Jako stvořené k pekelnému životu

U vysokohorského jezera Issyk-kul jede velkolepý mejdan, kdy kyrgyzští hostitelé dokazují návštěvě expertů z Kazach­stánu, Ruska, Lotyšska a České republiky, že je dovedou doopravdy uctít. Zatímco hosté z daleké ciziny se pozvolna vytrácejí, kazašsko-kyrgyzská družba nabírá na otáčkách, dobře zásobována vysokooktanovým palivem. Jazykové rozdíly jsou menší než mezi češtinou a slovenštinou, spíše jde o dialekt jednoho a téhož jazyka, a elity obou zemí ve věku kolem padesátky studovaly na stejných školách, tedy v Moskvě, a mluvily mezi sebou rusky.

I po půlnoci si ovšem kazašští ministerští úředníci dávali velký pozor na jazyk, když se mluvilo o politice, zatímco jejich protějšky z kyrgyzského Biškeku nadávaly s vervou na poměry v zemi, která nedlouho předtím svrhla v tulipánové revoluci prezidenta. Svoboda se jim líbila, co jim vadilo, byly mizerné platy, zvlášť ve srovnání s úplně stejně (ne)kvalifikovanými Kazachy, kteří dorazili ne přes kopec z blízké Almaty, ale až z nového hlavního města Kazach­stánu – tehdejší Astany (nynějšího Nur-Sultanu).

Chudí byli Kyrgyzové jako kostelní myši před patnácti lety a chudí jsou dodnes – po Tádžikistánu je Kyr­gyzstán druhá nejchudší z bývalých sovětských středoasijských republik. Kdyby nebylo drahých kovů, hlavně zlata těženého v loni znárodněném dole Kumtor v pohoří Ťan-šan nad jezerem Issyk-kul, bylo by to ještě horší (zlato představuje více než polovinu vývozu; spoluvlastníkem byla kanadská těžařská společnost Centerra, která pochopitelně Kyrgyzstán žalovala).