Po ruské invazi na Ukrajinu začaly postupně vznikat kratší texty i celé knihy, které tuto otřesnou událost reflektují. Některé formou beletrie, jiné publicisticky. Předpoklady k tomu měli jejich autoři různé: někteří sílu svého vcítění, jiní vlastní zážitky přímo na místě. K těm druhým patří český válečný reportér a politolog Vojtěch Boháč. Ten na Ukrajině i v Rusku od roku 2011 opakovaně pobýval coby student, stážista i novinář. I díky tomu mohl napsat fundovanou knihu Všechny cesty vedou k válce, která líčí nejen každodenní drsnou realitu pokračujícího konfliktu, ale i jeho kořeny.

Zvláště ruský vývoj po rozpadu Sovětského svazu vidí autor skepticky: opatrné liberalizační snahy Dmitrije Medveděva se neprosadily, místo toho Putin svůj režim naopak dál utužoval a společnost stagnovala. Takže když se v Soči konala olympiáda, během ceremoniálu úplně chyběla prezentace ruských úspěchů po zániku SSSR. Když se na to Boháč ptal své ruské kamarádky, odpověděla, že prostě nebylo čím se chlubit: „To bys tam mohl dát velkou plynovou trubku nebo zasedání oligarchů, případně pár zastřelených novinářů.“

Mnohé Rusy podle autora postupně zachvacoval pocit stále větší bezmoci. Když se v posledních letech několikrát pokusili něco změnit, vždy to bylo jako rozběhnout se hlavou proti zdi. Hlavu si rozbili, ale zeď zůstala stát. V takové situaci se možná jejich potřeba kontroly nad vlastním životem začala přelévat do potřeby ovládat druhé: „Když nám chybí možnost ovlivňovat dění ve vlastní zemi, třeba nás potěší aspoň to, že naše země může ovládnout svého souseda.“ (I když zrovna ti, kteří demonstrovali za demokratické reformy v Rusku, asi nebudou současně těmi, kdo nejvíce podporují Putinovo tažení za potlačení demokracie na Ukrajině.)

Pro hlubší popis tamní mentality cituje autor příklad stavby domu, který se pak stává obecnější metaforou: „Hrozně moc chlapů si tady zakládá na tom, že dokážou postavit dům.“ Většina Rusů to ale nedokáže a místo domu splácají „lepší kurník“. A i když je zřejmé, jak jsou stěny nakřivo, sami si to nikdy nepřiznají. Než aby si nechali od někoho poradit, radši dřou na baráku, který jim za chvíli začne padat na hlavu. Pokud Rusové takto budují celou svoji realitu, hroutí se jim nakonec „úplně stejně“.

„Všichni samozřejmě vidí, že je chlap neschopný, ale on je přesvědčuje, že když nebyl doma, přišel soused a ze závisti mu nařezal trám. Ostatní sousedi s ním budou žvanit u plotu a přikyvovat – jasně, tamten je děsná svině, celé ti to sabotuje.“ A podobně to prý funguje i ve vztahu k údajným zahraničním diverzantům: „Měli bychom to tady naprosto skvělý, jen kdyby nám ti Američani pořád nedělali hnusárny.“

Knižní recenze: Jste moc malí, abyste o sobě rozhodovali

Právě Američany také Rusové vnímají jako hlavní „viníky“ toho, že většina bývalých členů východního bloku už Rusy nepovažuje za spojence. Jak autorovi tvrdí četní Rusové: „Američani nás dostali od sebe, ale my jsme rodina. Uvidíte, že se k nám zase vrátíte.“ Když Boháč namítá, že bychom si o našem směřování rádi rozhodovali sami, dostává se mu odpovědi, že jsme na to příliš malí: „Možná si myslíte, že o sobě rozhodujete sami, ale ve skutečnosti děláte jen to, co po vás chtějí Američané. Ani si to neuvědomujete.“

Proti mase Rusů stojí Ukrajinci, kteří by také chtěli rozhodovat sami o sobě. Kteroužto „volbu“ jim ovšem ruští vojáci na anektovaných územích umožňují jen s předem daným výsledkem. I když se snaží vzbudit zdání opaku: „(Ruští) vojáci zmizeli. Asi aby to nevypadalo, že hlasování probíhá pod hlavněmi zbraní. Místo nich je tu zhruba dvacet mužů v maskáčích, kteří stojí v metrových rozestupech a hlídají průchod na nádvoří. Někteří z nich mají zase u pasu bič. Přijde mi to jako příhodný symbol referenda.“

Autor se snaží rekonstruovat svoje debaty s proputinovskými Rusy, ale výsledek je depresivní, vyznívá jako monology lidí žijících v úplně odlišné realitě. A neváhá dát průchod emocím, které to v něm vyvolává: „Po měsíci plném setkání se skvělými lidmi mám po jediném rozhovoru chuť zrušit všechny kategorie, které Česko jakkoli spojují s Ruskem – slovanství, východní Evropu, postsovětský prostor.“

Pro ty, kteří sledují literaturu o putinovském Rusku, recenzovaná kniha vlastně nepřináší nic překvapivě nového, autor sám rád odkazuje například na analýzy Marka Galeottiho. V onom hledání skrytých příčin mohou Všechny cesty vedou k válce trochu připomenout cestopisnou prózu Martina Ryšavého Tundra a smrt (Revolver Revue, 2021), která rovněž přinášela svébytné svědectví o tom, jakou podobu na sebe může v různých oblastech Ruska brát fenomén „homo sovieticus“, a zlověstně už tehdy předjímala ruskou agresi proti Ukrajině a celému Západu.

Všechny cesty vedou k válce jsou ale zručně napsané a místy i napínavé. V publikaci se střídá líčení autorových zážitků z fronty s jeho dojmy z kyjevského Majdanu a úvahami vzdělaného politologa. Konflikt se Boháč snaží vykreslit z „obou“ stran, i když je zřejmé, s kým sympatizuje a koho má stále větší problém pochopit. Nenaznačuje cesty, jak z této situace ven, což ale ani není úkolem reportéra. 

Knižní recenze: Jste moc malí, abyste o sobě rozhodovali

Vášnivá obžaloba evropského koloniálního rasismu. Tak by se dala charakterizovat kniha Vyhlaďte všechny ty netvory švédského spisovatele Svena Lindqvista (1932–2019). Autor v ní plamenně odsuzuje hlasatele názorů, že „méněcenné“ národy jsou jaksi přirozeně odsouzeny k zániku. Přičemž někteří germánští šovinisté k těmto rasám a národům údajně předurčeným k vymizení řadili i Slovany – včetně Čechů.

Kniha je v jistém smyslu jednostranná: „etnocentricky“ v lidských dějinách smýšlely a jednaly i mnohé další (neevropské) národy. Nejde ale o objektivní historickou analýzu, nýbrž o osobní cestopisný esej, který důrazně připomíná, jaká zvěrstva dokázali i Britové, Belgičané či Francouzi nadšeně a radostně páchat ve jménu civilizace, a ještě si přitom připadali nesmírně ušlechtile.

Knižní recenze: Jste moc malí, abyste o sobě rozhodovali

Kdy nás chytré přístroje podněcují k zdravějšímu životnímu stylu a kdy už otravně kontrolují, jestli podáváme dostatečný výkon? Tuto nezřetelnou hranici zkoumá publikace Metrická společnost: O kvantifikaci sociálna. Profesor makrosociologie Mau v ní varuje před případy, kdy se dobrovolné sledování sebe sama může překlopit v povinnost.

Na jedné univerzitě v Oklahomě údajně mají studenti povinnost nosit fitness náramek a dávat data k dispozici univerzitě. Pohybové aktivity tvoří dvacet procent konečné známky. Jiný příklad: pojišťovny chtějí odměňovat určitý preferovaný způsob života, jako je brzké vstávání či dlouhý spánek. Soukromý život se tak může stávat „předmětem dálkového řízení založeného na pobídkách, které se může zaměřovat na nejrůznější cíle“.

Mauova kniha nedává konkrétní návody, jak případným rizikům čelit, ale jejich nebezpečí vykresluje nehystericky a plasticky.

Autor je spolupracovníkem redakce