zaplaceno pozdě. Liberty vůbec měla dlouhodobé problémy s placením i vůči jiným partnerům, ti však nenechali nikdy dojít situaci tak daleko a vynutili si platbu pod hrozbou zastavení dodávek. Tak například „šrotaři“ vyžadovali peníze předem a mnozí jiní si platby velice hlídali.
Jenomže Tameh v postavení dodavatelů šrotu nebo dopravců nebyl – je s Liberty spojen pupeční šňůrou. Jde o vztah, kdy jeden bez druhého nemůže přežít. Řeknete si, kdo se zdravým rozumem mohl takový vztah vymyslet? Jenže pozor, zmíněný vztah vznikl zcela plánovitě jako produkt zdravé a velmi bystré mysli – za účelem vydělání peněz.
Je to jako z učebnice venture kapitálu: když se připravuje „exit“ konglomerátu, tedy rozprodej za co nejvyšší cenu, vše se vyčlení do samostatných subjektů, a hledá se investor pro každou jednotku zvlášť. Provázat subjekty navzájem smlouvami s vysokými plněními, to už tak čistá učebnice není, ale dělá se to taky. Na Ostravsku proběhla svého času úplně stejně parcelace OKD v režii NWR – společnosti, která vydělala peníze Zdeňku Bakalovi.
Tameh není nic jiného než bývalá podniková energetika Nové huti, která byla za předchozího majitele Lakšmího Mittala vyčleněna do dceřiné společnosti (další podrobnosti lze nalézt třeba ve výročních zprávách Tamehu). A z této dcery se stala papírově bohatá nevěsta díky desetileté smlouvě (v hodnotě devět miliard korun) na dodávky pro huť; samozřejmě za ceny, v nichž se skrývala velmi pěkná marže.
Pro dceru pak našel Mittal v roce 2014 hodného ženicha alias strategického partnera – polský energetický holding Tauron Energia Polska S.A. Tak vznikla společnost Tameh Czech, společný podnik ArcelorMittalu a Tauronu.
Hutě našly nového majitele v roce 2019 a patří dnes do Liberty Steel Group, součásti GFG Alliance britského podnikatele Sandžíva Gupty. Celé Guptovo impérium již řadu let trápí finanční problémy a jeho vládce lepí díry šíbováním peněz sem a tam.
Liberty se s Tamehem nejdřív dostala do sporu kvůli závazkům plynoucím z řečené dlouhodobé smlouvy, pak přestala platit, údajně už půl roku před zastavením dodávek. Kvůli tomu, aby předešla riziku podání insolvenčního návrhu rozzlobenými věřiteli, hledala Liberty ochranu před věřiteli prostřednictvím moratoria vyhlášeného podle nového zákona.
Jeho smyslem je umožnit podniku ve finančních potížích, aby nadále fungoval pod stejnou firmou, pokud se ovšem dohodne s věřiteli na restrukturalizačním plánu, aniž by bylo nutné podstoupit nákladné a velmi komplikované insolvenční řízení. Po dobu moratoria je firma chráněna před věřiteli, nejde na ni prohlásit konkurz, ani vést exekuční řízení. Podmínkou ovšem je, že dlužník není v platební neschopnosti. A o to tady momentálně jde.
Je Liberty platebně schopná či neschopná?
Firmy bez peněz končí v insolvenci, přičemž v drtivé většině případů je důvodem úpadku platební neschopnost, nikoli předlužení, což je důkazně poněkud náročnější záležitost. Představenstvo firmy, která není delší dobu schopná splácet své závazky, je dokonce – podle zákona a pod hrozbou tvrdých trestů – povinno podat návrh samo.
Tak proč takto nepostupovalo vedení Liberty, když dodavatelům prokazatelně dlužila ke konci 2023 celkem 4,4 miliardy korun, z toho víc jako 1,8 miliardy déle jak 90 dnů po splatnosti?
Vedení firmy tvrdí, že není v platební neschopnosti a dokládá to posudkem, podle nějž Liberty údajně může dostat „na požádání“ od spřízněných firem tři miliardy korun. Kupodivu ale firma (nehledě na tyto likvidní peníze na zavolanou) dosud ony přezrálé dluhy nezaplatila.
K přesvědčení Tamehu, že Liberty je v úpadku z důvodu platební neschopnosti, a tudíž nemůže požívat výhod moratoria, se připojila těžká váha: soudem instalovaný restrukturalizační správce Liberty, na insolvence specializovaná advokátní kancelář Žižlavský.
Pravda je taková, že žádná dohoda s Tamehem po dvou měsících od vyhlášení moratoria na stole není, výroba v téměř všech provozech stojí a tři čtvrtiny zaměstnanců jsou doma „na překážce“, byť s plným platem.
Soud nařídil po obdržení zprávy od restrukturalizačního správce na 28.února neveřejné jednání. Na rozdíl od insolvenčního řízení, kde jsou dokumenty uveřejňovány v Insolvenčním rejstříku, dosud žádný Restrukturalizační rejstřík nefunguje, a informace včetně zpráv restrukturalizačního správce nejsou veřejně dostupné. Data nám tedy chybí, můžeme se však aspoň pokusit budoucí vývoj odhadnout.
Zbývá tak týden, pan Gupta by měl spěchat
Z ekonomického hlediska představuje platební neschopnost stav, kdy zisk a z něho plynoucí cash flow dlužníka negeneruje dostatečnou hotovost na pokrytí jeho splatných závazků. Dlužník a jeho poradce bude muset soudu doložit, že při zpracování „výhledu likvidity“ do budoucna dbal na dodržení zásady, že „co není jednoznačně doloženo, to nebude zahrnuto“.
Jinak ony zmíněné miliardové pohledávky ve skupině nejsou ve skutečnosti „na zavolanou“, ale spíše obtížně dobytné.
Liberty má zhruba týden na to, aby ze skupiny nějaké peníze získala, a projevila tím schopnost a ochotu splácet, ideálně předložila dohodu s Tamehem. Není divu, že pan Gupta po dlouhé době přiletěl do Česka privátním jetem. Hrozí mu totiž ztráta kontroly nad hutěmi nejen v Česku, ale přes případného insolvenčního správce vymáhajícího pohledávky od firem ve skupině i potenciální insolvence ve všech podnicích skupiny, které dluží Liberty Ostrava peníze.
Již 28. února může soud moratorium zrušit, jak navrhuje restrukturalizační správce Žižlavský. Liberty by se tím rázem ocitla v situaci, jíž se chtěla v prosinci vyhnout: začnou se na ní sypat insolvenční návrhy od držitelů splatných, ale delší dobu nezaplacených pohledávek.
Alternativně může Liberty podat insolvenční návrh sama na sebe a připojit k tomu návrh na řešení úpadku formou reorganizace (předpokládám, že představenstvo nepožádá o to, aby soud hodil Liberty rovnou do konkurzu.) Jak se k tomu věřitelé na schůzi o způsobu řešení úpadku postaví a zda dají přednost reorganizaci před konkurzem, je dobrá otázka. Momentálně na ni neexistuje odpověď.
V mezidobí bude muset Liberty sehnat peníze na provoz, které sice požívají zvláštní ochrany (superseniority), ale v Česku specializovaný trh nabízející tento typ financování na rozdíl třeba od Spojených států neexistuje. Další peníze bude stát znovunastartování Tamehu.
Množství potřebných „čerstvých peněz“ se pohybuje v řádu miliard, které fakticky může dodat jen strategický investor, který koupí obě firmy najednou (předtím jim může půjčit se souhlasem správců, soudu i věřitelů). To je to jediné, v co mohou tisíce zaměstnanců doufat.
Vláda má velmi limitovaný prostor, jak do toho všeho zasáhnout – i kdyby chtěla. Veřejná podpora ocelářskému průmyslu je totiž pod pečlivým dohledem Evropské komise.
