OSDG / Shutterstock.com
Proč Česko nedokáže proměňovat investice v ekonomický růst
Je to velká záhada: Česko je papírově plné investic, ale mezi tygry se rozhodně počítat nemůže. Kde je zakopán pes?
hlavní analytik
Valtr Komárek, dej mu pánbůh věčnou slávu, dovedl potěšit davy, když na přelomu listopadu a prosince 1989 z balkonů sametové revoluce hlásal, že Češi a Slováci doženou Rakousko za deset let. Snad ještě více se líbila představa, že tehdejší etalon silné měny západoněmecká marka bude za tři koruny, nikoli za 18.
Česko nepochybně zbohatlo, průměrná mzda není tak daleko od dvou tisíc eur, ale ani po 35 letech jsme Rakousko nedohnali. Jelikož západoněmecká marka konvertovala do eura v poměru 1,95583:1, tak k té druhé vysněné metě máme při 25 korunách za euro také velmi daleko (to by muselo být euro za 6 Kč!).
Česká ambice dosáhnout srovnatelné životní úrovně s Rakouskem přitom byla pochopitelná, koneckonců platilo to od vzniku Československa až do konce 40. let. Po přijetí Marshallova plánu (Rakousko z něj čerpalo velmi intenzivně po roce 1947, jako jediná země pod ruskou okupační správou) a odchodu sovětských vojsk z Vídně v polovině 50. let se začal náskok před Prahou velice rychle navyšovat. A v roce 1989 bylo Československo ve srovnání s Rakouskem velmi chudým příbuzným.
Tak by nás už asi nikdo nazývat neměl, ale Česku se za posledních 35 let zjevně nepodařilo to, co kdysi chudičkému Irsku. To nejenže dohnalo, ale v roce 2001 předehnalo Velkou Británii – a od té doby je jednou z „papírově“ nejbohatších zemí na této planetě.
I podle lichotivějšího přepočtu na paritu kupní síly, zohledňující rozdíly v domácí cenové hladině, letos podle projekcí MMF dosáhne český HDP na obyvatele 50 475 dolarů, v Rakousku 69 416 dolarů. Když ponecháme paritu paritou a zůstaneme u běžných cen a průměrných kurzů, náskok Rakouska se zvětší na skoro 30 tisíc dolarů („našich“ 29 801 USD oproti 59 225 USD v Rakousku). Navíc nominální HDP na obyvatele propočtený tržním kurzem koruny k dolaru prudce sráží Česko směrem dolů v mezinárodních žebříčcích. Bohatí jsme, jen když zůstaneme doma nebo vyjedeme do zemí s nižšími cenami i nominálním HDP. Odtud příjemný pocit turistů právě při placení útrat v Polsku, Bulharsku nebo Turecku a nově i ve stále populárnější Albánii.
Možná jsme si vybrali chybnou laťku: kdysi všemi obdivované Japonsko, technologická mocnost, země walkmanů Sony a kdejakých jiných elektronických vymožeností, se za posledních třicet let propadlo tak, že jej Česko v podstatě dohnalo už dnes. Někdejší japonské kolonie jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea jsou již o míle napřed.
Miroslav Zámečník
Kdo chce bohatnout, a nemá „pod zadkem“ ohromná naleziště cenných surovin, z nichž může odčerpávat rentu, musí investovat jak do hmotných, tak nehmotných aktiv a do vzdělání pracovní síly, aby s nimi byla schopna zacházet.
Pokud jde o úroveň vzdělání, dovolím si citovat rektora VUT v Brně Ladislava Janíčka, který letos uvedl, že „za posledních 15 let se v ČR snížil počet absolventů technických a přírodovědných oborů vysokých škol o více než 40 %... po prvních ročnících v těchto oborech končí mezi 35–40 % přijatých studentů... významně se snížila kvalita připravenosti absolventů středních škol z matematiky, fyziky, chemie a obecně exaktních disciplín“.
Na to, že jsme jedna z nejprůmyslovějších zemí vůbec, se Česku pozoruhodně vymkla péče o dorost: kvalita a počet absolventů, kteří by měli zajišťovat efektivní využití investovaného kapitálu, být nositeli budoucí produktivity, výzkumu, vývoje, upadají.
Zasahuje to i mladší ročníky. Mezinárodní výsledky srovnávacích testů PISA ukazují, že kdysi velmi solidní umístění českých patnáctiletých žáků a studentů v matematických znalostech a dovednostech postupně klesá, ale prozatím zůstává nad průměrem OECD i zemí jako Německo, Francie nebo USA. S velkým náskokem vedou východoasijské země, dobře se umístilo i Estonsko a Švýcarsko.
Málo se to ví, ale Česko se již celá desetiletí řadí mezi premianty, co se týče míry investic. Podle statistik Světové banky mělo Česko loni druhou nejvyšší míru hrubé tvorby fixního kapitálu mezi zeměmi sdruženými v „klubu bohatých“, jak se přezdívá OECD, hned po Jižní Koreji. Typický rozdíl mezi podílem investic k HDP v Česku a „sedmadvacítkou“ je kolem pěti procentních bodů, oproti Německu býval v 90. letech a první dekádě 21. století ještě vyšší.
Miroslav Zámečník
Můžete si říct, že Německo má zainvestováno, což sice není tak úplně pravda, ale klidně si dejme jiný benchmark: v Česku se investuje daleko větší část HDP než v Polsku, zcela běžně o deset procentních bodů více! Jedno procento českého HDP je zhruba 80 miliard korun, tak si to představte. Je to jeden z největších hospodářských paradoxů: země, která o tolik víc investuje, by měla podle všech pouček daleko rychleji růst, a ono je to naopak.
Faktem je, že vysoká investiční míra v Česku není primárně tažena přírůstkem doopravdy nových investic – vzhledem k vysokým odpisům v podstatě amortizovaný kapitál pouze nahrazujeme, čistý přírůstek je tak nižší než v Polsku. Jednotka nového kapitálu by měla mít v historicky mnohem méně kapitálově vybaveném Polsku vyšší účinnost, zcela v souladu s ekonomickou teorií. Rozdíly v kapitálové vybavenosti na pracovníka sice nadále existují a ve veřejných investicích si Poláci priority stanovili lépe než my (dálnice jsou toho důkazem), ale nechce se věřit, že by z hlediska tvorby přidané hodnoty o tolik hůř než polské protějšky investovaly české soukromé firmy (většina investic v Česku je soukromých, ať již firem nebo obyvatelstva).
Je to záhada, v níž je jasné jen jedno: pokud se Česko nenaučí proměňovat investice v ekonomický růst, bude předehnáno těmi, kteří to umějí. A nakonec na ty investice taky nebude.
