Po vypuknutí pandemie, války na Ukrajině a s tím souvisejícími ekonomickými šoky se nejen v Česku, ale v podstatě ve všech západních zemích stalo normou dožadovat se záchranných intervencí státu. Vlády za cenu ohromného zadlužení masivně zvedly objem podpor nejen obyvatelstvu, ale i podnikové sféře. Zadlužily se přitom, až zraky přecházejí. Začasté proto, že v akutní fázi krize nedovedly odolat tlaku a „rozdávaly“ plošně, aniž by se rozlišovalo, kdo je skutečně potřebný.

Nezpochybňuji, že krizové momenty byly vážné, ale zrovna tak bych rád připomněl, že existovala alternativa k rozdávání, na kterou jsem často upozorňoval. A sice taková, že pomoc má být v krizové situaci jistěže poskytnuta, od toho také stát máme, avšak pod podmínkou, že bude návratná a s úrokem. „Cash for tax surcharge“ znamená, že každý podnik, který si v krizi veřejný peníz „cucne“, ho pak bude odvádět i s úrokem formou přirážky k dani z příjmů, dokud dluh neumoří. Navíc, než se tak stane, nebude moci vyplácet dividendy ani jiné plnění společníkům, aby věděl, že pomoc je výjimečná a z hlediska uspokojování přednostní. Přísné, ale spravedlivé. 

Byl by to účinný filtr, protože kdo by natahoval ruku, když by musel poskytnuté finance vracet, aniž by je skutečně potřeboval, že ano? No, žijeme s důsledky toho, že jsme to udělali jinak. Nárokovost bez ochoty vracet nás pěkně zkazila. 

Mnohem lepší, než přiznáváme 

Nastal tedy čas se podívat na to, zda příjemci pomoc potřebovali, jak se jim daří, jak zkoušeli přenášet náklady na odběratele, a kdo dopadl i přes to všechno špatně. 

Hrabat se ve statistikách není záliba pro každého, ale je to užitečné. Například zjistit, jak se v jednotlivých oborech vyvíjely od začátku pandemie firemní vklady a špatné úvěry. Budiž přitom řečeno, že firma, která sedí na penězích a hromadí hotovost, asi nepotřebuje státní pomoc (pokud již ponecháme stranou, zda byznys by neměl být spíše o tom, že se peníze točí a vytvářejí nové hodnoty). 

Jelikož máme za sebou nedávné opakované protesty zemědělců, pojďme se jako první podívat na ně. Úložky zemědělských, lesnických a rybářských podniků v Česku od vypuknutí pandemie stouply o skoro 55 procent na 64 miliard korun. I ve srovnání s inflací za tu dobu to není špatné. Velmi tučný rok 2022 sice zopakovat nejde, ale dramatické zhoršení situace by se promítlo do prudkého nárůstu špatných dluhů. Ty sice stouply od začátku pandemie na trojnásobek, ale v poměru ke vkladům jsou to čtyři procenta. Můžete jezdit traktory sem a tam, ale bankovní statistika říká, že „en gros“ se zemědělství těší pořád slušnému zdraví.

Druhé, co každého napadne, je zpracovatelský průmysl, vystavený brutální mezinárodní konkurenci. No, zde vklady meziměsíčně, meziročně i post-pandemicky narostly, podíl špatných dluhů ke vkladům je 5,81 procenta. Kdyby to bylo třikrát tolik, bylo by to na pováženou, ale tohle opravdu není žádná tíseň. 

Miroslav Zámečník

Tak kdo si ještě hodně stěžuje? Hotely, ubytování a hospody mají přes 23 miliard cash a podíl špatných úvěrů k hotovosti 6,58 procenta. Houby zle, přátelé.

Stavební krize? Tak určitě. Na vkladech měli stavebníci přes 132 miliard korun ke konci února, meziročně o 10 procent v plusu, a podíl špatných dluhů ke vkladům 2,33 procenta. 

Logistika, skladování a doprava? Meziročně na vkladech o skoro pětinu v plusu, podíl špatných ke vkladům 3,29 procenta. 

Utility ani těžba si také nemají na co stěžovat, poměry hotovosti ke špatným dluhům jsou vynikající, lepší než v jiných o oborech. 

Miroslav Zámečník

Strach z regulatorního neznáma 

Jinak řečeno, uvnitř oborů může být vývoj nerovnoměrný, ale na úrovni součtu to ale ani náhodou nemůžete označit jako něco, co vážně zatěžuje českou ekonomiku. Troufám si tvrdit, že hlavní faktor, který český byznys tíží, je strach z regulatorního neznáma. 

Strach ochromuje, snižuje apetit na riziko a oslabuje chuť pouštět se do nových věcí. 

Je houby zle, ale bojíme se budoucnosti 

Tohle je základní vzkaz, který by se měl tesat do kamene. A troufám si říct, že nejen v Česku, ale i v celé Evropě je tenhle strach domácího původu. Mnohem více, než jsme ochotni si přiznat. Naložili jsme si více, než jsme schopni zvládnou. Navíc strašlivým regulatorně-příkazově-pokutovacím-dotačním způsobem, který až tragicky nefunguje. 

Začíná nám to docházet, což je dobře. Zbytek světa nejen že není inspirován, ale řekl bych, že nemalá část rozvíjejících se zemí námi pohrdá. Těší je představa, že si zatančí na našem hrobě. Ale jsme schopni to změnit. Ne že ne.