Konec německého mýtu? Volkswagenu láme vaz historicky zakořeněné toxické řízení

Automobilka Volkswagen čelí největší krizi ve své historii. Někdejší tahoun německé ekonomiky láme rekordy v zadlužení, už za týden má začít série zaměstnaneckých stávek, jež by mohla ochromit celé odvětví. Kde se stala chyba? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti.

Automobilka Volkswagen čelí největší krizi ve své historii. Někdejší tahoun německé ekonomiky láme rekordy v zadlužení, už za týden má začít série zaměstnaneckých stávek, jež by mohla ochromit celé odvětví. Kde se stala chyba? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti.

Celý článek
0

Závislosti na lithiu z Číny se jen tak nezbavíme, přesun řetězce na Západ není rentabilní

Vybudování dodavatelského řetězce pro produkci lithia v Severní Americe a Evropě v takovém rozsahu, aby bylo možné obejít Čínu, je v současné době z ekonomického hlediska nereálné. Alespoň to tvrdí společnost Albemarle, největší světový producent lithia.

Vybudování dodavatelského řetězce pro produkci lithia v Severní Americe a Evropě v takovém rozsahu, aby bylo možné obejít Čínu, je v současné době z ekonomického hlediska nereálné. Alespoň to tvrdí společnost Albemarle, největší světový producent lithia.

Celý článek
0

Esej: Hlavolam peněz ve 21. století

Cena, kterou za cosi zaplatíte, má sklon naznačovat hodnotu onoho čehosi, říkají ekonomové. Vztah mezi jedním a druhým se však komplikuje ve chvíli, kdy de facto neexistují ani peníze, jimiž byste platili, ani ono cosi, co byste za ně koupili. Existuje reálná obava, že jsme v rozřeďování významu pojmu hodnota zašli příliš daleko – a čeká nás ostrá, nepříjemná korekce.

Cena, kterou za cosi zaplatíte, má sklon naznačovat hodnotu onoho čehosi, říkají ekonomové. Vztah mezi jedním a druhým se však komplikuje ve chvíli, kdy de facto neexistují ani peníze, jimiž byste platili, ani ono cosi, co byste za ně koupili. Existuje reálná obava, že jsme v rozřeďování významu pojmu hodnota zašli příliš daleko – a čeká nás ostrá, nepříjemná korekce.

Celý článek
0

Kde by se ta důvěra asi vzala?

Cokoli může otřást důvěrou ve stát a jeho instituce, budiž právem vnímáno s vysokou mírou ostražitosti.

To, že ctíte Ústavní soud, ještě neznamená, že jsou nekritizovatelná všechna jeho rozhodnutí. Zejména by však vážnost úřadu odpovídající jeho významu měli ctít samotní jeho představitelé, jak na to upozornil třeba exguvernér centrální banky Miroslav Singer.

Ono se totiž při všem (oprávněném) naříkání na absenci důvěry ve vládní konání často zapomíná, že v Česku není vysoká ani důvěra mezi lidmi navzájem a že tento stav s nepatrnými časovými přestávkami trvá mnoho let. Už na začátku 90. let jen 30 procent Čechů odpovědělo kladně na otázku „většině lidí se dá věřit“.

 

I v jemnějším členění, kdy chcete, aby na tuto otázku lidé odpověděli na škále od nuly do deseti (jakože nejlepší), jsme dopadli hůře než sousední země.

 

Nevěříte-li ani sousedovi, proč byste měli věřit institucím, takže dopadáme i v tomto neslavně. Ve většině zemí platí tato přímá úměra, že kdo věří lidem, věří zpravidla i státu a jeho institucím, i když (ne)důvěra může být hodně diferencovaná – někde věří policistům a soudům, ale nevěří vládě (třeba v Británii). Pozoruhodné ovšem je, s jak nízkým kapitálem důvěry pracuje „jižní křídlo EU“ a Francie.

 

Co z toho vyplývá? Že by všechny osoby v řídícím postavení měly vycházet z toho, že kapitálu důvěry věru není na rozdávání. Důvěra v instituce byla v Česku nízká už v časech, kdy společnost zdaleka ještě nebyla tak rozpolcená, unavená a rozhořčená jako teď.

Nemusíme dojít až k unavenému vachmanovi, jehož připomíná Mirek Singer, nicméně v situaci, v níž se nacházíme, je neradno přepínat struny. To, že může opozice padnout do pasti, nachystané zkušenějším taktickým hráčem, na což hezky upozornil kolega Páral, by se pak jevilo jako pouhé malé škobrtnutí.