Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Silné domácí příběhy, do nichž lze investovat úspory a podílet se na úspěchu, to je to, co teď Česko potřebuje víc než kdy jindy.
Minule jsem psal o tom, že Češi sdílejí při tvorbě svých úspor společné znaky spíše s Němci nebo Rakušany než se Slováky nebo Poláky. Hlavním rysem tohohle vzorce chování je, že v časech nejistoty, kdy převládají obavy z budoucnosti, mají Češi tendence spořit více a omezovat spotřebu.
Dalším rysem je averze ke ztrátě, která se propisuje do toho, že Češi rádi drží peníze v pojištěných, případně garantovaných produktech. Za tuto jistotu jsou ochotni obětovat jakýkoli reálný výnos, přesně v duchu hesla „lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše“. Navíc velkou část svých finančních aktiv chtějí mít v co nejlikvidnější podobě, takže drží dvě třetiny vkladů v bankách na netermínovaných účtech, opět za cenu ušlého reálného výnosu.
Tahle kombinace konzervativnosti a touhy po jistotě a bezpečí pro naše úspory znamená, že v právě končící inflační vlně v letech 2021 až 2023 řádila inflace v úsporách domácností hůř jak liška v kurníku. Z reálné hodnoty garantovaných a pojištěných vkladů a zůstatků na penzijních účtech „transformovaných“ fondů „užrala“ minimálně dvacet procent. Na výpisech z účtů se samozřejmě žádná ztráta nekonala, to jen nominální výnos byl po řadu let nižší než inflace.
V případě úroků z vkladů byl navíc zdaněn 15procentní srážkovou daní z příjmů. S tím, jak banky po zvýšení sazeb centrální bankou upravily i zhodnocení vkladů – zejména těch se smluvně dojednanou výpovědní lhůtou – na nějakých šest procent, inkasoval státní rozpočet meziročně o zhruba osm miliard korun více.
Každý svého štěstí strůjcem: na českém trhu existují nesrovnatelně výnosnější alternativy, nesmíte ovšem skladovat peníze na běžném účtu, případně nesmíte trvat na „garantované černé nule“ v transformovaných penzijních fondech. Ty jsou specifickým reziduem 90. let, kdy masy drobných akcionářů vzešlých z kuponové privatizace poznaly, že na neregulovaném kapitálovém trhu se mohou stát snadno obětí predátorů.
Navíc tady proběhla vlna kolapsů malých bank, zatímco většina těch velkých musela být nákladně zachraňována státem. Lidový kapitalismus skončil nepěkně, následky neseme dodnes. Lidé, kteří se spálili jednou, bývají nedůvěřiví a vyprávějí o tom nejen dětem, ale i vnoučatům.
Tohle mimochodem platí nejen u nás, ale třeba i v Německu, kde lidé podlehli euforii při privatizaci Deutsche Telekom a po propadu kurzu po roce 2000 utrpěli velké ztráty. Němci mají dodnes v akciích velmi malé procento svých úspor, a to i pod vlivem této zkušenosti.
Přimět lidi k tomu, aby si spořili na stáří v tomhle „divokém“ prostředí, znamenalo je k tomu prakticky donutit a udělat povinný II. penzijní pilíř. Anebo jim umožnit vstoupit dobrovolně, avšak za cenu státního příspěvku a nabídky garantovaného produktu, kdy vložené prostředky nemohly vykázat ztrátu na roční bázi. Jenže v praxi to znamenalo, že peníze naakumulované v těchto fondech mohou dosáhnout solidního zhodnocení jen za velmi specifických, v podstatě výjimečných podmínek.
Nedosti na tom. Takto nastavený systém v podstatě znehodnocuje národohospodářský přínos. Přidejte k tomu tvrdošíjně přetrvávající zvyk držet peníze na běžných účtech (asi 1 200 miliard) nebo na požádání (1 300 miliard) a porovnejte to s objemem peněz na termínovaných vkladech pět a více let (necelých 200 miliard). Peněz jsou sice biliony, ale jakmile zúžíte výběr na trpělivé, dlouhé peníze, už je to nepoměrně slabší.
Ve financích totiž platí, že krátkodobými vklady lze jen v omezeném měřítku financovat dlouhá aktiva, použitelná pro investiční projekty s dlouhou návratností, třeba ve formě infrastrukturních dluhopisů a akcií. Klasický zdroj, penzijní fondy, má většinu peněz v „garantovaných“ bezeztrátových transformovaných fondech, které nemohou nabírat nové klienty od roku 2013, ale nechávají původní účastníky dále spořit. A jak stárne klientský kmen, musí v portfoliu převládat stále vyšší podíl likvidních krátkodobých cenných papírů.
Státu se spořící důchodci pobírající státní příspěvek dovedou prodražit, takže jim od letoška státní příspěvek odebere, tedy to jediné, co hodnotu vlastní úložky a celkový výsledek zvedalo. Povlovné odcházení tak vystřídal exodus: transformované fondy opustilo 338 tisíc lidí – peníze si vzali s sebou. Otázkou je, kam je dali.
Ke konci roku 2023 tak ve třetím pilíři spořilo a investovalo celkem 4 225 016 účastníků, meziročně o 165 158 méně. V novém systému přitom bylo 1 811 743 účastníků. Penzijní společnosti spravovaly majetek ve výši 595,5 miliardy korun, meziročně plus 11 miliard.
Aby penzijní fondy mohly sehrát roli obvyklou na Západě, tedy významně se coby trpěliví dlouhodobí investoři podílet na financování infrastrukturních projektů s dlouhou návratností, ovšem spolehlivou platební morálkou, musel by se podstatně zvednout příliv peněz do nových fondů. Hodně by pomohl produkt, který interpretuje tu garanci jinak: že dostanete 100 procent toho, co jste tam vložili, nikoli každý rok, ale každopádně když budete odcházet do penze.
Český kapitálový trh je dnes nepoměrně lépe regulovaný než v divočině 90. let, standardy jsou už dávno evropské. Čím dál tím víc lidí kupříkladu přichází na chuť investování do fondů kvalifikovaných investorů (FKI), které spravovaly ke konci loňského roku 450 miliard korun a za jistých podmínek mohou alespoň částečně nahradit stále chybějící primární emise na burze.
Dávat na ní alespoň část akcií každého privatizovaného podniku se u nás bohužel nikdy nechytlo, na rozdíl od Polska, kde je navíc nepoměrně častější, aby si na burzu chodily pro peníze soukromé podniky, včetně těch nadějných a rychle rostoucích.
Nehledě už na to, že primární emise (IPO) by byl byznysový, ale také samozřejmý vlastenecký počin. Silné domácí příběhy, do nichž lze investovat úspory a podílet se na úspěchu, to je to, co teď Česko potřebuje víc než kdy jindy.
Jak ukazují grafy, situace se obrací, ale docela pomalu, navíc hodně peněz ve fondech je investováno v cizině, protože chybí dostatečná domácí nabídka.
Vláda by věci velmi pomohla, kdyby se zejména vůči kapitálovému trhu a novým firmám chovala co možná vlídně – od daňového režimu (nejen pro zaměstnanecké akcie) až zjednodušování byrokratické zátěže, která jako fixní náklad nejvíc zatěžuje ty malé a začínající, byť nadějné.
Nabídkové straně by pomohla snaha aspoň část vhodných firem uvádět na burzu, místo aby nejlikvidnější titul buď poškozovala zvláštními daněmi a odvody, případně spekulacemi, že jej z obchodování stáhne.
Taky penzijní reforma à la Švédsko či Nový Zéland, založená na jednoduchém principu, že jste automaticky „účastníkem zájezdu“, pokud se z něj neodhlásíte, by pomohla rychleji akumulovat kapitál.
Možná by celoživotním úsporám prospěla garance nulové ztráty na výstupu pro penzijní fondy životního cyklu, já nevím, ale udělat ze střadatelů hrdé investory do budoucnosti vlastní země je megaúkol – a zkusit se má všechno.
