Loňský rok je za námi, a nebudeme na něj vzpomínat v dobrém. Česká ekonomika poklesla a jako jediná v Evropské unii se vzdálila od úrovně, na níž byla v roce 2019 před začátkem pandemie. Reálné mzdy dopadly ještě hůř.

Při bližším ohledání je to ovšem podstatně zajímavější. Například firmy z „reálného sektoru“ (tedy bez bank, pojišťoven a finančních společností) si udržely jako celek ziskovost, za kterou by ve většině evropských zemí „vraždily“. Je to ovšem vykoupeno zmíněným poklesem reálných mezd.

Nerozčilujte se nad tím, nepište zlé e-maily ani mně ani Českému statistickému úřadu. To vyplývá z logiky národních účtů a letos to bude naopak: podle všeho porostou reálné mzdy a bude klesat míra zisku. Vyplývá to z logiky snižování inflace, kdy je podle řady analytiků docela pravděpodobné, že klesne meziročně pod tři procenta, zatímco mzdová ujednání v podnikové sféře budou typicky o dost štědřejší.

S takovým vývojem lze (takřka) napevno počítat, pokud tedy české spotřebitele a byznys znovu něco nevystraší – v obou případech platí, že na špatné zprávy reagujeme v celoevropském srovnání spolu s Němci nadmíru citlivě. Obavy z budoucnosti by v takovém případě dynamice ekonomiky moc neprospěly, protože vedou k omezováním spotřeby domácností a investic podniků.

„Na každou nejistotu, na každé výraznější riziko reagujeme zvýšením úspor,“ říká v Hrotcastu Miroslav Zámečník. Za zboží a služby pak lidé málo utrácejí a českou ekonomiku to táhne ke dnu:

S tím, jací jsme, a jak je nastavená česká ekonomika – má vysoký podíl zpracovatelského průmyslu silně napojeného na Německo, což jí momentálně táhne dolů – nejde krátkodobě nic dělat. Pomohl by snad jen charismatický lídr vyzařující sebedůvěru, který by bez bázně chodil mezi lidi a empaticky je ujišťoval o tom, že lepší budoucnost je už za dveřmi a že všechny strázně zvládneme.

Tohohle umění práce s voličem, kdy maminky spontánně vkládají lídrům do náručí radostně pištící děti, se nám ovšem historicky nedostává. A nikdo podobný v dohledu není. Ronald Reagan, blahé paměti, byl v osobním styku okouzlující, což uznávali i ti, kteří jej nenáviděli. Jeho slogan „Morning in America“ doprovázený rozumnou hospodářskou politikou je dodnes předmětem nostalgického vzpomínání.

Čekání na signál

Co potřebujeme tady a teď, je od sebe jasně odlišit dvě věci: Transformaci fungování Česka, kdy je nutné zvýšit efektivitu „státu“, a tedy kromě jiného dosáhnout i snížení provozních výdajů, od nezbytných masivních investicí, které nás nyní vytáhnou z bryndy.

Německo momentálně nevypadá jako náš evropský vzor, tak se zkusme inspirovat Polskem, které se sebou dokázalo v poslední době udělat velké věci: třeba postavit přes 600 kilometrů dálnic v roce, kdy pořádalo evropský šampionát ve fotbale. Byl to impuls, v němž poté Poláci pokračovali. Jasně že mají větší dluh než Česko, ale také dokončenou dálniční síť.

Samotná infrastruktura samozřejmě nemůže být řešením, když potřebujeme masivně investovat do školství a vědy. Akutně si ale potřebujeme nalít optimismu do žil.

Peněz máme spousty, ale zamčených v neproduktivních cyklech. Národ i firmy hromadí hotovost, banky jí recyklují nákupy státních dluhopisů a stát je utápí „v provozu“, aniž by uměl ekonomiku nahodit. Jinak, než přes investice to nedokáže. Na co čekáme?

Na pozitivní signály. V případě domácností i podniků sice nic nerozhýbe aktivitu tolik, jako pokles úrokových sazeb, ale z mezinárodních studií je velmi dobře zdokumentovaná skutečnost, že vládní investice mobilizují zájem soukromých investorů „být přitom“.

Když se stát nebojí budoucnosti, a dovede sám definovat ambiciózní investiční program, soukromí investoři jej následují. Tenhle impuls potřebujeme, a to tak, že velmi. Úrokové sazby budou klesat a vláda to musí doplnit jasně znějícím signálem: já budu investovat mohutně, pojďte za mnou.

Příběh českého střádala: Kdo se bojí, šetří, neinvestuje a neutrácíGrafy vyprávějí příběhy: třeba ten z časů pandemie, kdy počínaje únorem 2020 objemy nových depozitních obchodů (vkladů) prudce stoupaly kvůli tomu, že se lidé jednak obávali budoucího vývoje, jednak neměli v době totálních uzávěr za co utrácet.Vynucená odložená spotřeba by se následně měla projevit na poklesu míry úspor, a obnovené chuti naspořené peníze utrácet, což na první křivce ukazuje pokles nových vkladů. Celkový objem vkladů však nadále rostl, což ukazuje druhý graf.Vzestup úrokových sazeb počínaje druhým pololetím roku 2021 se promítnul do změny časové struktury vkladů, ve prospěch těch lépe úročených. Zda pokles úrokových výnosů na vkladech oslabí míru úspor, a jestli naopak vzestup reálných mezd spustí v letošním roce oživení domácí spotřeby, to je otázka, na níž visí budoucí růst české ekonomiky.

Příběh českých firem: Dluží bankám méně, než kolik u nich mají uloženoPo vypuknutí pandemie přišel skokový nárůst jednodenních vkladů, následovaný silným vzestupem depozit s dohodnutou splatností na úkor krátkých úložek poté, co byly podniky schopné vyjednat lepší úrokové sazby.U celkového objemu vkladů vidíme vzestup, přičemž vysvětlení spočívá jak v trvajících nejistotách, které tlumí investiční aktivitu, tak v dobré ziskovosti na úrovni nefinančních podniků jako celku. S tím také souvisí slabá poptávka po úvěrech, zejména těch korunových, které jsou zatížené podstatně vyšší úrokovou sazbou – kdo může a má inkaso v eurech, už dávno se v eurech také financuje.