Jasné nebe, ticho, mrazivý vánek. Čím déle nehnutě sedíte, tím více si přivykáte na okolní přírodu, vaše smysly začínají fungovat podle starodávných instinktů lovce. Když máte štěstí, uvidíte lišku, srnčí, zajíce.

Zvěř si můžete dalekohledem nerušeně prohlédnout. A pokud vám vyjde černá, berete do ruky pušku a zvažujete, zda vystřelíte na kňoura, nebo sele. Tak ve zkratce vypadá lov osamělý, čekaná na posedu.

Praxe je ale na řadě míst v republice složitější. Adepti myslivosti to v současnosti nemají snadné. Lovecké spolky často odmítají přijímat nové členy, tvrdí, že mají stop stav. Je to zvláštní, protože se všude hovoří o tom, jak základna nimrodů stárne, mladí to nechtějí dělat, zvěř je přemnožená a na polích i lesních porostech působí stále větší škody.

V loveckých fórech mnoho myslivců zoufale shání stálé angažmá. I pisatel těchto řádků má osobní zkušenost s tím, že jej v místě nového bydliště řada sdružení odmítla, protože nové členy pod nejrůznějšími záminkami neberou. Oslovení myslivci neoficiálně připouštějí, že s přijetím mají problémy i majitelé pozemků, na kterých se právo myslivosti vykonává. Ani vlastnictví několika stovek hektarů v honitbě nezaručí majiteli, že si na „svém“ může vystřelit.

Aby člověk získal povolenku na odstřel konkrétních druhů zvěře, musí se stát členem vybraného mysliveckého spolku. Nemůžete se s flintou poflakovat po lesích, kde vás napadne, i když máte lovecký lístek a zbrojní průkaz. Pokud zastřelíte zvěř jinde, než máte vydanou povolenku pro konkrétní honitbu, máte na krku pytláctví a s tímto koníčkem se můžete na řadu let rozloučit. Odstřel vybraného kusu za poplatek je extrémně drahá záležitost, určená hlavně pro zahraniční lovce.

Neformální vztahy

Mnoho spolků funguje především na neformálních vztazích. Musíte v nich někoho dobře znát, nejlépe pokud to je příbuzný, ideálně otec, děd, strýc, a myslivost je takzvaně v rodině. Pokud se ale přestěhujete někam, kde nikoho se zelenou kamizolou neznáte, budete mít pravděpodobně smůlu.

Předseda Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ), největšího mysliveckého spolku u nás, Jiří Janota opatrně potvrdil, že přijímání nových členů není v praxi úplně ideální. „Vnímám občasné připomínky některých nových adeptů, že po absolvování předepsaných zkoušek nemají kde vykonávat právo myslivosti, neboť některé spolky mají opravdu stanovený konkrétní počet členů spolku,“ říká Janota.

Někde se obávají, že nováčci chtějí jen střílet zvěř a nebudou se podílet na další práci v honitbě. Většina držitelů nových loveckých lístků ale nakonec podle Janoty uplatnění najde. Sama jednota uživatelům honiteb vysvětluje, že je potřeba nové členy přijímat, pokud projeví vážný zájem o myslivost. Na druhé straně nemůže ČMMJ nikomu nařídit, zda bude, nebo nebude přijímat nové zájemce. Šéf jednoty uznává, že jde hlavně o to, jaké v daném spolku panují mezilidské vztahy.

Iracionální nechuť

Na neochotu nebo pohodlnost starých myslivců si mezi sebe pustit mladší konkurenci, upozornili v komentáři k myslivecké statistice za sezonu 2019/2020 i Miroslav Lotocký a Kamil Turek z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem.

„Důvody této neochoty bývají zpravidla velmi pochybné, jako například obava z konkurence v loveckém vyžití, strach ze snah o změny dlouhodobých (a mnohdy zcela přežitých) pravidel a přístupů k mysliveckému hospodaření. Za současné situace, kdy stavy většiny druhů spárkaté zvěře jsou mimořádně vysoké a zcela neodpovídají potřebám lesního hospodářství, zemědělství a ochrany přírody, je takový přístup iracionální,“ napsali v časopise Myslivost.

Meziročně se v roce 2020 počet aktivních držitelů loveckých lístků snížil z 90 723 na 90 033 osob. Za poklesem stojí také vymírání myslivecké základny a náročnost získání loveckého lístku. Před 20 lety bylo v Česku o šest tisíc myslivců více.

Mladé lidi může odrazovat i chování starších myslivců, kteří se bojí, že by se jim v rámci spolku zmenšil podíl na zvěřině, řekl redakci mimo záznam jeden z odborníků na českou myslivost. S nováčky naopak nemají problém ve svých řadách dobrovolní hasiči nebo rybáři. Tyto spolky hlásí růst členské základny.

Mediální obraz

Upozorňuje se také na negativní reklamu v médiích. Ne každý se v práci nebo ve škole pochlubí tím, že se zajímá o myslivost. Myslivec si kolegu spletl se zajícem, jelen okradl lovce o kulovnici, myslivec stahoval kance na sídlišti, to je jen střípek posledních zpráv o činnosti „zelené mafie“ v českých luzích a hájích.

Že se myslivcům daří zvyšovat zejména odstřel černé zvěře, se do zpravodajského pořadu zpravidla nedostane. Samozřejmě že s rostoucími stavy zvěře se zvyšuje i pravděpodobnost úlovku. U divokých prasat to nicméně znamená - pokud se nejedná o společný lov formou naháňky -, že se musí „vysedět“. V průměru trvá několik desítek posedohodin, než lovec může radostně ohlásit mysliveckému hospodáři, že nějaké to prase ulovil.

U řady lidí zakořenila představa, že myslivci jsou ti, kteří střílejí v lesích na vše, co se hne. Zejména na své kolegy, psy nebo chráněné druhy zvířat. K tomu jsou posilněni alkoholem, protože nikdo „normální“ nebude střízlivý sedět v mrazu v lese. Že k myslivosti patří kynologie, sokolnictví, hra na lesní roh nebo unikátní myslivecká mluva a další tradice, většina populace ignoruje.

Samotné ministerstvo zemědělství uznává, že myslivost a rozvíjení těchto tradic jsou součástí českého národního kulturního dědictví. Pokud se ale přístup hlavně starších myslivců k mladším zájemcům nezmění, bude toto dědictví budované po generace postupně ztraceno.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.