Někdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger zveřejnil v britském týdeníku Spectator článek nazvaný Jak se vyhnout další světové válce, v němž navrhuje, jakým způsobem by bylo možné ukončit válku na Ukrajině.
Jádrem dohody, která by měla vést k uzavření příměří a později skutečného míru, má být odchod Ruska ze všech ukrajinských území, která okupovalo od 24. února letošního roku. Netýkalo by se to však částí Ukrajiny, které fakticky ovládlo před necelým desetiletím, tedy Krymu a Donbasu.
O ně by se podle představ Kissingera mělo vyjednávat až po zastavení palby, a pokud by nedošlo k dohodě, přišel by na řadu princip sebeurčení, tedy „referenda pod mezinárodním dohledem“, ve kterých by si lidé sami vybrali, jestli chtějí spadat pod Moskvu, či pod Kyjev. Neutralita Ukrajiny přestala navíc – hlavně poté, co ji opustily Švédsko a Finsko – dávat podle Kissingera smysl a mírový proces by ji měl nějakým způsobem navázat na NATO.
Takřka stoletý Kissinger, který patřil k nejpragmatičtějším (každý si musí sám rozhodnout, jestli pro něj ono slovo obsahuje víc cynismu, nebo realismu) špičkovým diplomatům 20. století, přišel s podobným plánem již na jaře. Tehdy – ještě před ukrajinskou podzimní ofenzivou – ovšem navrhoval prostě jen to, aby dříve obsazená území zůstala Rusku.
Sklidil za to tvrdou kritiku ze strany Ukrajinců a o mnoho lépe nepochodil ani nyní. Poradce ukrajinského prezidenta Mychajlo Podoljak na sociální síti Telegram napsal, že „pan Kissinger stále nic nepochopil“ – podstatu války ani její dopad na světový řád. „Recept, po kterém bývalý ministr zahraničí volá, ale bojí se ho říci nahlas, je jednoduchý: uklidnit agresora obětováním části Ukrajiny se zárukami neútočení proti ostatním státům východní Evropy.“
Naopak Kreml, jehož vojska jsou již od léta v těžké defenzivě, prohlásil ústy svého mluvčího Dmitrije Peskova, že se „s oním materiálem s velkým zájmem seznámí“.
Jako v roce 1916
Podle Kissingera se nyní rusko-ukrajinský konflikt nachází v podobné fázi, do které se během první světové války dostaly dohodové a centrální mocnosti v létě roku 1916. Obě strany v té době již ztratily miliony mužů, konec války byl v nedohlednu, a tak začaly opatrně sondovat možnosti uzavření míru.
Z různých důvodů k tomu nedošlo, padly další miliony mužů a důsledky pro poválečnou Evropu byly tristní: „Německem a Ruskem zmítala revoluce, Rakousko-Uhersko zmizelo z mapy. Francie vykrvácela. Británie obětovala vítězství značnou část své mladé generace a svých hospodářských kapacit.“ Versailleský mírový systém se navíc ukázal být mnohem křehčí strukturou než předválečný koncert velmocí.
Současné Evropě a celému světu hrozí podle Kissingera opakování této katastrofy: „Přiblížil se čas, kdy je třeba navázat na strategické změny, ke kterým již došlo, a začlenit je do nové struktury, která by vedla k uzavření míru prostřednictvím vyjednávání.“
Ukrajina má, jak tvrdí Kissinger, jednu z největších a nejefektivnějších armád v Evropě a vůbec poprvé se ve své novodobé historii stala „významným státem střední Evropy“. Dokázala sice – nepochybně i díky materiální pomoci Západu – zastavit pozemní ruskou ofenzivu, ovšem nijak se to nedotklo „globálního jaderného dosahu“ Ruska.
Budoucí mezinárodní systém by proto, jak píše Kissinger, měl spočívat nejen na uzavřeném míru a přičlenění Ukrajiny k NATO, ale zároveň je v něm třeba najít místo pro začlenění Ruska. To by podle Kissingera nemělo ztratit svou velmocenskou pozici: „Přes všechny své sklony k násilí Rusko rozhodujícím způsobem po více než půl tisíciletí přispívalo ke globální rovnováze sil. Jeho historická role by neměla být snižována.“
Rozpad Ruska by pak, jak tvrdí, byl katastrofou: dala by se očekávat občanská válka či souboj cizích států o ruské bohatství, a to všechno by se odehrávalo mezi tisícovkami atomových zbraní, které dnes činí z Ruska jednu z nejmocnějších jaderných velmocí.
Co Kreml schvátí…
Kissingerův článek je logicky vystavěný, dobře napsaný a správně vyargumentovaný. Přesto má podle autora tohoto textu jednu zásadní chybu: jeho mírový plán je jednostranně výhodný pro – ve válce prohrávající – Rusko. Ponechat Krym a Donbas v ruských rukou a pak doufat, že se Kreml bude chtít dohodnout, nebo dokonce uspořádá spravedlivá referenda o jejich dalším směřování, je hodně naivní představa.
A vzhledem k tomu, že Kissinger vždycky býval jedním z nejméně naivních lidí na zemi, se skoro nechce věřit, že z jeho strany nejde jen o hezky vypadající plán, jak Krym s Donbasem odevzdat Rusku a vykoupit tím mír.
Otázkou na druhou stranu je, jestli by se Rusko dokázalo smířit s tím, že by se zbytek Ukrajiny připojil nějakým způsobem k NATO, a tím se definitivně vymanil z jeho mocenské sféry. Představovat si, že na rusko-ukrajinské hranici už brzy zavládne soulad a mír, je v tuto chvíli hodně předčasné.
