Když poroučíš úroku a měně. Erdoğan může Turecko úplně zruinovat
Z Erdoğana, úspěšného starosty Istanbulu a neméně zdatného premiéra, je dnes despota, který může Turecko zcela zruinovat.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan | Profimedia.cz
Vladimir Putin vládne Rusku autoritářsky a dlouho, ale jedna věc se mu musí nechat: Nikdy se nepletl do řemesla centrální bance a ministerstvu financí a vybíral na ta místa kompetentní lidi. Nedá se říct, že by Rusko ekonomicky bůhvíjak fungovalo, ale základní makroekonomické vazby a principy nejsou narušeny a guvernérka Centrální banky Ruské federace Elvira Nabiullinová požívá i v mezinárodním srovnání vynikající pověsti. Zato jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdoğan, jehož styl vládnutí bývá s tím Putinovým často srovnáván, obměňuje centrální bankéře jako rozmarný sultán favoritky v harému. A podle toho také vypadá turecká inflace, výnosy na státních dluhopisech a kurz národní měny.
„Vysoké úroky způsobují inflaci“
Nejnověji Erdoğan nainstaloval do funkce guvernéra turecké centrální banky Şahapa Kavcioglua, loajálního straníka prezidentovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a někdejšího dlouholetého manažera státní komerční banky Halkbank. Finanční trhy to hned po otevření „odměnily“ patnáctiprocentním poklesem kurzu liry, skokovým růstem výnosů desetiletých státních dluhopisů (na 19 procent) a volným pádem istanbulské burzy. Kavcioglu totiž nahradil Naciho Agbala, který proti rostoucí inflaci, s 15 procenty trojnásobně převyšující inflační cíl centrální banky, bojoval konvenčními nástroji – zvedal základní úrokové sazby. A zvedal hodně, od svého nástupu v listopadu do svého březnového vyhazovu o 8,75 procentního bodu.
Když naposledy přihodil o dva procentní body na 19 procent (tedy o 200 takzvaných bazických bodů), Erdoğanovi „bouchly saze“ a Agbala jednoduše vyhodil. Na jeho místo dosadil toho, kdo sdílí jeho hluboké a letité přesvědčení, že úrokové sazby způsobují inflaci. Kdo vidí kauzální řetězec, příčiny a následky, takto, bývá zpravidla zklamán a málokdo jej potěší, i když se o to snaží. Snížit krátkodobé sazby lze, ale není to zadarmo – investoři utečou a národní měna se zhroutí. Když chcete zabránit tomu, aby se investoři „dekovali“, musíte omezit směnitelnost liry pro kapitálové transakce, ale to si investoři pamatují dlouho a nechtějí půjčovat.
S Turky jsem pracoval řadu let v jedné kanceláři a všichni dobře věděli, co je v makroekonomii „nemožná trojice“. Tedy že nejde v zájmu růstu a zaměstnanosti srážet základní úrokové sazby hluboko pod inflaci, mít volný pohyb kapitálu a udržet stabilní kurz měny zároveň.
Poválečné turecké hospodářství bylo i díky všudypřítomnému etatismu a mizerné alokaci zdrojů v uzavřené postátněné ekonomice „zajímavým příkladem relativní stagnace“. Za půl století od roku 1950 bylo jediným ze zakládajících členů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který nijak nesmazal náskok v HDP na obyvatele, jejž měly po druhé světové válce Spojené státy.
V 80. letech začali Turci ekonomiku liberalizovat, otevírat mezinárodnímu obchodu a investicím. Od té doby zažívají jízdu na horské dráze. Na to, kolik výborných světových ekonomů je tak či onak spojeno s Tureckem (namátkou jména jako Dani Rodrik, Daron Acemoglu nebo Nouriel Roubini), je pozoruhodná frekvence, s níž se republika založená Kemalem Atatürkem dostává do potíží s makroekonomickou nerovnováhou, typicky kvůli naakumulování vysokých dvojích deficitů, tedy toho rozpočtového a na běžném účtu platební bilance.
Turecké přísloví
Opravdu velká byla krize v roce 2001, kdy se zhroutila vazba turecké liry na americký dolar. Mnohé banky měly otevřené dolarové pozice, financovaly se nakrátko, aby inkasovaly rozdíl mezi úroky, neboť půjčovaly za draho v lirách vládě i firmám, totéž platilo i pro rodinné konglomeráty, které se v zahraničí zadlužily „levně“ napřímo. Tato riskantní cesta se vymstila, když se příliv kapitálu otočil a banky i firmy byly najednou „pleite“.
Mezinárodní měnový fond měl v Turecku letitého klienta a v opakovaných programech (zatím jich bylo 19) si vždy kvůli trvání na úsporných rozpočtech a strukturálních reformách typu privatizace vysloužil nehynoucí lásku a vděčnost místních obyvatel. Veřejný dluh i kvůli nákladům na rekapitalizaci bank skočil během jednoho roku z 38,2 procenta HDP na 74,1 procenta HDP (2001), zato HDP spadl o 5,7 procenta, což byl do té doby poválečný rekord.
Na vlně nespokojenosti a hospodářské krize se vždycky sveze i domácí politika a v roce 2002 vynesla do čela Erdoğana a jeho umírněně islamistickou AKP. Kupodivu pokračoval ve velmi dobře nastavených ekonomických reformách, doprovázených fiskální stabilizací a velmi rychlým ekonomickým oživením, o něž se postaral někdejší viceprezident Světové banky Kemal Derviş. Primární přebytek tureckého rozpočtu – před obsluhou dluhu – nastavil tak, že překračoval pět procent HDP (to jen aby v Letenské 15 věděli, jak ostře se dá řezat, když se musí).
Zlomení inflačních očekávání a důvěra v kompetentní makroekonomickou politiku a strukturální reformy (včetně očištění bank a posílení úrovně jejich regulace) přinesly v následujících letech průměrný růst HDP o 6,8 procenta ročně – hospodářský zázrak na Bosporu byl na světě. Pokrok za Erdoğanových vlád (včetně prezidentování po roce 2014) je nejen nepopiratelný, ale přímo fantastický. A hlavně – je vidět i v poslední vesnici.
Jenže postupem času se začal měnit i samotný Recep Tayyip Erdoğan. Z velmi úspěšného starosty Istanbulu, který vyčistil ulice, stavěl vodovody, splácel dluhy, a neméně úspěšného premiéra, který razil zahraniční politiku „nulových problémů se sousedy“, začal vyrůstat autoritář. Tyto sklony, již zcela nepokryté při brutálním potlačení nepokojů vyvolaných banální developerskou nenažraností v istanbulském parku Gezi u náměstí Taksim v roce 2013, dostaly korunu po údajném pokusu o státní převrat v červenci 2016.
Od vědomého převzetí elegantních reforem Kemala Dervişe a sebevědomého splacení všech půjček od MMF do centíku (2012) se posunul k megalomanským projektům financovaným na dluh, dvouciferné inflaci a padající měně. Klidně můžete prohodit ve funkci tři guvernéry centrální banky za půl roku a vybrat si stejně uvažujícího poskoka, ale jediné, čeho se tím dá dosáhnout, je to, že vám trhy definitivně přestanou věřit.
Erdoğanův vzor?
Historie posledních sultánů osmanské říše je smutná: ten 34. v pořadí, Abdülhamid II. (vládl 1876–1909), usiloval o povznesení školství, infrastruktury, modernizaci všeho, včetně přechodu na konstituční monarchii. Reformátor, který své vlastní reformy zakrátko zrušil, obyvatelstvo nechal špiclovat, tisk cenzurovat, univerzitu na mnoho let zavřít. S Ruskem prohrál každou válku, do které se pustil. Dovedl říši ke státnímu bankrotu a (nedobrovolnému) založení Správy osmanského veřejného dluhu (1881), takového „outsourcovaného“ berňáku, který co zinkasoval, rovnou poslal zahraničním věřitelům.
Nakonec jej mladoturci sesadili a vyhnali z Cařihradu. Dožít směl v paláci Beylerbeyi, postaveném na asijském břehu Bosporu ve slohu přezdobeného dortu, který měli v 19. století Osmani v oblibě.
