Zrušení superhrubé mzdy leží mnoha ekonomům a sociologům pěkně v žaludku. Bezpochyby způsobilo výpadek příjmů veřejných rozpočtů, který v současné situaci hodně bolí, protože ve výdajích se škrtá tak těžko. Zvláště když podstatná část těchto vládních poradců pochází z akademické a neziskové sféry závislé na státních výdajích.

A tak vznikají sofistikované studie a scénáře, jak vrátit zdanění příjmů zpět. A to především samozřejmě bez ohrožení jistot nízkopříjmových domácností.

Za co stát utrácí?

Heslem dne je „Skoncovat s nízkou progresí“. Ve skutečnosti jde o zvýšení daňové kvóty. Čím více, tím lépe. Naposledy s tím úspěšně média zaujal institut IDEA a ústav PAQ Research, dožadující se vyššího zdanění lépe vydělávajících o nějakých šedesát miliard.

Je to legitimní levicový postoj. Má to ale několik háčků. Tím nejpodstatnějším je, že se tak diskuse o deficitech redukuje na diskusi o způsobech zvýšení příjmů. Jenže výše veřejných příjmů nebyla, není a nikdy nebude měřítkem kvality hospodaření státu a zárukou stability veřejných financí. A už vůbec ne prosperity země, a dokonce ani její sociální soudržnosti.

Stačí srovnat hospodaření Itálie se souhrnnou daňovou kvótou skoro o třetinu vyšší, než máme momentálně v Česku, s hospodařením Švýcarska, jehož kvóta je zhruba o pětinu pod námi. Kdo z nich se topí ve státních dluzích, je celkem jasné.

Bez toho, že dojde v první řadě k zásadní revizi všeho, za co stát utrácí, a bez vyhodnocení efektivity tohoto utrácení je zvyšování jakýchkoli daní jen spalováním peněz daňových poplatníků v elektrárenském kotli.

Montovny nám vydrží

Druhým omylem výzkumníků je fixovaný předpoklad o nespravedlivém nastavení progrese v českém daňovém systému. Je přitom ignorováno, že se sice mluví o zrušení superhrubé mzdy, ale ona zrušena ve skutečnosti nebyla. Existuje stále a říká se jí úplné náklady práce, které zahrnují i pojistné placené zaměstnancem i zaměstnavatelem. Co bylo zrušeno, je zdanění placeného pojistného u zaměstnanců, zavedené Mirkem Kalouskem v roce 2009.

Mimochodem, u OSVČ placení daně z pojistného stále přetrvává. To způsobuje velmi vysoké odvodové zatížení osob se středně vysokými příjmy, protože sociální pojištění má strop na čtyřnásobku průměrného platu a zdravotní nemá strop vůbec.

Na rozdíl od většiny evropských zemí, kde je strop kolem dvojnásobku průměrné mzdy, tak dochází k velmi strmému přerozdělení příjmů od lépe vydělávajících k chudším, což umocňuje i náš systém plně hrazené zdravotní péče bez doplatků a velmi rovnostářský důchodový systém.

Zvyšovat v takové situaci progresivitu v daních z příjmu je krajně nespravedlivé a ekonomicky opravdu pramálo optimální. I proto, že když nám experti z OECD doporučují zvednout progresivitu v daních, ve stejné větě hovoří o nutnosti snížit pojistné.

Třetím omylem v předpokladech zastánců vyšších daní pro bohatší je přesvědčení, že druh, výše a způsob zdanění nemají vliv na ekonomický výkon. Ve skutečnosti je daň z příjmu nej­škodlivější ze všech druhů daní a náš model vysokého odvodového zatížení vysoce kvalifikované práce rozhodně nepřispívá k vytváření pracovních míst generujících vysokou přidanou hodnotu.

Ale montovny nám vydrží i s progresí.