Komentář: Kdy je lepší banky zachraňovat a kdy nechat padnout?
Z výchovných důvodů může pár slabých kusů odpadnout. Musíte ale poznat, když už toho bylo dost
hlavní analytik
Nejuctívanější bankéř současné Ameriky, Jamie Dimon z JPMorgan Chase, zorganizoval akci „velkých kluků“ na záchranu First Republic Bank. U zvídavě analytických typů, kterým standardní vysvětlení nepřijde dostatečné, to vyvolalo otázky, proč to dělají a co tím sledují.
Dimon postupuje ve šlépějích svého předchůdce, který dal bance jméno, Johna Pierponta Morgana mladšího, s přehledem nejvlivnějšího finančníka své doby. Ten udělal obsahově úplně totéž, ovšem 116 let před Dimonem, když spolu s dalšími tehdejšími vládci Wall Street financoval záchranný kruh pro menší konkurenty v potížích, místo aby si zatančil na jejich hrobě. Morgan si jednoduše uvědomil, že by chamtivost v nesprávnou chvíli a na nesprávném místě – ač jinak v tom dravém období velmi rozšířená – uškodila všem, včetně jeho samého.
Součást genomu
Žádná komerční banka nemá tolik kapitálu, aby v případě paniky byla schopna vyplatit veškeré své vkladatele hned. To je součást jejich genetické výbavy a není to vada: banky jsou od toho, aby většinou krátkodobé úložky přetvářely do úvěrů s mnohem delší splatností.
Na tom není absolutně nic špatného, naopak: ekonomika se nemůže rozvíjet bez provozního úvěru a bez investic a ty mají dlouhou návratnost. Chcete „úzké bankovnictví“, v němž by banky přijímající depozita mohly používat peníze jen na pořízení vysoce likvidních, krátkodobých aktiv, aby byly schopny kdykoli uspokojit vkladatele, a soustředily by se na platební styk?
To můžete navrhovat teprve tehdy, když víte, kde vzít dlouhodobý rozvojový kapitál. Na kapitálovém trhu? Zemí s opravdu hlubokými trhy akcií a dluhopisů je na této planetě slabý půltucet a ani ty se bez dlouhodobých bankovních půjček neobejdou. A hlásat něco takového v českých poměrech je už úplně mimo realitu.
Poskytnout bankám likviditu proti zástavě cenných papírů za jejich aktuální tržní hodnotu, aby byly schopny vyplácet zvýšené požadavky na hotovost, je ze strany centrálních bank „správná výrobní praxe“.
Neobvyklé a nové je půjčovat peníze oproti zástavě vládních dluhopisů v jejich nominální hodnotě, která je vyšší než aktuální tržní: v tom je skrytá (dočasná) subvence, kterou poskytuje Fed trubcům stejného formátu jako Silicon Valley Bank, kteří zapomněli, že i tržní cena papírů vydaných dobrým dlužníkem se mění v závislosti na vývoji úrokových sazeb.
Kdy spustit zavlažování
Z výchovných důvodů je naprosto správné, ba přímo nezbytné nechat několik kusů padnout jako exemplární případ, jinak by morální hazard přerostl únosné meze. Přesně v souladu s čínským příslovím je tedy nutné „zabít slepici pro výstrahu opicím“. Ale v nějakém momentu je v zájmu ochrany finanční stability zapotřebí s pedagogikou přestat a systém zavlažovat likviditou.
Stejně tak to platí o swapových linkách mezi centrálními bankami, které si vzájemně vypomáhají dodávkou světové rezervní měny, dolaru, z níž teď může čerpat Švýcarská národní banka. Protože komu by to pomohlo, kdyby se švýcarský frank dostal pod tlak, až by vystrašení klienti nejen vybírali vklady, ale ještě otáčeli hotovost do dolaru?
Vědět, kdy už toho bylo dost, vyhýbat se extrémům, holdovat uměřenosti, to je ve všech oborech velké umění, při organizaci záchranných akcí ve finančním sektoru zejména.