Na první pohled to může vypadat jako skvělá zpráva. Do dopravní infrastruktury má jít v příštím roce 128 miliard korun a bude to historicky nejvyšší číslo, které Státní fond dopravní infrastruktury měl. Potíž je ovšem v tom, že to ještě vůbec nemusí znamenat, že se dálnice či železnice začnou stavět více a kvalitněji. Vláda peníze navýšila z původních 83,2 miliardy. Nikdo jí to nemůže vyčítat, koneckonců má od voličů mandát investovat do dopravních staveb. A v krizi to přece jen ekonomice přinese smysluplnější efekt než 15 miliard příspěvku pro důchodce, za které si naopak kabinet kritiku zaslouží.

Jenže dopravní sliby se vůbec nemusejí v plném efektu naplnit. Vláda totiž pouští peníze ve chvíli, kdy nemá vyřešené jiné potíže. Stavební firmy třeba nemají dostatek pracovních sil, protože jim je covidová krize zapikala na východě Evropy. Není rovněž dostatek stavebních materiálů, což je dílem dáno krizí, dílem tím, že se neotevírají nové lomy a pískovny.

Stavebnictví také funguje setrvačným tempem, takže škrtání a přidávání z roku na rok systému spíše škodí. Proč by si firmy pořizovaly nové technologie, platily leasing nebo stroje rovnou nakupovaly, když pro ně za dva roky zase nemusejí mít práci? A pak tu máme potíže na straně státu, který nedokáže vykupovat pozemky, dotahovat stavební řízení a podobně. Než se zaběhne nový liniový zákon, ještě to potrvá.

Stát musí vyřešit nejprve tyhle své potíže a pak může v klidu pustit do stavebnictví peníze s čistým svědomím, že zafungují. Jenže to neudělal. Velmi pravděpodobně budeme svědky honu na to, aby se oněch 128 miliard utratilo, podobně jako když se na konci minulého programovacího období spěchalo s utrácením eurodotací. Reálně hrozí, že většina z proklamované částky se utratí jen za cenu, že stavby prostě začnou být dražší.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Petr Weikert