Představte si, že jdete během dvou let čtyřikrát za sebou k volbám, ale vláda – a především její předseda – zůstane stejná. Odevzdaně se připravujete na páté volby, když vtom se z parlamentního guláše vynoří superkoalice. Jsou v ní vedle sebe zastoupeny Vzteklé Amazonky Apoleny Rychlíkové a hnutí „Ne není odpověď 2021“ Dominika Feriho, ODS a Piráti, Omio Tokamura a Jaromír Jágr, Klub fanoušků lidí typu LGBTPSVZ a Dominik Duka. Ti všichni se obejmou, vyfotografují a Feri s Dukou se dohodnou, že si budou vyměňovat premiérský úřad.

Národu se uleví, že Andrej Babiš už nebude předsedou vlády. Hloubavějším typům však začne onu úlevu vzápětí kalit obava o to, na čem se taková vláda – právě kromě odstavení Babiše – může dohodnout.

Právě tak jsou na tom teď Izraelci, kteří se v pondělí probudili v zemi, jíž po dvanácti letech nevládne Benjamin Netanjahu. Jeho pozice je všelijaká: zůstává nejpopulárnějším politikem v zemi, ale nejspíš půjde do vězení za korupci. Naopak premiérem je Naftali Bennett, který má stranu o šesti poslaneckých mandátech, a ovládá tedy hrdých pět procent Knesetu. Za dva roky odevzdá úřad kolegovi-konkurentovi, centristovi Ja’iru Lapidovi, aby se to nepletlo.

Obtížné hodnocení

Až jednou jeho osoba přestane z toho či onoho důvodu vhánět většině Izraelců pěnu k ústům, bude mít Netanjahuovo premiérování nejspíš smíšenou pověst. Na straně jedné se neštítil ničeho, aby sám sebe udržel u lizu (a mimo kriminál); v tom je paralela s Českem takřka dokonalá. Bibi byl ochoten podvádět, dokonale zamrazit „mírová“ jednání s palestinskými Araby, útočit na nejnižší lidské pudy, vyvolávat konflikty včetně válečných, kde se dalo. Lidem, kteří se domnívají, že by ho to na politické scéně mělo doživotně diskvalifikovat, se nelze divit.

Zároveň však nelze ani přehlédnout, že – byť i díky shodě okolností, na nichž neměl žádnou zásluhu – se mu podařilo poopravit vztahy s několika arabskými zeměmi (Saúdská Arábie, Maroko, Spojené arabské emiráty), pomoci vybudovat silný technologický sektor a velmi účinně se vyrovnat s pandemií. (Srovnejte s českým premiérem, jehož vyšetřuje EU, nevybudoval nic a jeho reakce na covid přinesla zemi jen rekordní počet exministrů zdravotnictví.)

Hodnocení Netanjahuova odkazu je tedy složité; ještě daleko složitější však bude mít Bennettova vláda skoro cokoli, do čeho se pustí. Ekonomika se loni smrskla o 6,5 procenta, a i když se letos počítá se šestiprocentním růstem, měl by dost co dělat i jednobarevný kabinet tmelený společnou vizí izraelské budoucnosti.

V současné vládě však žádná taková společná vize neexistuje. Ultranacionalista Bennett musel slíbit, že bude pravou rukou štědřeji než dosud financovat ortodoxní židy, zároveň však bude muset držet stejně otevřenou levou ruku při „investování“ do izraelských Arabů, jejichž partaj v čele s Mansúrem Abbásem je ve vládě také, samozřejmě také za peníze. Trochu to připomíná způsob, jímž se na ukončení občanské války dohodli před zhruba půlstoletím Řekové – pojďme si všichni rozdat spoustu státních peněz a bude dobře. Jak dobře bylo, víme.

Osmatřicet minut

Vzácným – možná jediným – společným jmenovatelem zájmů všech osmi koaličních stran mělo být odstavení Bibiho Netanjahua od moci. Nešlo to však vůbec snadno. Koaliční jednání vrcholila ve středu večer; prezident Reuven Rivlin stanovil lhůtu do půlnoci. Bennett mu mohl o existenci dohody zavolat až 38 minut před půlnocí s tím, že má podporu 61 poslanců Knesetu. Nakonec však ani to nevyšlo: v nedělním hlasování získala vláda jen 60 hlasů (proti bylo 59 poslanců opozičních, kdežto jeden nominálně provládní poslanec se hlasování zdržel).

Jak tedy bude vláda jednat o věcech složitějších, není dnes nikomu jasné. Tedy – až na Bibiho Netanjahua: ten již slíbil, že „se brzy vrátí jako vůdce Izraele“, citoval jej deník Wall Street Journal. Jak ho známe, je to klidně možné.