Přes šest tisíc lékařů už vypovědělo dohodu o přes­časech. Znamená to, že od prosince budou muset nemocnice omezit svůj provoz. Největší protestní akce zdravotníků za poslední roky se promítne i do péče o pacienty. „Dojde k omezení plánované péče v nemocnicích a zajištění pouze té akutní tak, aby nikdo nepřišel k úhoně na zdraví a životě. Všechno, co bude možné odložit, se odloží,“ předpovídá Jan Přáda, gynekolog a předseda Sekce mladých lékařů České lékařské komory. Nově je rovněž viceprezidentem celé České lékařské komory. Dopady na pacienty sice lékaře mrzí, ale jinak to prý už nešlo. „My už nevidíme ze strany politiků jakoukoli iniciativu. Žádnou snahu ten problém řešit. Proto jsme tentokrát protesty už nenechali jen na papíře,“ vysvětluje doktor.

Máte pravdu, není jednoduché se v tom vyznat. Já jsem předsedou oficiální platformy pod Českou lékařskou komorou. Takže od nás můžete očekávat profesio­nální fungování, kdy jsme v podstatě juniorskou generací České lékařské komory, tedy komory zřízené podle zákona. Můžeme využívat zdrojů komory, například administrativních nebo finančních, na druhou stranu z toho pro nás vyplývají povinnosti. Tudíž musíme třeba pravidelně volit své vedení a jsme kontrolovatelní. A zároveň platí, že jakmile už lékař či lékařka nejsou mladí, z naší sekce povinně odcházejí mezi ostatní lékaře. Zároveň musíme být absolutně transparentní. Spolek Mladí lékaři, který jste zmínil, je něco jiného. Je na nás zcela nezávislý, a jeho členové si tedy mohou dělat, co se jim zachce – což má samozřejmě svá pozitiva i negativa. Nicméně v řadě oblastí máme za komoru i za tento spolek společné zájmy, proto jsme v minulosti spolu třeba vydávali nějaká stanoviska a i dnes v případě aktuálních protestů lékařů se setkáváme na společných jednáních a podobně.

Moc děkuji za možnost to vysvětlit, protože i já na internetu a třeba i v ­médiích vidím, že to není úplně správně pochopeno. Pro nás zdravotníky jde totiž v případě přesčasů o denní chleba, ale pro ostatní to může být celkem náročné téma. Takže: když se řekne přesčas, běžný člověk si představí, že si odpracuje svých osm hodin za den, a pokud třeba něco nestihne, zůstane v práci o hodinu či dvě déle. Takové přesčasy v nemocnicích můžeme jen závidět. U nás totiž znamenají, že začneme jeden den ráno. Odděláme si rovněž svých osm hodin… Ale pak máme přesčas, který spočívá v dalších třeba šestnácti hodinách práce. Z nemocnice tak neodcházíme ve čtyři odpoledne, ale až další den ráno. To ale není strop. Může to být klidně i dalších osm, takže neodcházíte druhý den ráno, ale až odpoledne. Za jeden den můžete mít přesčas 24 hodin, což snad každému musí připadat bizarní.

To je nejen běžné – na tom je dokonce náš systém nemocniční péče založen. Jinak by se současný provoz nedařilo personálně udržet. Dlouhodobě se to nedá zvládat. Jasně, přes noc není takový provoz, takže s pár přerušeními třeba na dvě či tři hodinky zavřu oči a zkusím si odpočinout, ale to má samozřejmě daleko ke kvalitnímu spánku doma v posteli. Jedna věc je, že po takovém provozu jsem doma už naprosto neschopný a o nějakém rodinném životě či starání se o domácnost nemůže být řeč. Druhá věc je, že pro pacienta je takový unavený lékař či lékařka už potenciálně nebezpečný. Vy jako novinář po 24hodinovém zápřahu také nenapíšete skvělý článek bez chyb… Stejně tak náš úsudek i výkon klesají. Mnozí si nás představují jako neunavitelné roboty. Ale my jsme fakt jen lidi.

Tím důvodem je absolutní bezmoc. To, že to takto funguje, politici samozřejmě vědí. Ale nikoho – opravdu nikoho – to nezajímalo. Dokonce jsme teď svědky toho, že když víme, že takové přesčasy jsou nelegální a přitom se dějí, někdo navrhne zákon, který to legalizuje, a ten zákon dokonce projde. Chceme příliš, když si přejeme fungovat v normálním pracovním režimu, jako fungují všichni ostatní? Když jsme teď naštvaní, smutní nebo pociťujeme takovéto emoce, je to důsledek stavu, který funguje desítky let. Byla jediná událost, kdy to vypadalo, že si politici začínají problém uvědomovat – to když v roce 2011 lékaři spustili akci Děkujeme, odcházíme. Tehdy se sepsalo memorandum, jak se situace bude napravovat. Skončilo u slibů. Protože memorandum je gentlemanská dohoda a v tomto případě se politici už nějakou dobu jako gentlemani nechovají. Události posledních měsíců to potvrzují. My už nevidíme ze strany politiků jakoukoli iniciativu. Žádnou snahu ten problém řešit. Proto jsme tentokrát protesty už nenechali jen na papíře.

Přitom přesčasy jsou problém týkající se všech zdravotníků napříč věkem. Víte, co nám říká hodně našich zkušenějších kolegů? Že je jim fakt líto, že se tenhle problém nevyřešil už dřív. Protože kdyby ano, mohli mít třeba víc času, mohli vidět vyrůstat své děti, víc se věnovat partnerům a podobně.

Já a moji kolegové prací taky žijeme, jinak se medicína ani dělat nedá. U nemocničního lékaře to určitě není o bohatství, tady si extra nevyděláte. Takže ten motiv nebude finanční. Zároveň si myslím, že tím naším protestem opravdu ve výsledku pomáháme všem – dokonce i pacientům. Zodpovědnost zdravotníků je obrovská – za zdraví a životy druhých lidí. My tím naším protestem vlastně říkáme: Prosím, dovolte nám mít nějaký soukromý život. A prosím, dovolte nám žít normální rodinný život – abychom měli kde čerpat síly a ty pak smysluplně využili při práci pro ostatní.

Těch cílů je víc. Ne vše se dá realizovat hned, ale některé věci ano. A ty potom mohou být motorem dalších změn, které v horizontu několika let pomohou zdravotnický systém stabilizovat. Prvním požadavkem je, aby se legislativa vrátila do stavu, aby zdravotníci neměli možnost pracovat dvakrát víc přesčasů než všichni ostatní. Standardní stav pro všechny činí 416 hodin, nový, který se týká pouze zdravotníků, 832 hodin za rok… Což je vlastně 104 pracovních dní za rok navíc. To samo nám přijde poměrně diskriminační. Teď jsme totiž pro ředitele nemocnic levná a snadná pracovní síla, což nám nevyhovuje, jim ano. Takže návrat do předchozího stavu. Pak chceme, aby se přesčasy jako jinde ve světě dodržovaly a kontrolovaly. Takže nejen že bude v zákoně rozumný počet hodin, ale budou tam i kontrola a penalizace, pokud to zaměstnavatelé budou obcházet. Třetím požadavkem jsou peníze na platy. Aktuálně je hodinová práce lékaře tak levná, že ředitelům nemocnic nezáleží na tom, kolik hodin lékaři odpracují, protože z jejich pohledu je ekonomicky velmi výhodné nás takto přetěžovat.

Jasně, co jiného také mají říkat. Že jsou nepovinné? Nesmysl. Proto také tisíce lékařů aktuálně tu dohodu o přesčasech ruší. Kdyby byly dobrovolné, nebyla by taková aktivita třeba, prostě bychom je jen nesloužili… V tuto chvíli mám také od kolegů informace, že ten, kdo odmítá sloužit přesčasy, má v práci problémy. Jsou jim rušeny povinné stáže a vzdělávání, některým se ruší dovolená. Lidé přicházejí o osobní ohodnocení, dokonce je jim vyhrožováno vyhazovem. Tohle má k dobrovolnosti daleko.

Pravda není ani to, že by se přesčasy běžně a samozřejmě proplácely. Ty jsou totiž nejčastěji propláceny ve formě služeb – ano, pokud vám to krásně navazuje, po pracovní době ještě sloužíte, tak to se vám pravděpodobně proplatí. Ale pokud se zdržím v ambulanci, mám složitější případy pacientů, takže jsem kvůli tomu třeba o čtyři hodiny v práci déle, tak to už dělám úplně zadarmo. Zjednodušeně řečeno: pokud bylo legální mít 32 hodin přesčasů za měsíc, logicky se vám mohly proplácet jen do této výše. Cokoli bylo nad tento legální rámec, to přepadlo a dělali jste zadarmo. Vím o případech, kdy někteří ředitelé nemocnic tvrdili, že si pak zdravotníci budou moci vzít náhradní volno. Ale i tady často zůstalo jen u slibů.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

To jsme uvítali. Chtěl to, tak to dostane. Obávám se ale, že kapacita pana ministra na to nebude stačit, protože v tuto chvíli jsou to již stovky případů, které máme zaznamenané, a tedy mu je předáme. Uvidíme, jak s tím naloží.

Na první pohled se může jevit jako výhoda, pokud ministerstvo vede někdo z lékařského prostředí. Ale role ministra je očividně náročná a neplatí, že ten, kdo byl skvělým lékařem, je pak i skvělým ministrem. Bohužel. V této souvislosti bych rád dodal, že možná jsme mladí, ale nejsme naivní. Vnímáme, že je tu obrovská fluktuace ministrů, což tomu systému nepomáhá. A také víme, že jakákoli změna se často projeví s velkým odstupem, někdy se toho politik v rámci funkčního období ani nedočká. Takže stejně jako vyčítám ministru Válkovi, že ty věci dosud nevyřešil, vyčítám i jeho předchůdcům úplně totéž. Kdyby kaž­dý z toho orloje politiků udělal něco stabilizačního, dnes jsme nemuseli být v této situaci a mohli jsme pracovat nikoli na udržení, ale na zkvalitňování zdravotnictví.

Dalším požadavkem je, aby se právně jasně nastavily služby lékařů. Protože si o nich vykládáme, hodně se o nich píše, ale paradoxně nejsou aktuálně nijak právně ukotveny. Mají mít dvanáct, šestnáct, nebo čtyřiadvacet hodin? V zákoně by to mělo být jasně napsáno. Vnímáme to jako ochranu všech. Protože když jste v práci i v čase, kdy tam nemáte legálně co dělat, když uděláte chybu, kdo za to nese zodpovědnost? Můžeme přijít na to, že v zákoně bude, že služba může být dlouhá čtyřiadvacet hodin, ale pak musí být garantovaný nějaký čas na odpočinek. Mají to tak třeba hasiči nebo policisté, takže nevidím důvod, proč bychom to tak nemohli mít i my.

Něco se musí stát i s naším finančním ohodnocením. Fakt je, že momentálně není medicína v rámci základní pracovní doby konkurenceschopná oproti jiným vysoce specializovaným oborům. Nedaří se nám být konkurenceschopní dokonce ani oproti jiným státům. Proto až patnáct procent mladých lékařů po studiích rovnou odjíždí do zahraničí. My jsme si dosud hodně pomáhali Slováky. Ti u nás zadarmo vystudovali a pak tu často zůstali. Jenže tohle padá. Na Slovensku nedávno udělali velkou platovou reformu a je to tak, že atestovaní lékaři tam berou měsíčně zhruba o deset až čtyřicet procent víc než u nás. Efekt to má jednoduchý: Slováci u nás dál studují, ale hned po studiích se vracejí zpátky. No a část českých lékařů naopak odjede léčit na Slovensko, protože jim to bude dávat větší ekonomický smysl.

Slib je slib. Počkáme, jaká bude realita. Dohodu o přesčasech vypověděly tisíce lékařů a ani změna zákona nás nepřesvědčí k tomu, abychom tento záměr přehodnotili. Už to není dostačující. Pokud se celkově nezmění přístup státu k nám, budeme v tomto protestu pokračovat. Zároveň by to pro pana ministra nemělo být překvapivé. Naše požadavky jsme mu předali a je s nimi seznámen.

Přesčasy odmítneme sloužit od začátku prosince. A od tohoto okamžiku to podle mě mohou ředitelé udržet v současném rozsahu jen stěží. Kdyby to bylo tak jednoduché, že bychom byli nahraditelní, proč by to už dávno tak nedělali? Vždyť by nás nemuselo být v nemocnici tolik, a ještě by se ušetřilo. Takže to je spíš nějaká představa, kterou se uklidňují, ale realita bude jiná. Externisté to nezachrání, protože sami mají nějaké své lékařské praxe a jsou docela vytížení. Další lékaře nebude kde brát.

Předpokládáme, že dojde k omezení plánované péče v nemocnicích a zajištění pouze té akutní tak, aby nikdo nepřišel k úhoně na zdraví a životě. Všechno, co bude možné odložit, se odloží.

Jsem zodpovědný za pacienty, které vidím a řeším v práci a během pracovní doby. Já nejsem zodpovědný za pacienty, když nejsem v práci a ani tam dle zákona nemůžu být, protože jsem vypověděl přesčasy.

Pravděpodobně se to neuskuteční. (přikývne) Ale bude to záviset na jednotlivých odděleních.

Nevím, proč je vláda trestá. Já rozhodně nikoho netrestám. Jako mladí lékaři se chceme domluvit, jak by měla být zdravotní péče zajišťována mimo jiné tak, abychom pracovali v důstojných podmínkách. Tím, že chceme rodinu, že chceme nějaký volný čas, snad nikoho netrestáme. Spíše se nabízí otázka, proč nás někdo trestá za to, že jsme se rozhodli věnovat profesi, v níž chceme ostatním pomáhat.

To bylo velké zklamání. Novelizoval se zákoník práce, a to kvůli povinnostem, které vyplývaly z našeho členství v Evropské unii. Přesčasy lékařů tam původně vůbec nebyly, ale přílepkem je vložili zákonodárci (konkrétně poslanec a lékař Vít Kaňkovský z KDU-ČSL, pozn. red.). Všichni byli v časovém tlaku, protože kdyby zákon nezačal brzy platit, následovaly by ze strany EU sankce. Proto i pan prezident to podepsal velmi rychle. Ze strany poslanců a senátorů to ale vnímám jako podraz. Mohli tuto výjimku pro lékaře odmítnout, nedávat ji tam. Pro nás jako mladé lékaře to bylo velmi náročné – nejsme právníci. Ale na druhou stranu, pokud bychom dosáhli toho, že by celý zákon neprošel, dnes by nám třeba někdo mohl vyčítat, že Česko dostalo ohromné pokuty… Zákonodárcům se ta situace vysloveně hodila, a tak to tam přilepili a schválili. Z jejich pohledu se jen legalizovalo to, co se běžně dělo… Ale bez ohledu na to, zda nám tato praxe vyhovuje. Nikdo se nás nezeptal.

Podpásovka. Nevím, jak to jinak nazvat. Jediný, s kým se tohle konzultovalo, byli ředitelé nemocnic. A těm to samozřejmě strašně vyhovovalo.

Uvědomujeme. Nemluvíme o miliardách, ale o desítkách miliard. A to jsme zdaleka neprobrali všechny naše požadavky. Potřebujeme změnit vzdělávání lékařů, mít jasno o dalším směřování zdravotnictví. Potřebujeme mít vyřešenu nějakou udržitelnost systému. Jenže, pane redaktore, toto vám tu nemá vytahovat z rukávu mladý lékař ve svých 33 letech. To vám mají říkat lidé, kteří sedí na klíčových pozicích. Je mi úzko, když sedím na jednání s ministry zdravotnictví a sociálních věcí, ptám se jich, jaký je plán, jak stabilizovat systém po dalších pěti letech (přesčasová výjimka byla přijata na období pěti let, pozn. red.), a tam sedí tito ministři, jejich náměstci, celé právní týmy… A nikdo, doslova nikdo, vám na to nezareaguje jedním slovem? Chci moc, když politikům v čele státu pokládám otázky, jaký je plán na následujících pět let, aby se Česká republika dostala na úroveň těch běžných přesčasů v Evropě? Abychom se v medicíně dostali na normální pracovní zátěž a na normální finanční podmínky? Nepřijde mi normální, že v tomto státě nedostanu odpověď na to, zda mohu být lékařem a zároveň budu moci mít rodinu a trochu normálně žít.

Uvědomujeme. Nejdeme nijak proti úsporným tendencím vlády. Tyto peníze by nebyly ze státního rozpočtu, ale z peněz zdravotních pojišťoven. A ty mají v rezervách 55 miliard korun.

Pak je tu samozřejmě ještě jedna alternativa. Pokud se od politiků dozvíme, že stát už nemá být garantem zdravotní péče prostřednictvím pojišťoven a že občané si mají řešit péči sami, je další cestou privátní zdravotnictví a přímé platby za péči. Tam by ale byli biti úplně všichni a to opravdu nechceme. To by vedlo k rozklížení celého systému.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Není, protože zdravotnictví, a na tom se shodujeme s panem ministrem Válkem, nemá být věcí honění politických bodů. Úplně stejně, jako když já coby lékař nerozlišuji, jestli pacient volí tu či onu stranu. Byl bych rád, kdyby se politici dohodli na nějakých konstruktivních řešeních. A k té opozici… Oni politici ukázali, že domluvy napříč spektrem jsou schopni. A to právě v případě toho přílepku o přesčasech – 165 poslanců hlasovalo pro, proti byl jeden jediný. Teď ještě, aby se shodli na něčem, co tomu systému fakt pomůže…

Ženy jsou již dominantní skupinou, a to nejen mezi lékaři, ale i mezi nelékařským zdravotnickým personálem. Ženy jsou bohužel v tomto segmentu výrazně diskriminovány, a to hlavně v těch momentech, kdy jsou vystaveny životním zlomům, například v souvislosti s těhotenstvím. Uvedu příklad: pokud žena otěhotní, okamžitě pro ni musí skončit přesčasy. No ano, jenže přesčasy, jak jsme si již řekli, ve formě služeb tvoří třeba polovinu příjmu ženy. To je velký pád… A z těchto peněz se vám následně vypočítává i mateřská.

Takový výpadek příjmu by mohl být pro rodinu hodně nepříjemný, takže slouží ilegálně, aby si přivydělaly.

Nemají jiné možnosti. A v brzkém návratu do zaměstnání po porodu jim zase brání služby – protože jako rodič chcete trávit s dítětem čas, nechcete být stále jen v práci. Z jednoho z našich průzkumů vyplynulo, že až sedmdesát procent lékařek zvažuje, že odejde z veřejného zdravotnictví. S tím, že soukromý sektor si zaměstnankyň – alespoň pokud jde o pracovní podmínky – váží o dost víc a také se víc snaží pomáhat s balancováním profesního a rodinného života. Část mladých lékařek nám dokonce v průzkumu uvedla, že do svého zaměstnání, do veřejné nemocnice, se už po narození dítěte vůbec nevrátí. Abychom ale nebyli jen negativní, naštěstí tady se to snad trochu zlepšuje. I veřejné nemocnice se už snaží nabízet různé benefity, které rodičům pomáhají – třeba zakládáním dětských skupin nebo alespoň nějakou nabídkou zkrácených úvazků…

To ano, a ten úspěch jim moc přeji. Ale na takové prestižní posty dosáhne jen zlomek z nás. Pak souhlasím, oběti jsou třeba. Všichni ale netoužíme po nejvyšších titulech a vedoucích postech. Řada z nás chce prostě jen vykonávat práci, která je baví, a zároveň mít alespoň nějaký soukromý život. Spokojíme se s tím, že budeme takovými dělníky nemocnic. Ale i ti dělníci si zaslouží důstojný život. 

Jan Přáda (33)

• Lékař, gynekolog.

• Pracuje na Gynekologicko-porodnické klinice Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK.

• Předseda Sekce mladých lékařů České lékařské komory.

• Viceprezident České lékařské komory.

• Delegát ČR v asociaci Evropských mladých lékařů.

• Absolvent 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.