Jako technický ředitel dovedl Karel Obluk společnost AVG, vyvíjející světoznámý antivirový program, na americkou burzu. Vydělané peníze teď podnikatel zhodnocuje v mezinárodním fondu rizikového kapitálu, který hospodaří s více než miliardou dolarů. Kromě toho podporuje mladé talenty v Česku a rovněž investuje do perspektivních českých startupů. V rozhovoru jsme s Oblukem rozebírali nejčastější chyby mladých lidí, kteří touží po podnikatelských úspěších, ale také politiku a polarizovanou českou společnost.

To bych chtěl hned na úvod uvést na pravou míru. Mým hlavním povoláním určitě nejsou investice do začínajících firem, tedy těch v úplném počátku existence. Jsem však partnerem fondu rizikového kapitálu, který podporuje společnosti, jež lze označit za startupy, ale v globálním pohledu. V českých podmínkách byste je spíše popsal jako už celkem velké, rozvinuté firmy. V takových chvílích hovoříme o poměrně vysokých investicích ve výši desítek milionů dolarů u společností s hodnotou ve stovkách milionů dolarů i více. V portfoliu ale máme i firmy s hodnotou přes miliardu dolarů…

To rozhodně nejsou nějaké malé start­upy, ale spíše rozvíjející se firmy s potenciálem růstu, který chceme podpořit. Při výběru pak zohledňujeme řadu věcí. Zaměřujeme se především na firmy z oblasti počítačové bezpečnosti a investujeme zejména do takových, které již generují nějaký obrat. Za velmi podstatné já osobně považuji to, aby lidé v čele těchto firem byli optimisticky naladěni a věřili v úspěch svých podnikatelských nápadů.

Do andělských investic náš fond vůbec neinvestuje – je zaměřen na firmy v podstatně rozvinutější fázi. Já osobně ale myšlenku takových investic velmi podporuji a občas se – mimo fond – k nějaké také připojím. Drtivou většinu času však věnuji právě fondu rizikového kapitálu a větším projektům. Nicméně těm začátečníkům se snažím pomáhat i jinak než pouze finančně. Například poradenstvím, které je pro mnoho začínajících podnikatelů velmi důležité. Zdarma poskytuji konzultace, mentoring. Sdílím jak své úspěchy, tak chyby a neúspěchy s vírou, že se snad někdo další poučí. Tady si jen po­stesknu, že je škoda, že nemám víc času. Protože zájemců je spousta, ale času výrazně méně. Přitom platí, že mnoho lidí má skvělé nápady, ale s vyhodnocením rizik mívají problémy.

Výrazně záleží na tom, v jaké investorské roli právě jsem. V mém případě panuje určitá dualita. V naprosté většině případů zastupuji investiční skupinu Evolution Equity Partners. Komunikujeme tam s většími společnostmi s historií, kde nás zajímají data. Velmi zásadní jsou zajímavá myšlenka, zajímavý produkt, zajímavá technologie. Zásadní je pro mě vidět tým, u kterého se přesvědčím, zda je schopen naplnit to, co si předsevzal a co od něj očekáváme. Pokud je nějaká firma schopna doložit, že už několik let za sebou roste, má dobré výsledky, jsou to data, která samozřejmě vidíme velmi rádi. Tady dodám, že moje zodpovědnost jako partnera celého fondu je obrovská: svým rozhodnutím totiž neinvestuji svoje soukromé peníze, ale peníze všech účastníků fondu s cílem je zhodnotit. To je závazek.

Odlišné je to v případě individuálních investic, které občas jako podporu začínajících podnikatelů také dělám. Tam se výrazně více zaobírám vlastními kritérii, přičemž tolik nezáleží na tom, o jak vysokou částku jde. Jsou to totiž moje peníze, a pokud se projekt z různých důvodů nevydaří, dokážu s tím žít. V takovém případě si užívám ten komfort vybírat si projekty podle toho, jak mně osobně se líbí. Klíčový je dobrý nápad. Přičemž vůbec nemusí jít o nápady z mého oboru, tedy z informatiky. Občas se stane, že si čtu podklady, vlastně jim zase až tolik expertně nerozumím, ale přijdou za mnou lidé, se kterými moc chci spolupracovat. Pokud mi předloží projekt se zajímavým nápadem, přivřu tam oči nad daty a řeknu si, že by mě to mohlo bavit. Kromě investic do oblasti technologií, které jsou mi přece jen bližší, tak někdy podpořím i projekty z jiných oblastí, ať už je to vzdělávání, finanční technologie nebo třeba precizní zemědělství. Nebo projekty zabývající se životním prostředím, které by podpořily udržitelnost.

Investicí jsem podpořil třeba projekt freedomků světově uznávaného architekta Marka Štěpánka. Je to užitečný projekt, protože se zabývá tím, aby lidé měli kde bydlet. Přidanou hodnotou je ekologie, protože jde o dřevostavby, v podstatě velmi udržitelné bydlení – malé, designově moc povedené a stvořené pro budoucnost. To je přesně příklad toho, kdy si jako andělský investor mohu říci, že půjdu do projektu nejen na základě jasných finančních kritérií. Vždycky, když vidím další postavený freedomek, mám upřímnou radost, že jsem k tomu mohl svou troškou přispět.

Někdy nejde čistě o mé investice, ale jdeme do toho společně s dalšími investory v rámci uskupení Garage Angels. V něm nejsem nějakým lídrem, ale spíše katalyzátorem. Působí v něm jiní zkušení investoři, jako Jiří Nepala (spolumajitel makléřské pojišťovací společnosti Renomia, pozn. red.), Libor Daněk (zakladatel slovenské společnosti VAŠA Slovensko, pozn. red.) nebo Jiří Hlavenka (první investor do Kiwi.com, pozn. red.). Hned několik investorů v rámci Garage Angels podpořilo třeba společnost Myco, velmi zajímavý startup, kde zkoumají, vyvíjejí a vyrábějí funkční stoprocentně přírodní obalové materiály z houbového mycelia. To se mi moc líbí (Hrot o firmě psal v čísle 50/2021, pozn. red.).

Něco mě zaujme, něco jiného zase ne. Kvalita životního prostředí mi není lhostejná, ale nemám rád přístup ode zdi ke zdi. Například v oblasti elektromobility jsem v současnosti stále poměrně skeptický, znalý limitů této takzvaně ekologické dopravy. Občas nasazujeme psí hlavu spalovacím motorům, ale jak ukazují různá srovnání, moderní benzinové auto má tak málo exhalací, že to při nájezdu určitého množství kilometrů vyjde ekologickou stopou stejně, jako když jezdím elektrovozem, pokud zohledním i výrobu a následnou likvidaci baterie. Na druhou stranu, špatné svědomí mám ve chvíli, kdy si něco objednám z Amazonu a vím, že to ke mně cestuje přes půlku světa. Je jedno, jestli je to z USA, nebo z Číny. Jde o produkty, které sem veze nákladní loď, jejíž provoz za hodinu má větší ekologické dopady než uhlíková stopa mého používání auta za rok. Proto se snažím co nejvíce věcí nakupovat lokálně. Ochránci životního prostředí by mi ale mohli jistě vytknout třeba moji zálibu v letadlech. Miluji létání. Pilotování je pro mě skvělý relax, při kterém si dokonale vyčistím hlavu.

Radikálové mi nikdy nebyli, nejsou a nebudou sympatičtí. Jsem ochoten respektovat postoje a názory druhých, ale nikoli když mi je vnucují za každou cenu. Názorů, dokonce i těch odborných, existuje v této oblasti řada a myslím, že stojí za to si je vyslechnout a dělat si vlastní závěry. Mezi největší znečišťovatele životního prostředí se dlouhodobě řadí třeba Čína nebo Indie. Já jsem ale dalek toho, abych je soudil. Můžeme my, lidé žijící v prosperitě evropského prostoru, vyčítat Indům nebo Číňanům, že se chtějí mít alespoň tak dobře jako naše nižší střední třída? Je přece evidentní, že pokud se tam lidé chtějí mít dobře, musejí vyrábět, musejí vyrábět elektřinu, a tedy mít i větší produkci CO2. Z tohoto pohledu mi připadají naše diskuse, jestli máme jezdit na dálnicích místo stotřicítkou stodesítkou, úsměvné. Ale nejsem odborník na životní prostředí. Radikální přístupy mi ale obecně nejsou blízké, a to je jeden z důvodů, proč budu raději finančně podporovat lidi, kteří k problémům současného světa přistupují konstruktivně.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Vidíte, a to se ještě držím, protože kdybych si neudržoval určitý odstup, musel bych sáhnout i k ostřejším výrazům. Moje nespokojenost má více rovin. Jedna z nich je o tom, že nejsem hluchý a slepý a vnímám, jak si velká část lidí neustále na něco stěžuje. Jenže mi není dvacet ani třicet, takže mohu srovnávat. Vyrůstal jsem za komunismu, v té takzvané rozvinuté socialistické společnosti. Můj táta, vzdělaný středoškolský učitel, skončil jako obsluha jeřábu. Protože si dovolil kritizovat režim. Moji spolužáci byli vyloučeni z vysoké školy, když se vyjadřovali nevyhovujícím způsobem. V tomto pohledu mi přijde úžasné, v jaké žijeme době.

Svoboda má obrovskou hodnotu, a pokud si toho nedokážeme vážit, zakládáme si na problém. Fakt bychom si měli uvědomit, jaké máme štěstí. Máme se ekonomicky velmi dobře. A ano, říkám to i s vědomím vysoké inflace a s tím souvisejících problémů. Ale pro srovnání: v padesátých letech se ve Švédsku běžně pralo ve strouze vedle domu na ulicích, protože ještě nebyly běžné chodníky ani pračky. To není tak dávno. Ale zkusme i jiný pohled: žijeme v České republice. Přitom se stačilo narodit o tisíc kilometrů dál na východ a každý den bychom se báli, zda nás nebo naše blízké nezabije raketa. To pro změnu není moc daleko.

Od toho tu ale máme sociální systém, který většinu lidí nenechá dopadnout na úplné dno. Nebo by alespoň neměl. Ale ano, existují i výjimky, ale opravdu ekonomicky špatně a bez pomoci je jen naprosté minimum lidí. Nedávno jsem zase četl, jak si někdo stěžuje na zdravotnický systém. Tak pokud by se někdo chtěl inspirovat třeba v Číně, tam vás nechají umřít, když onemocníte, ale v nemocnici nezaplatíte a nemáte odpovídající pojištění. To není můj výmysl, to mi řekli moji přátelé z Číny. Takže pokud si stěžujeme, možná by stálo za to uvědomit si, že v globálním srovnání na tom nejsme špatně.

Trápí mě, že řada politiků jde opačnou cestou: komunikuje takovým způsobem, aby ta nálada byla ještě horší. Ten nástup populismu, ale totálního populismu, mě opravdu štve. Ruku v ruce s tím mi vadí, že se naše země zadlužuje, a to dost rapidně. Místo rozumných řešení, vize, promyšlené strategie čelíme výkřikům, které mají jen snadno zajistit hlasy voličů. Politika, kdy se program strany tvoří podle průzkumu veřejného mínění, je nezodpovědná. Komu imponuje, pokud někdo mění názory přes noc, pokud každým svým vystoupením polarizuje společnost? V čem nás to posune a zlepší kvalitu života lidí? Jako investora mě zajímá, jaké plány mají lidé s firmou za deset i více let. Někteří politici se tu ale ucházejí o hlasy voličů, mají nést odpovědnost za celý stát, a přitom nemají ani představu, jak to tu má vypadat za rok.

To, co mě dlouhodobě pálí a snažil jsem se s tím bojovat už v dobách, kdy jsem vedl velké mezinárodní společnosti, je nedostatečná rovnost příležitostí pro ženy. V posledních letech se to zlepšuje, ale rozdíl příležitostí je podle mne stále poměrně vysoký.

Vzdělání zaměřené na kvalitu. Věřím tomu, že vzdělaní lidé si snáze uvědomují problémy, snáze je dokážou analyzovat a hledat vhodná řešení. Vzdělaný člověk lépe odolává populistům, vidí věci v souvislostech a nenechá sebou snadno manipulovat. Proto by kvalita vzdělání měla být dlouhodobě prioritou. Sám se k tomu snažím přispívat tak, jak umím. Tedy podporou talentů.

Jako informatik mám pro technické obory slabost a trend snižujícího se množství studentů mě netěší. To, že nedostatek techniků je problém, ostatně často slýchám i z terénu. Nicméně skutečnost, že víc studentů upřednostňuje třeba humanitní obory, nevnímám nutně negativně. Hodně totiž záleží na tom, jaký efekt má takové vzdělání na mladé lidi, a hlavně jaké s ním naleznou uplatnění. Univerzity by měly brát v úvahu, že člověk nutně nemusí pracovat v oboru, který vystuduje… A pak je zásadní, zda vzdělání dokáže využít jinak a jinde. Často vidíme, že diskuse k tématu se smrskne třeba na to, kolik z vysokých škol vyjde politologů. Je fér si přiznat, že všichni absolventi se neuživí jako akademičtí politologové, všichni nenaleznou uplatnění třeba v diplomacii, kde bychom si je uměli představit. Pokud je ale ten studijní program navržen tak dobře, že absolvent si z něj něco odnese i pro jiné životní výzvy a jiné obory, je to v pořádku a takové vzdělávání má smysl.

Kromě jiných projektů jako investor podporuji některé vzdělávací programy. U nich to nevnímám jako investice s návratností pro mě, ale spíše s návratností pro společnost. Podporuji třeba Centrum talentované mládeže nebo jsme s manželkou věnovali nějaké peníze na vzdělávací program pro talentované studenty jednoho brněnského gymnázia. Po nějaké době jsem se s těmi studenty setkal a bavili jsme se, jakým směrem by se v budoucnu chtěli vydat. Překvapilo mě, že spousta dětí i přesto, že je bavily počítače a chtěly by studovat informatiku, si jako dobrovolné kurzy zvolila ty o historii či kurzy společenských věd. Zpočátku jsem byl překvapený, ale pak mi to do sebe zapadlo. Jasně, v budoucnu to třeba budou velmi dobře placení ajťáci, ale povědomí o vývoji společnosti a zásadních událostech dějin jim může být jen ku prospěchu. Lidé, kteří vnímají kontext, souvislosti, naučili se učit a sbírat informace, ti se v životě neztratí.

Pro co naopak příliš pochopení nemám, je, když si někdo vzdělání neváží. Řada lidí jde studovat vysokou školu a obor humanitního zaměření zvolí jen z toho důvodu, že si nejsou jistí, co je pro ně to pravé. Měli by si ale uvědomit, že vysoké školy něco stojí, a ne právě málo. Když vám někdo řekne, že jde studovat jen kvůli tomu, aby si prodloužil mládí, tak v takovém případě bývám na vážkách, zda bychom skutečně neměli uvažovat o nějakých příspěvcích na studium. Už z toho důvodu, aby si někteří lidé uvědomili, že nic není zadarmo.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Zhodnocení investice. (usměje se) Ale vážně, v tomhle vidíme obrovský potenciál. O umělé inteligenci se toho napsalo už spoustu, pro někoho je to největší vynález v historii, někdo jiný zase zůstává při zemi. Já, jako v řadě jiných oblastí, jsem i tady opatrný, pokud jde o nějakou jednoznačnou interpretaci. Třeba populární chatboti jsou jistě velkým technickým pokrokem a to, co dnes umělá inteligence dokáže strojovým učením zpracovat, s jakým velkým množstvím dat umí pracovat, je dechberoucí. Zároveň však ještě zdaleka nemůžeme hovořit o obecné umělé inteligenci, tedy té, která by dokázala sama něco vymyslet.

Dnešní umělá inteligence funguje tak, že je natrénovaná na práci s obrovským množstvím dat. Ta data mohou třeba v medicíně pocházet ze spousty rentgenových snímků, nebo ta data mohou pocházet z toho, že AI zanalyzuje miliardy příspěvků na Facebooku. Nebo třeba mohou pocházet z toho, že studují vaše nákupní zvyky a transakce. Některé tyto modely jsou veřejně přístupné a používají se znovu a znovu, přičemž každý si je trošku upraví. Pak jsou modely, které nejsou veřejně přístupné. Výzkumníci je vytvořili na zakázku nějaké firmy, interně. Co mají tyto modely společné, je to, že vždy jde o obrovská množství dat a cílem jejich zpracování je získat nějaké relevantní výstupy.

Protect AI se obecně zabývá tím, aby výstupy z práce AI byly skutečně relevantní. Aby datové sady nebyly zneužity, byly chráněny před útokem zvenčí, tedy aby někdo nepokřivil data, s nimiž AI pracuje, a neznehodnotil tím celý výsledek práce. Protože umělá inteligence, jak ji známe dnes, skutečně dokáže pracovat jen s tím, co jí sami předložíme. Ostatně zpráv o tom, jak umělá inteligence přednesla nesprávné informace, byla publikována spousta. Pokud jde o banální věci, dá se nad tím mávnout rukou. Pokud však na umělou inteligenci přeneseme jiné, důležité kompetence, například ve zdravotnictví, musíme být ke správnosti vstupních dat mimořádně obezřetní a pečliví. Protect AI by se proto měla zabývat ochranou těchto datových modelů.

Nemyslím si, že lidstvo spasí. Ale že by jej zničila? Osobně se domnívám, že k tomu, abychom se zničili, žádnou umělou­ inteligenci nepotřebujeme. Vystačíme si, myšleno lidstvo, úplně sami.

Nejen v mém případě se hned několikrát potvrdilo, že štěstí přeje připraveným. Člověk musí být připraven, když přijde příležitost. A tu příležitost nenechat vyklouznout. Pokud chce být někdo úspěšný, pak jedna z mých prvních otázek zní: Jste připraveni tvrdě, ale opravdu tvrdě makat? Jste připraveni jít do rizika, učinit takové kroky, které se mohou na první pohled jevit jako krok stranou nebo zpátky? To je nesmírně důležité.

Když jsem dostal nabídku nastoupit do společnosti Grisoft (později AVG Technologies, následně koupená Avastem, pozn. red.), byl to relativně malý startup. Pro mě to byl kariérní sestup – šel jsem ze skvěle placené manažerské pozice na hůře placené místo bez jisté budoucnosti. Ale mně ta příležitost tehdy přišla velmi zajímavá, strašně se mi líbil tým lidí, se kterým jsem měl pracovat. A ty ambice! Pokračování příběhu znáte: z AVG se stal mezinárodní hráč, jako první česká firma šlo na Wall Street. Věřili jsme, že se nám to podaří. Makali jsme, fakt strašně moc. A výsledek se dostavil. Nebudu zastírat, vždycky to není jen o úsilí, je potřeba i štěstí. Tady se ale všechno sešlo.

Neexistuje jednoznačný recept na úspěch, jen pokusy a omyly. Můžete tomu ale jít naproti právě tím, že budete připravený, kdyby si na vás to štěstí fakt sedlo. Často mluvím s mladými lidmi a řeším, kde se v jejich projektu stala chyba, co se mohlo udělat lépe. Není výjimečné, když slyším, že nechtějí kariéře nic moc obětovat.

To je v současnosti hodně populární, takzvaný work-life balance, jenže najednou s převahou té life složky. Je mi líto, takhle to nefunguje. Bez obětí pravděpodobně nevyniknete. To je prostě fakt. Zkuste se zeptat třeba úspěšných influencerů, kolik času věnují sítím, kolik práce za tím reálně je. Nebo manažerů. Úspěch něco stojí. Přijdete třeba o část svobody. O hodně volného času… Shrnuto: pokud u někoho převáží life, nemůže čekat, že v oblasti work bude extra vynikat.

Ten, pro koho není kariéra prioritou, by si později neměl stěžovat, že někdo, kdo tvrdě dřel, je v kariéře nakonec úspěšnější. Z mého pohledu je to spravedlivé.

Vzdělávejte se, makejte. Buďte připraveni, jak jen to jde. 

Karel Obluk (54)

• Manažer, investor, podnikatel.

• Partner v mezinárodní investiční skupině Evolution Equity Partners. Fond disponuje více než miliardou dolarů na investice v Evropě a Severní Americe.

• Člen česko-slovenské investiční skupiny Garage Angels.

• Absolvoval doktorský studijní program v oboru informatiky na VUT v Brně.

• Bývalý technický ředitel a CEO společnosti AVG. V roce 2012 pomohl ke vstupu AVG jako doposud jediné firmy z ČR na Wall Street a tržní hodnota společnosti vzápětí přesáhla miliardu dolarů.

• Miluje létání a v současné době dokončuje licenci na menší dopravní letoun.

• S manželkou sbírá medaile na soutěžích ve společenských tancích.