Poláci si v neděli 15. října zvolí nové poslance i senátory. Výsledky voleb do Sejmu rozhodnou o tom, kdo bude zemi vládnout v dalších letech, tak důležitých nejen pro Polsko, ale i pro celou Evropu a potažmo pro celý Západ. Pojďme se teď podívat na několik důležitých okolností, které tyto volby provázejí.

Nenávistná kampaň

Poláci byli vždycky velmi kreativní ve volebních kampaních. Stranický systém z „devadesátek“, postavený na soupeření postkomunistů a tábora vzniklého z antikomunistické Solidarity, se rozpadl už před půlkou první dekády 21. století. Nové politické strany – Právo a spravedlnost (PiS) a Občanská platforma (PO) – hledaly své místo na politické mapě a díky tomu se staly velkými průkopníky politického marketingu. Na takový spot PiS s lednicí a plyšákem z roku 2005 dodnes vzpomínají mnozí přední političtí marketéři. Měl nápad, švih a vtip.

To se o současné kampani bohužel říci nedá. Na ulicích potkáte spousty plakátů a takové stanice tramvají a autobusů jsou jimi oblepené, jak to jen jde. Kreativita ale veskrze žádná. Jen samé „mluvící hlavy“, které postrádají jakákoli úderná hesla a kvůli podobným barvám a grafickému stylu jsou na dálku prakticky nerozeznatelné. 

Je tedy jasné, že hlavní část kampaně se odehrává jinde. Na síti. Kdo by tu ale hledal onu lehkost, humor a nadsázku ze začátku milénia, zle by pohořel. Kampani dominuje personifikovaná nenávist a vzájemné obviňování z činů, které, kdyby se opravdu staly, tak jak ukazuje obraz a tvrdí hlas, přivedly by své pachatele rovnou za mříže. 

PiS v sérii spotů obviňuje lídra opoziční PO Donalda Tuska z likvidace polské armády, způsobení nezaměstnanosti či snahy donutit Polsko přijmout ilegální přistěhovalce. A křičí „Zastavte Tuska“. Platforma kontruje tvrdými útoky na vládní PiS, které podsouvá pokusy o likvidaci demokracie, mafiánské praktiky a připomíná aféru s vízy, o které v rozhovoru pro Hrot hovořil Piotr Sula. A to ani nemluvě o černém koni voleb, ultranacionalistické Konfederaci, která jako na hotové ďábly útočí na Tuska i Kaczyńského.

Armáda v kampani?

Polsko je zemí, kde má armáda tradičně výraznou důvěru a podporu veřejnosti. Dva nejvýše postavení generálové polské armády, konkrétně náčelník generálního štábu Rajmund Andrzejczak a velitel operačních sil Tomasz Piotrowski, v úterý, tedy pět dnů před volbami, rezignovali na své funkce. Ačkoli prezident Duda z PiS žádost o uvolnění obou přijal a rychle jmenoval jejich nástupce, tato informace v polském veřejném prostoru docela zásadně zarezonovala. Polská média následně přinesla informace ze zákulisí, které hovoří o nespokojenosti obou generálů s některými rozhodnutími ministra obrany Mariusze Błaszczaka. 

Dva dny nato upozornila část někdejší armádní špičky, včetně například bývalého šéfa vojenské kontrarozvědky generála Piotra Pytela, na údajnou devastaci polských ozbrojených sil, již způsobili politici PiS. Jde o vcelku bezprecedentní kroky v rámci předvolebního období. A je tudíž velkou otázkou, zda a jak se projeví ve volebních výsledcích. A to i v kontextu výše uvedeného obviňování opozice z malé péče o armádu v době, kdy vládla. 

Otevřený střet pěti formací

Na rozdíl od nedávných voleb na Slovensku, kde šanci na proniknutí do parlamentu mělo až deset stran, z nichž se nakonec kvalifikovalo sedm, je v Polsku prakticky jisté, že v Sejmu bude mít zastoupení pět formací. Namístě je označení formace, protože nejde přímo o strany, ale o poměrně široké koalice složené z několika stran či hnutí a dalších organizací.

Hlavním favoritem na vítězství je vládnoucí Právo a spravedlnost, které se spojilo se Suverénním Polskem, což je druhý člen stávající vlády, s Porozuměním Jarosława Gowina a také s formací s názvem KUKIZ15, jež minule figurovala na opoziční kandidátce. PiS takřka na sto procent zvítězí. Nemá však žádné přirozené spojence. Opoziční formace vylučují, že by s ním šly do koalice. Aby Kaczyńského a Morawieckého strana mohla dále vládnout, musí kontrolovat většinu poslanců s již zmíněnou Konfederací. Ani ta se sice do vlády s ní nehrne, ale připustila, že by mohla tolerovat menšinový kabinet PiS a jeho spojenců. 

Opozici vede Občanská koalice (KO), která sdružuje spojence Občanské platformy, jimiž jsou menší středově a levicově liberální formace Nowoczesna a Polská iniciativa a také Strana zelených, respektive některé občanské a zájmové organizace. V průzkumech KO dlouhodobě zaostává za PiS, ale není vůbec jasné, o kolik skončí druhá. Její podpora se pohybuje mezi 25 a 31 procenty. Lídrem KO je bývalý, nejdéle sloužící, premiér (2007–2014) a předseda Evropské rady Donald Tusk. 

O třetí až páté místo soupeří tři opoziční uskupení

Asi nejstabilnější z nich je Levice, což je široká koalice sociálnědemokratických a ještě levicovějších stran a organizací, která volně navazuje na někdejší postkomunistickou levici. Součástí jsou i různá antiklerikální hnutí a další aktivistické organizace (například na podporu práv LGBTQ+). Levice se stabilně pohybuje kolem deseti procent. Jejími spolulídry jsou Włodzimierz Czarzasty a Robert Biedroń, kteří vcelku jasně deklarují, že jsou připraveni na vládní spolupráci s KO, zatímco PiS absolutně odmítají. 

Stejně se k možným vládním koalicím staví Třetí cesta, sdružující centristické, křesťanskodemokratické hnutí Polsko 2050 Szymona Hołownii, který v roce 2020 skončil třetí v prezidentských volbách, a Polskou lidovou stranu (PSL), což je zdejší agrární formace. Jak už název napovídá, snaží se být středovou alternativou mezi PiS a KO a prezentovat se jako uskupení budoucnosti. Mnohem blíže má ale k Platformě. Druhým spolulídrem vedle Hołownii je šéf PSL Władysław Kosiniak-Kamysz. Podpora Třetí cesty kolísá v pásmu šesti až deseti procent. 

A pak je tu již několikrát zmíněná Konfederace, oficiálně s dodatkem „svobody a nezávislosti“, která je specifickou fúzí katolického nacionalismu a libertariánství, jež se projevuje například velkým odporem vůči daním a byrokracii. Tuto populistickou formaci, která má potenciál především mezi mladými lidmi, vede duo výřečných mluvčích Krzysztof Bosak – Sławomir Mentzen. Není vůbec jasné, kolik toto uskupení nakonec získá hlasů. Ještě v červnu to vypadalo na velký triumf v podobě více než dvanácti procent, pak ale přišel pokles až někam k šesti procentům a teď v závěru opět mírný vzestup. Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že právě jeho výsledek rozhodne o složení budoucí polské vlády. Ať už pozitivně, nebo negativně.

Poslední sondy – růst počtu nerozhodnutých

Otevřenost souboje nejlépe dokládají data, která přinášejí poslední sondy do veřejného mínění. Například podle průzkumu agentury Ipsos ani pět dní před volbami nedošlo k definitivnímu průlomu k vládě ani k opozici. Konkrétně: PiS stagnovalo na 36 procentech, KO lehce klesla na 28 procent, Konfederace posílila na devět procent, Třetí cesta stagnovala na osmi procentech a Levice klesla na osm procent. Nerozhodnutých bylo minimálně devět procent, a navíc i někteří voliči „velké pětky“ začali zásadně pochybovat o svém rozhodnutí.

Foto Ladislav Mrklas

Čistě matematicky součty PiS a Konfederace činily 45 procent a součty opozice 44 procent. To je opravdu blízko patu. Jak už ale bylo naznačeno výše a také to říká Piotr Sula, průzkumy je třeba brát s velkou rezervou. Nejen kvůli počtu nerozhodnutých a oslabující vazbě voličů ke stranám, ale především proto, že vůbec není jisté, kolik voličů Konfederace – a dost možná i PiS – se ke své volbě při dotazování nepřizná. Zmíněný průzkum navíc proběhl před hlavní televizní debatou, jež se konala v pondělí 9. října a která podle analytiků zastihla v nedbalkách jak premiéra Morawieckého, tak Tuska. A naopak v dobrém a ještě lepším světle ukázala hlavně zástupce tří menších uskupení, mezi nimiž byla i jedna žena – Joanna Scheuringová-Wielgusová zastupující Levici.

Faktor volebního systému

Situaci ještě komplikuje polský volební systém, který je sice proporční, ale ve skutečnosti přináší méně proporční zastoupení, než by mnozí čekali. Svým účinkem se trochu blíží někdejšímu systému do naší Poslanecké sněmovny. Základem je 41 různě velkých volebních obvodů a D’Hondtův dělitel, který známe i z Česka. Forma přidělování mandátů nahrává velkým formacím na úkor malých. 

Nejvíce patrné to je v nejmenších volebních obvodech, kde se volí sedm až osm poslanců. Hranice mezi úspěchem, tj. ziskem mandátu, a neúspěchem, tedy propadem hlasů, je tu velmi tenká. Kdybychom například vzali za bernou minci podíl hlasů podle sondy Ipsosu, PiS a PO by v sedmimandátovém obvodu braly po třech a Konfederace jeden mandát, zatímco Levice a Třetí cesta by skončily bez mandátu. Ještě hůře by to pro opozici skončilo v osmimandátovém obvodu, kde by obě malé strany opět nezískaly nic, zato vítězné PiS by tu bralo čtvrtý mandát! Podobné variace jsou možné i ve větších obvodech, a navíc tu svou roli bude hrát velmi pestré regionální rozložení podpory jednotlivých stran.

… nikdo z nás nejde spát

Jak je patrné, každý odevzdaný hlas může rozhodnout.

Tedy vlastně skoro každý. Do voleb se registroval rekordní počet voličů v zahraničí – celkem více než 600 tisíc. Jenže jejich hlasy půjdou do jediného volebního obvodu, počet jehož zástupců v Sejmu – na rozdíl od Česka, kde o mandátech za jednotlivé kraje rozhoduje počet zúčastněných voličů – ani takové kvantum hlasů nijak nezmění. Tyto hlasy půjdou do obvodu Varšava, kde mnohé z nich de facto spadnou do koše.

A tak nakonec rozhodnout, a to nejen teoreticky, může i jediný mandát, který má v Sejmu dopředu zajištěný německá menšina.  

Polsko čeká opravdu dlouhá a napínavá noc.