Kolik stojí prezident a revoluce ve sféře lidského vědomí
Třicet tři let. Od sametové revoluce uplynulo už tolik času, kolik podle tradice na světě strávil největší křesťanský vizionář. Nic jiného než svobodu a demokracii nepoznala už víc než jedna generace Čechů. A 17. listopad se z intenzivně prožívaného předělu pomalu, ale jistě mění v povinný rituál bez jasného obsahu. Je to přirozené a svědčí to mimo jiné o tom, že se máme dobře a necítíme ohrožení toho, o co 17. listopadu 1989 šlo především – o svobodu. Ale při pohledu na chování našeho bývalého lenního pána na Ukrajině stejně člověka zamrazí. Co by nás asi teď čekalo, kdybychom se komunistů a totální závislosti na Moskvě nezbavili? Dopadli bychom jako – v lepším případě – Bělorusové?
Uspokojení či lhostejnost k „Listopadu“ jako by se promítaly i do právě probíhající prezidentské kampaně. Ze všech průzkumů vycházejí jako největší favorité Andrej Babiš a Petr Pavel, oportunistický synek z prominentní komunistické rodiny, který to díky předlistopadovým konexím dotáhl na miliardáře, a ambiciózní příslušník komunistické lidové armády, jehož kariéru změna režimu dokonce nakopla a dotáhl to až na předsedu vojenského výboru NATO. Interpretace se zdá být jasná: mnoha Čechům už komunistická minulost a s ní nevyhnutelně související morální a osobnostní kompromisy u nejvyššího představitele státu nevadí.
Ale do lednové volby je ještě daleko. Generál Pavel bude moct přesvědčit, že je víc než jen masarykovsky vyhlížející matrjoška se škraloupem, a další kandidáti mají ještě dost času se „vybarvit“ při diskusích a v kampani. Danuše Nerudová může třeba ukázat, že vidí dál než do Brna, a Pavel Fischer, že by byl nejen havlovským prezidentem pro elity. Fischer, s nímž přinášíme rozhovor v aktuálním vydání, už jednou testem prezidentských voleb prošel. Se zkušenostmi z diplomacie a čtyř let strávených v Senátu působí jako někdo, kdo by po dekádě Miloše Zemana mohl na Hrad vrátit důstojnost a mezinárodní přesah. Čeká ho ale běh do prudkého kopce, protože na rozdíl od Babiše, Pavla, Nerudové, ale třeba i Karla Janečka má na kampaň jen velmi omezený rozpočet.
Financování kampaní, a to nejen těch českých a prezidentských, je obrovské téma a věnujeme se mu hned na několika místech tohoto čísla. Napadlo by vás třeba, že v Americe vydali letos politici na kampaně tolik, kolik za celý rok vyprodukuje ekonomika Jamajky? Jsou to závratné částky, a to je řeč jen o „malých“ volbách, tedy bez těch prezidentských. Do jakých výšin se vyšponují náklady za dva roky, až Donald Trump podnikne další nájezd na Washington, můžeme jenom hádat.
Je toho opět hodně, čemu se v novém čísle Hrotu věnujeme. Strhující je příběh Australanky odsouzené za vraždy svých čtyř dětí, za jejíž osvobození teď po letech na základě analýz DNA orodovali přední světoví odborníci. Zcela nezbytná je i esej o smysluplnosti, či spíše absurditě pozitivní diskriminace. A vynechat jsme pochopitelně nemohli summit G19 na Bali, kde se probíraly snad všechny současné problémy světa. „Bez globální revoluce ve sféře lidského vědomí se nezmění nic k lepšímu ani ve sféře lidského bytí a cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační, či celkově civilizační, bude neodvratná.“ To není závěrečné komuniké z Bali, to je Václav Havel před oběma komorami Kongresu v únoru 1990.
